JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 3050/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců A) B. spol. s r. o., a B) J. O., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému A. F., zastoupenému advokátem, o vyklizení atelieru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 72/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2000, č. j. 58 Co 169/2000-73, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2000, č. j. 58 Co 169/2000-73, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. listopadu 1999, č. j. 6 C 72/99-51, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. 11. 1999, č. j. 6 C 72/99-51, uložil žalovanému povinnost vyklidit „ostatní nebytový prostor – atelier – jednotku č. 42/104 o velikosti 0+1, o rozloze 30, 87 m2 , který se nachází v VI. nadzemním podlaží domu č. p. 42, v ulici M. č. 127, v P.“ (dále „předmětný prostor“) do šesti měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky jednotky č. 42/104, označené ve výroku rozsudku, vymezené prohlášením vlastníka ze dne 21. 1. 1998, že předmětný prostor byl v roce 1935 kolaudován jako atelier s příslušenstvím (předsíň, lázeň, WC a komora), a že nikdy neměl charakter bytu a nebyl součástí bytového fondu, jakož i ze zjištění, že žalovaný začal předmětný prostor užívat na základě dohody o užívání bytu ze dne 3. 7. 1984, uzavřené s OPBH v P. (v níž byl předmětný prostor označen jako „byt 0+1, I. kategorie“) poté, co byla rozhodnutím ONV v P. ze dne 4. 5. 1984, zn. Byt: 2011/84-4-42/4-42/R3, schválena dohoda o výměně bytů, kterou uzavřel žalovaný s manželi S., stávajícími uživateli předmětného prostoru, označeného v této dohodě jako „byt 0+1 s příslušenstvím“. Dospěl k závěru, že jak rozhodnutí ONV, tak i dohoda o užívání bytu „jsou neplatnými právními úkony …. pro rozpor se zákonem“, neboť předmětný prostor nebyl určen rozhodnutím stavebního úřadu k bydlení, a není tudíž bytem. Na základě toho shledal žalobu na vyklizení důvodnou, přičemž žalovanému (s přihlédnutím k tomu, že předmětný prostor užíval v dobré víře, že jde o byt, a k tomu, že nemá jinou možnost bydlení) stanovil delší lhůtu k vyklizení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2000, č. j. 58 Co 169/2000-73, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení, a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, konstatoval, že byl-li předmětný prostor kolaudován jako atelier, šlo o prostor stavebně a právně určený k nebytovým účelům, bez zřetele na to, jakým způsobem byl fakticky užíván. Za účinnosti občanského zákoníku ve znění účinném před 1. 1. 1992 mohl být měněn toliko za jinou místnost nesloužící k bydlení (§ 197 odst. 1, § 188 a § 189 citovaného zákona), a nikoliv za byt; dohoda o jeho výměně za byt, byť schválená rozhodnutím příslušného orgánu, byla proto neplatná. Vzhledem k tomu, že v dané věci nepředcházelo dohodě o užívání předmětného prostoru rozhodnutí příslušného orgánu ani jiná skutečnost stanovená zákonem, jak to vyžadovala tehdy platná právní úprava, je tato dohoda neplatná, a žalovanému nevzniklo k předmětnému prostoru právo osobního užívání bytu, ani právo osobního užívání místnosti nesloužící k bydlení, které by se transformovalo na právo nájmu; za tohoto stavu nemá žalovaný k užívání předmětného prostoru žádný právní důvod. Odvolací soud dále dovodil, že nemohlo dojít ani k vydržení práva nájmu předmětného prostoru, neboť to občanský zákoník ve znění před 1. 1. 1992 (ani ve znění po uvedeném datu) nepřipouštěl. Městský soud shledal rozsudek soudu prvního stupně správným i v tom směru, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost předmětný byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady, v delší pariční lhůtě; zaujal přitom názor, že pro zajištění bytové náhrady „není v zákoně opory“, a že „aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze založit neexistující právo“. Zamítnutí návrhu žalovaného na připuštění dovolání pro otázky jím položené (otázku zajištění bytové náhrady za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a otázku, zda je možná držba práva nájmu) odůvodnil tím, že odpověď na ně „lze najít v citovaných ustanoveních zákona a v dosavadní již ustálené právní praxi“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. e) a § 239 odst. 2 o. s. ř., a v němž uplatněné dovolací důvody označil odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. a), b), c) a d) o. s. ř. Namítá, že „nebyl podán řádný návrh na zahájení řízení“, neboť plná moc udělená žalobkyní A) právní zástupkyni, byla podepsána pouze jedním z jednatelů žalobkyně, ačkoliv dle výpisu z obchodního rejstříku je třeba „při hodnotě nad 100 000.- Kč (což hodnota bytu v P. bezesporu je)“ podpisu obou jednatelů. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, přičemž dovozuje, že odvolací soud „se zcela nedostatečně“ vypořádal s otázkami, pro které navrhl připuštění dovolání, a to:

1. zda je možná držba práva nájmu

2. výklad pojmu dobré mravy.

Dovolatel poukazuje na to, že předmětný prostor užívá jako byt téměř 16 let, a že stav, který trvá tak dlouhou dobu, si zaslouží právní ochranu. I kdyby zde nebyl vztah nájemní (uvádí se v dovolání), zaslouží si žalovaný ochranu podle § 129 odst. 2 obč. zák. jako držitel práva nájmu. Namítá, že není v souladu s dobrými mravy, aby se po tolika letech stal „bezdomovcem“, a vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že není možno založit neexistující právo bez zákonné opory. Dovolatel má za to, že výklad provedený zákonem je „příliš restriktivní“, a uvádí, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu 2 Cdon 347/97 („Rc 22/99“), byl vysloven názor, že spoluvlastník, jehož právo užívat byt zaniklo rozhodnutím soudu podle § 139 odst. 2 obč. zák., má právo na zajištění bytové náhrady, aniž by pro to byla opora v zákoně. Dovolatel dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu o charakteru předmětného prostoru, a dovozuje, že je třeba jejich stav posoudit podle předpisů platných v době jejich kolaudace (v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí bývalého Nejvyššího správního soudu – Boh. A 310/20 a Boh, A 330/20, jež cituje); odvolacímu soudu též vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav ohledně charakteru předmětných prostor, přičemž v neprovedení žalovaným navržených důkazů spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti.

Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 27. 2. 2001, č. j. 26 Cdo 350/2000-96, odložil podle § 243 o. s. ř. vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, č. j. 58 Co 169/2000-73, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 11. 1999, č. j. 6 C 72/99-51.

Žalobci v dovolacím vyjádření zpochybnili existenci namítané vady podle § 237 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 21. 6. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)., za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvém tohoto ustanovení.

Dovolatel výslovně namítá existenci vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jejíž naplnění spatřuje v tom, že nebyl podán řádný návrh na zahájení řízení, když plná moc udělená žalobkyní A) advokátce vykazovala vady.

O vadu ve smyslu uvedeného ustanovení se jedná pouze tehdy, nebyl-li podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba. O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť řízení bylo zahájeno na návrh. Vytýkaná vada – nedostatek podpisu druhého z jednatelů žalobkyně A) na plné moci udělené JUDr. A. D. – nemůže být pokládána ani za tzv. jinou vadu řízení, neboť bez ohledu na to, že v dané věci nejde o spor o peněžité plnění..

Z uvedeného je zřejmé, že řízení vadou upravenou v § 237 odst. 1 písm. e) o. s. ř. postiženo není.

Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatele směřující proti neprovedení navržených důkazů, z čehož dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces, kterou lze obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) podřadit vadě upravené v § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

Podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv a povinností, která mu zákon přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, navrhovat důkazy, a vyjádřit se k provedenému dokazování).

Z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že účastníci jsou sice povinni označit důkazy k provedení svých tvrzení, avšak o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud. Neprovede-li soud navržený důkaz, může jít podle okolností nejvýše o tzv. jinou vadu řízení při zjišťování skutkového stavu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); takováto vada – i kdyby byla zjištěna – však sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. e) a f) o.s.ř. přípustné. Jiné vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává.

Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, a nikoliv měnícím, a nelze ji dovodit ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, není dovolání přípustné ani podle § 239 odst. 1 o. s. ř.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť v dané věci byl zamítnut žalovaným (dovolatelem) včas učiněný návrh na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzen otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je zásadně důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají.

Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

Jelikož podle § 242 odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolací soud – s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených – je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, mohou se tyto právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.

Dovolatel v návrhu na připuštění dovolání označil jako jednu z otázek zásadního právního významu otázku vydržení práva nájmu, přičemž ji současně v dovolání učinil předmětem dovolacího přezkumu, když zpochybnil závěr, který ve vztahu k ní odvolací soud přijal.

Pro tuto otázku však nelze shledat dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť jde o otázku judikatorně již vyřešenou. Tak např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2000, str. 291, vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu) není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet. K uvedenému právním názoru se Nejvyšší soud přihlásil dále např. ve svých rozsudcích ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 187/99, a ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2958/2000.

Ve smyslu výše uvedeného lze však shledat dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustným pro právní otázku, zda ve sporu o vyklizení prostor, jež fakticky sloužily k bydlení (byť k tomu nebyly stavebně určeny), lze žalobě výjimečně – ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. – vyhovět za předpokladu přiznání práva na zajištění bytové náhrady, jejíž řešení odvolacím soudem považuje dovolatel za nesprávné.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (jimiž se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních – srov. důvody rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 16).

Právní názor, že aktem aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka (a ani dosud neexistující práva vyklizovaného), ale lze výkon práva pouze odepřít, byl obsažen již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 170, stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1839/96, a vyslovil jej i Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 15, ročník 1999 – III. díl, pod poř. č. 110.

V uvažovaných souvislostech však nelze přehlédnout právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 5. Citované rozhodnutí spočívá na právním názoru, že sice prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze "založit právo", že ale důsledkem jeho aplikace není konstituování "nového" práva, ale omezení práva existujícího. K uvedenému právnímu názoru se přiklonil i velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000.

Rozhodnutí, jímž je žalovanému ukládána povinnost vyklidit byt s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je tedy třeba chápat nikoli tak, že žalovanému bylo založeno právo, jež dosud neměl, ale tak, že žalobci bylo odepřeno právo, jež získal, totiž právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí.

Podle názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99 je možné (a nutné) přihlédnout k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. i při úvaze, zda právo vlastníka neomezit tím, že vyklizení prostor, jež přes svoje stavební určení sloužily k bydlení, bude vázáno na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady.

Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. V této souvislosti lze odkázat např. na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, podle něhož úvaha soudu (v rovině § 3 odst. 1 obč. zák.) musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou účastníků sporu. Rozhodnými okolnostmi se rozumí ty, jež mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se ochrana jejich práva podmínila (vyklizením ve vazbě na zajištění bytové náhrady) či odložila (stanovením delší lhůty k vyklizení).

V posuzované věci se odvolací soud výkladem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v uvedeném směru - co do otázky, zda a jak lze jeho prostřednictvím odložit vyklizení místností, jež žalovanému sloužily k bydlení – nezabýval a v tomto rozsahu je proto jeho právní posouzení neúplné a tedy i nesprávné (není v souladu s judikaturou dovolacího soudu).

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. prosince 2002

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 12. December 2002