JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 357/2009

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezková ve věci žalobce V. E., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D., stavební bytové družstvo, o přidělení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 181/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2008, č. j. 19 Co 219/2008-57, takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 11. 2007, č. j. 32 C 181/2007-39, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném přidělení bytu o velikosti jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, a rozhodl o nákladech řízení

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 8. 2007, č.j. 19 Co 219/2008-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. 9. 1999, č.j. 63 C 33/98-27, ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího ze dne 15. 10. 2001, č.j. 17 Co 293/2000-40, byla žalobci uložena povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku družstevní byt na ulici Borodinova 10 v B. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), poté, co žalobce byl vyloučen z žalovaného družstva pro dlouhodobé neplacení nájemného, a že žalobce, který pobírá invalidní a vdovský důchod, byt vyklidil a v současné době bydlí v ubytovně Armády spásy. Dospěly k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovanému nesvědčí žádná zákonná povinnost poskytnout žalobci jakýkoliv byt, přičemž ani odkazem na dobré mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.) nemůže být založen nový právní vztah (zde právo nájmu bytu) a žalovanému uložena povinnost, jež nemá oporu v zákoně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že řeší právní otázku, která doposud nebyla v rozhodování odvolacího soudu vyřešena, za niž považuje „úvahy odvolacího soudu o nemožnosti obnovit nájemní vztah mezi subjekty, které byly v minulosti ve vzájemném poměru nájemce a pronajímatele, jestliže pronajímatel svým chováním zapříčinil svízelnou životní situaci nájemce, v důsledku které s ním byl následně nájemní vztah ukončen“. Poukazuje na to, že nebyl objektivně schopen platit nájemné za užívání předmětného bytu, neboť jeho jediným příjmem byl až do roku 2006 toliko invalidní důchod, že jakékoli pokusy o výměnu předmětného bytu za menší byt s nižším nájemným byly ze strany žalovaného zmařeny neudělením souhlasu s výměnou. Nesprávnost právního posouzení spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., sloužícího k zmírnění tvrdosti zákona, a namítá, že žalovanému měla být podle tohoto ustanovení uložena povinnost přidělit žalobci byt. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání podáno nebylo.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. srpna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak vyplývá z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, že žádné zákonné ustanovení, a to ani § 3 odst. 1 obč.zák. neumožňuje soudu uložit žalovanému povinnost přidělit žalobci byt.

Soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněný pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002) dovodila, že požadavek, aby soud "uložil povinnost zajistit bytovou náhradu", může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu. V odůvodnění tohoto rozsudku se uvádí, že pozitivní rozhodnutí o bytové náhradě má pro osobu, jíž byla uložena povinnost byt vyklidit (a jen pro ni), ten právní význam (a nikoli jiný), že do doby, než je jí zajištěna, byt vyklidit nemusí, a že teprve poté, co oprávněný zajištění bytové náhrady prokáže, lze proti ní nařídit výkon rozhodnutí (§ 343 o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001). Ani v tomto případě však - co do zajištění bytové náhrady - nejde o "uložení povinnosti" ve vlastním slova smyslu, neboť ten, v jehož prospěch byla povinnost vyklidit byt uložena, nabytého titulu využít může, ale nemusí; zajištění stanovené bytové náhrady je toliko splněním podmínky, na níž závisí jeho úspěch v řízení o výkon rozhodnutí, nikoliv tím, čeho by se na něm povinný mohl domáhat. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozhodnutích z 5. 12. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1546/2000, z 20. 2. 2003, sp.zn. 26 Cdo 51/2002, z 26. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 619/2003, a z 20. 9. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1799/2006, sdílí jej i v posuzovaném případě.

Pokud v dané věci odvolací soud (soud prvního stupně) - s ohledem na skutečnost, že žalovanému byla již dříve pravomocně uložena povinnost vyklidit předmětný byt bez zajištění bytové náhrady - dospěl k závěru, že žalovanému nelze uložit povinnost, kterou podle hmotného práva nemá (tj. povinnost přidělit žalobci byt), a to ani za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou soudní praxí. Vzhledem k uvedenému právnímu závěru se dovolací soud již nezabýval skutečnostmi, v nichž dovolatel důvody pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. spatřoval.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. července 2009

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 03. July 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-