JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 3038/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně m. č. P, zastoupené advokátem, proti žalovanému P. D., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 14 C 255/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2005, č.j. 64 Co 111/2005-58, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 10. 2004, č.j. 14 C 255/2003-44, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 34, I. kategorie, o velikosti 2+kk, ve 3. patře domu č.p. 850 v ulici V., v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalovanému byt vyklidit do 30 dnů po skončení nájmu; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že předmětný dům je v majetku obce hl. m. Prahy, která ho svěřila do správy žalobkyně, a že žalovaný je nájemcem předmětného bytu. Po zhodnocení dalších provedených důkazů (zejména výpovědi žalovaného a svědků J. S. a J. Č., nájemců bytů v předmětném domě, fotokopie nájemní smlouvy ze dne 10. 6. 2003 a dalších listinných důkazů) dovodil, že žalovaný přenechal předmětný byt bez souhlasu pronajímatele (žalobkyně) do užívání paní Petře Slavičínské, která v něm bydlela od června 2003 do října 2003 (do doby, kdy tuto skutečnost zjistila žalobkyně), a že žalovaný v uvedeném období byt neužíval. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaného, že nájemní smlouvu ze dne 10. 6. 2003 (dále „smlouva z 10. 6. 2003“) vyhotovila sama P. S. za účelem získání sociálních dávek a že ji nepodepsal, ani jeho tvrzení, že jmenovaná je jeho přítelkyně a že se dohodli na společném soužití. Pokud žalovaný namítal, že tato smlouva je neplatná, neboť v ní není specifikován předmět nájmu, nepovažoval tuto námitku za relevantní, neboť za rozhodnou považoval okolnost, zda žalovaný přenechal byt do podnájmu jiné osobě, nikoliv otázku platnosti či neplatnosti případného právního úkonu k tomuto jednání směřujícímu. Dospěl k závěru, že žalovaný svým jednáním naplnil uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 719 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč.zák.“), a k výpovědi z nájmu bytu přivolil. Neshledal přitom, že by výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.) s ohledem na nepříznivý zdravotní stav zletilého syna žalovaného, o kterého se občas (někdy 3x do měsíce) o víkendu stará, přičemž poukázal na to, že žalovaný sám svým jednáním vystavil sebe a svého syna riziku ztráty bydlení, a nemůže se tak dovolávat ochrany podle § 3 odst. 1 obč.zák.; navíc lze soudit, že má jinou možnost bydlení, když byt po dobu, kdy jej přenechal do podnájmu, neužíval.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 5. 2005, č.j. 64 Co 111/2005-58, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že povinnost žalovaného k vyklizení vázal na zajištění přístřeší; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i závěry soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Konstatoval, že podle smlouvy ze dne 10. 6. 2003 měl podnájem trvat dva roky, a pokud byl ukončen již v říjnu 2003, stalo se tak na základě šetření žalobkyně. Přisvědčil též právnímu závěru soudu prvního stupně o naplnění daného výpovědního důvodu, přičemž poukázal na to, že porušení povinnosti nájemce nemusí trvat i v den dání výpovědi. Rovněž tak se ztotožnil s jeho závěrem, že nejsou dány důvody pro odepření výkonu práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že povinnost žalovaného k vyklizení je nutno – v souladu s ustanovením § 712 odst. 5 obč.zák. – vázat na zajištění přístřeší, aby žalovaný měl možnost do doby, než si opatří jiné bydlení, uskladnění svých věcí, které se dosud v bytě nacházejí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Otázku zásadního právního významu vymezil tak, „zda je možné posuzovat důvodnost výpovědi z nájmu bytu k jinému časovému období než k okamžiku výpovědi“, a „zda je možné posuzovat naplnění výpovědního důvodu dle nájemní smlouvy, která neobsahuje předmět nájmu“. Dovolatel má za to, že otázka přivolení k výpovědi z nájmu bytu byla soudy obou stupňů posouzena v rozporu s hmotným právem a poukazuje v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1837/2004, v němž byl vysloven odlišný názor na posouzení okamžiku výpovědního důvodu. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost jeho závěru z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. na straně žalobkyně a namítá, že řádně oznámil užívání bytu P. S. za účelem výpočtu úhrad za plnění spojená s užíváním bytu a že v době zahájení řízení v dané věci již jmenovaná v bytě nebydlela. Rovněž mu vytýká, že neplatnou smlouvu ze dne 10. 6. 2003 posoudil jako důkaz zakládající naplnění uplatněného výpovědního důvodu, a že pominul prokázané rozhodné skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Závěrem uvádí, že byt nepodnajal a nikdy se z něho neodstěhoval. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Při řešení uvedené otázky nepřehlédl, že dovolatel v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, tj. jako by napadl všechny výroky rozsudku odvolacího soudu. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však dovolací soud zastává názor, že ve skutečnosti napadl pouze potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu a s ním související výrok o skončení nájmu a o výpovědní lhůtě, neboť veškeré dovolací námitky se upínají právě k těmto výrokům. V uvedených souvislostech nelze totiž opomenout, že pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 1. 2005, sp.zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura).

Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by mohlo být přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci označuje dovolatel za otázku zásadního právního významu v první řadě otázku, ke kterému okamžiku soud posuzuje existenci výpovědního důvodu, uplatněného ve výpovědi pronajímatele z nájmu bytu.

Označená otázka však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá, neboť jde o otázku, jejíž výklad se v judikatuře dovolacího soudu ustálil. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 12. 11. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999 výslovně vyjádřil, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu ke dni dání (doručení) výpovědi; od uvedeného názoru se neodchýlil ani v dalších rozhodnutích - srov. např. rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp.zn. 21 Cdo 926/2002, uveřejněný pod C 2085 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, rozsudek ze dne 22. 7. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1063/2004 (ústavní stížnost proti posléze uvedenému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 21. 12. 2004, sp.zn. II. ÚS 574/04). Odklon od uvedeného názoru nelze nalézt ani v rozhodnutí ze dne 29. 6. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1837/2004, na který je odkazováno v dovolání, neboť i toto rozhodnutí vychází z názoru, že naplnění výpovědního důvodu (v této věci důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč.zák.) je nutno posuzovat ke dni doručení výpovědi. Námitka dovolatele, že v dané věci odvolací soud posoudil okamžik naplnění výpovědního důvodu v rozporu s rozhodnutím, na než odkazuje, není tudíž opodstatněná.

Rovněž tak nelze přisvědčit námitce dovolatele, že odvolací soud posoudil důvodnost výpovědi v rozporu s hmotným právem. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud vycházel z právního názoru opakovaně vyjádřeného v rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek sp.zn. 26 Cdo 1844/99, sp.zn. 26 Cdo 532/2000 a sp.zn. 26 Cdo 148/2003), podle kterého naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. nelze podmiňovat tím, že v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení) výpovědi, resp. ke dni vyhlášení rozsudku soudu (§ 154 odst. 1 o.s.ř.).

Pokud pak dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, resp. proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., je třeba poukázat na to, že takovýto dovolací důvod nelze – v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – úspěšně uplatnit.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka směřující proti právnímu posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se aplikací uvedeného ustanovení zabýval, a dospěl k závěru, že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy. Pokud pak dovolatel závěr odvolacího soudu zpochybňuje poukazem na okolnosti uváděné v dovolání, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3, § 142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalovanému.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 21. December 2006