JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 3060/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Z. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 285/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2005, č.j. 28 Co 218/2005-43, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2005, č.j. 28 Co 218/2005-43, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. prosince 2004, č.j. 8 C 285/2003-25, ve spojení s usnesením ze dne 25. března 2005, č.j. 8 C 285/2003-38, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 12. 2004, č.j. 8 C 285/2003-25, ve spojení s usnesením ze dne 25. 3. 2005, č.j. 8 C 285/2003-38, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 5, I. kategorie, sestávajícímu z kuchyně, tří pokojů a příslušenství, ve II. nadzemním podlaží domu č.p. 1348 v P. 4, O. 3 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určení žalobkyně další nájemkyní bytu a členkou Bytového družstva B., a uložení povinnosti žalovanému byt vyklidit po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 6. 2005, č.j. 28 Co 218/2005-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že manželství účastníků, uzavřené dne 19. 6. 1982, bylo pravomocně rozvedeno ke dni 3. 5. 2003, že rozhodnutím ze dne 26. 8. 1985, byl předmětný byt přidělen žalovanému podle § 25 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, jako byt služební, že žalovaný přestal být vojákem z povolání ke dni 15. 12. 1996, a že předmětný dům byl posléze převeden do vlastnictví bytového družstva B. (dále „bytové družstvo“), které dne 10. 6. 1998 uzavřelo se žalovaným smlouvu o nájmu předmětného bytu. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, který dovodil, že žalovaným nevzniklo vzhledem k ustanovení § 182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 k předmětnému bytu právo společného užívání bytu manžely, šlo-li o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, že právo osobního užívání svědčilo toliko žalovanému a přeměnilo se podle § 871 odst. 4 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen „obč. zák.“) na jeho právo nájmu služebního bytu. Odvolací soud dále s odkazem na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodil (ve shodě se soudem prvního stupně), že ztráta charakteru předmětného bytu jako bytu služebního (k níž došlo ke dni 15. 12. 1996) neměla za následek vznik práva společného nájmu bytu manžely, a že nájemcem bytu zůstal i nadále toliko žalovaný. Neshledal opodstatněnou odvolací námitku žalobkyně, že účastníkům vzniklo právo společného nájmu předmětného – posléze družstevního – bytu a jejich společné členství v bytovém družstvu a uzavřel, že jim tvrzené právo nesvědčí; na základě toho zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka připouští, že ztráta charakteru předmětného bytu jako bytu služebního neměla za následek vznik práva společného nájmu bytu manžely, nesouhlasí však s názorem odvolacího soudu, že účastníkům nesvědčí právo společného nájmu předmětného (družstevního) bytu a uvádí, že danou problematiku dosud Nejvyšší soud „ve svém rozhodování nereflektoval“. Dovolatelka má za to, že předmětný byt se stal bytem družstevním, poté, co předmětný dům přešel do vlastnictví bytového družstva, jehož se účastníci stali členy a za pomoci společných finančních prostředků se za trvání manželství též podíleli na úhradě kupní ceny za dům. Dovozuje, že členství v bytovém družstvu nelze oddělit od práva společného nájmu, které účastníkům vzniklo za trvání manželství, v době, kdy spolu trvale žili. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, protože rozsudek soudu prvního stupně potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) či nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (včetně jeho obsahové konkretizace) lze spojovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s posouzením otázky, zda i poté, co vlastnické právo k předmětnému domu nabylo bytové družstvo, nevzniklo účastníkům k předmětnému bytu právo společného nájmu. Dovolací soud shledává pro posouzení této otázky dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

Dovoláním nebyla napadena správnost právního závěru, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného užívání vzhledem k ustanovení § 182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, a že právo osobního užívání bytu svědčící žalovanému se podle § 871 odst. 4 obč. zák. transformovalo na jeho právo nájmu služebního bytu, nikoliv na právo společného nájmu bytu manžely. Dovoláním nebyl zpochybněn ani závěr, že takovéto právo účastníkům nevzniklo ani v důsledku toho, že byt ztratil v roce 1996 (za trvání jejich manželství) charakter bytu služebního. Za této situace dovolací soud z uvedených právních závěrů vychází.

Ze skutkových zjištění, z nichž vycházel soud prvního stupně a která převzal i odvolací soud, vyplývá, že poté, kdy předmětný byt ztratil charakter bytu služebního, nabylo vlastnické právo k předmětnému domu bytové družstvo, které dne 10. 6. 1998 uzavřelo se žalovaným smlouvu o nájmu předmětného bytu a že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 3. 5. 2003.

Z ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele. Uvedené platí i ve vztazích nájmu bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněný pod č. 84 v časopise Soudní judikatura 11/1997). Se změnou vlastnictví k předmětnému domu vstoupilo tudíž bytové družstvo jako nabyvatel do právního postavení předchozího pronajímatele ve vztahu k již existujícím nájemním vztahům k bytům. Nelze však přitom ztratit se zřetele, že nabytím vlastnického práva bytového družstva k bytovému domu dochází ke změně charakteru bytů v něm se nacházejících, a to z bytů nedružstevních na byty, mající objektivně charakter bytů družstevních. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001) se družstevním bytem rozumí byt, který družstvo pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání svým členům. Bytovými družstvy jsou i družstva, která založili nájemci bytů nacházejících se v domech ve vlastnictví obce za účelem zakoupení těchto domů. Pro takto vymezené družstevní byty pak platí zvláštní úprava obsažená v občanském zákoníku (srov. např. § 685, § 687 odst. 3, § 700 odst. 3, § 714 obč. zák.), a to za předpokladu, že nájemce takovéhoto bytu je členem bytového družstva.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 780/2006, zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že přeměna dříve služebního bytu na byt družstevní je doprovázena takovými právně významnými skutečnostmi jako je založení bytového družstva, vznik členství manžela v bytovém družstvu (spojeného s jeho majetkovou účastí v družstvu) a nabytí vlastnického práva k předmětnému domu bytovým družstvem. Jde o kvalitativně nové (jiné), svým významem natolik zásadní skutečnosti, které lze postavit na roveň předpokladům, za nichž vzniká podle § 703 odst. 2 obč. zák. právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu. Proto stane-li se jeden z manželů za trvání manželství jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k domu, v němž se byt nachází), je třeba na základě analogické (§ 853 obč.zák.) aplikace ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. dovodit, že vznikne právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu za předpokladu, že manželé spolu trvale žijí; v této souvislosti odkázal též na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1313/2002, uveřejněném pod C 2106 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 27, a ze dne 3. 8. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2228/2004, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1202/2003.

V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu, aniž se zabýval právním posouzením věci z naznačených hledisek; jeho právní posouzení tak není v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věty druhé o.s.ř. i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. března 2007

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 15. March 2007