JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 326/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce s. m. O., městský obvod M. a H., proti žalované D. B., zastoupené advokátkou, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 358/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 2006, č. j. 11 Co 239/2006-40, takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, č.j. 23 C 358/2004-11, uložil žalované (původně žalované 2/) a jejímu manželovi (původně žalovaný 1/) vyklidit „byt č. 1 sestávající z kuchyně, jednoho pokoje a příslušenství v prvním nadzemním podlaží domu č.p. 1538 na ulici Bedřišská 2 v O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 5. 2006, č.j. 11 Co 239/2006-40, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve vztahu k oběma žalovaným) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že dne 7. 10. 2002 uzavřel s původně žalovaným 1) nájemní smlouvu, kterou oběma původně žalovaným pronajal byt na dobu od 1. 10. 2000 do 30. 9. 2001, že dne 7. 10. 2002 s nimi uzavřel další nájemní smlouvu na dobu od 1. 10. 2002 do 30. 9. 2003, že poté nepodal žalobu na vyklizení a jejich nájem byl obnoven do 30. 9. 2004, že dopisem ze dne 26. 8. 2004 žalobce sdělil původně žalovaným, že pro vzniklý dluh na nájemném nájem již neprodlouží a vyzval je k vyklizení bytu do 30. 9. 2004, že žalovaní dluží na nájemném (bez poplatku z prodlení) 28.212,- Kč, že soud již dříve přivolil k výpovědi z jejich nájmu k bytu na adrese „P. 2 v O.“, a to pro neplacení nájemného, že předmětný byt byl zajištěn původně žalovaným jako přístřeší z dříve vyklizovaného bytu, že žalovaná je poživatelkou částečného invalidního důchodu ve výši 3.195,- Kč, že pečuje o tři děti, a že v domácnosti se žalovanou žije její zletilá dcera se svým pětiměsíčním dítětem.

Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že původně oběma žalovaným vznikl nájemní poměr k předmětnému bytu na dobu určitou, a že tato doba uplynula dnem 30. 9. 2003. Rovněž uzavřely, že podle § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), se jejich nájemní poměr obnovil na dobu od 1. 10. 2003 do 30. 9. 2004. Od 1. 10. 2004 však oba původně žalovaní užívali předmětný byt bez právního důvodu. Soudy je proto zavázaly byt vyklidit. Přitom se též zabývaly otázkou, zda se výkon vlastnického práva žalobce neocitl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Přihlédly však k tomu, že žalovaní neplatili žalobci nájemné z předchozího bytu (stále dluží 17.000,- Kč), že jejich předchozí nájemní vztah byl ukončen výpovědí pro neplacení nájemného a dále též k tomu, že i v tomto případě dluží na nájemném částku 28.212,- Kč. Přitom vzaly rovněž v úvahu, že jim byl předmětný byt poskytnut jako bytová náhrada a oba původně žalovaní věděli, že neplacení nájemného ovlivní další trvání jejich nynějšího nájemního poměru.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvody uplatnila, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Vadu řízení spatřovala v tom, že odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, v němž jsou původně žalovaní 1) a 2) označeni toliko jako „žalovaní“. Výrok rozsudku soudu prvního stupně je proto nepřezkoumatelný. Nesprávné právní posouzení věci spatřovala v tom, že v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci a to zejména, zda žalovaní mohli vůbec platit nájemné, pokud žalovaná se starala o tři nezletilé děti. Žalovaná byla rovněž toho názoru, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na její zdravotní stav, s přihlédnutím k tomu, že zajišťuje výživu tří dětí a má snahu dluh na nájemném uhradit. Závěrem navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1988/2003, uveřejněný pod C 3182 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení ze dne 24. 4. 2008, sp.zn. 26 Cdo 2756/2006) v řízení o vyklizení nemovitosti, opírající se o tvrzení, že je žalovaní užívají bez právního důvodu, nelze žalované považovat za nerozlučné společníky. Uvedený závěr lze podle názoru dovolacího soudu vztáhnout i na případ vyklizení bytu užívaného manžely bez právního důvodu. Dovolací soud tak přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech mezi žalobcem a žalovanou [původně žalovanou 2)].

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci dovolatelka uplatnila námitkou – že výrok rozsudku soudu prvního stupně, potvrzený rozsudkem odvolacího soudu, je nepřezkoumatelný, jsou-li v něm (původně) žalovaní 1) a 2) označeni toliko jako „žalovaní“ – dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.

Dovolatelka však přehlédla, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. [a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.] dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zásadně nezakládají.

Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká chybnou aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval posouzením věci dle § 3 odst. 1 obč. zák. a na základě zjištěného skutkového stavu [který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybnit] dospěl k závěru, že výkon práva žalobce domáhat se po skončení nájmu vyklizení předmětného bytu není v rozporu s dobrými mravy.

Pokud dovolatelka proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. února 2009

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 18. February 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-