JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2908/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalované M. Č., zastoupené advokátkou, o umožnění užívání bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 6 C 15/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2005, č.j. 18 Co 520/2004-110, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,-Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č.j. 6 C 15/2003-77 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 10. 9. 2003, č.j. 6 C 15/2003-27, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2004, č.j. 18 Co 520/2003-49, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované umožnit žalobkyni užívání bytu č. 21 o velikosti 1+1, I. kategorie, ve 4. patře domu č.p. 935 v Praze 6, Národní obrany 13 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2005, č.j. 18 Co 520/2004-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud – shodně jako soud prvního stupně – vycházel ze zjištění, že žalovaná je většinovou spoluvlastnicí předmětného domu, že zbývající spoluvlastníci M. L. a J. H. jí udělili dne 13. 9. 1998 plnou moc k zastupování při uzavírání nájemních smluv v předmětném domě, že nájemcem předmětného bytu byl L. V., který dne 27. 3. 1999 uzavřel se žalobkyní manželství, že dne 1. 4. 1999 byla mezi účastnicemi uzavřena dohoda (dále „dohoda ze dne 1. 4. 1999“, resp. „předmětná dohoda“), podle níž nájem bytu skončí do dvou kalendářních měsíců ode dne úmrtí manžela žalobkyně L. V., že jmenovaný dne 10. 8. 2002 zemřel, že žalobkyně ve dvouměsíční lhůtě po smrti manžela byt nevyklidila, a že žalovaná po předchozí písemné výzvě vystěhovala dne 21. 11. 2002 věci v bytě se nacházející a znemožnila žalobkyni byt užívat. Soudy obou stupňů vzaly dále za prokázáno (z listinných důkazů, jakož i z výpovědí svědků J. C., M. T. a V. T., které shledaly věrohodnými na rozdíl od výpovědí svědků M. B., J. F. a JUDr. V. K.), že žalobkyně (původem z Ukrajiny) neměla v době podpisu předmětné dohody problémy s komunikací v českém jazyce, rozuměla mluvenému slovu i psanému textu a byla schopna pochopit jeho obsah a význam. Na základě toho odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že pro žalobkyni byl obsah dohody ze dne 1. 4. 1999 srozumitelný a určitý. Rovněž tak přisvědčil jeho závěru, že předmětná dohoda je ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč.zák. platným právním úkonem, který byl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Neshledal důvodnou námitku relativní neplatnosti předmětné dohody vznesenou žalobkyní, když dovodil, že této neplatnosti se mohl dovolat toliko její manžel, nikoliv žalobkyně jako ta, která neplatnost způsobila. Nepřihlédl rovněž k její námitce, že tato dohoda byla učiněna v tísni, neboť žalobkyně od ní odstoupila dne 10. 3. 2003, tj. až po uplynutí tříleté promlčecí doby počítané od 1. 4. 1999, a žalovaná vznesla námitku promlčení. Odvolací soud uzavřel, že předmětná dohoda je platnou dohodou o ukončení nájmu, na základě níž byl zánik práva nájmu jednoznačně vázán na smrt manžela žalobkyně, a pokud se tato jako společná nájemkyně bytu zavázala po zániku nájmu byt vyklidit, jednala v rámci nabytých práv. Žaloba je tedy důvodná, byť nelze schvalovat svémocný akt žalované, která žalobkyni vystěhovala z bytu, aniž měla vůči ní soudní rozhodnutí na vyklizení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost neodůvodnila odkazem na příslušné zákonné ustanovení a uplatnila v něm výslovně dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že učinil svůj závěr o platnosti předmětné dohody (o její znalosti českého jazyka) z výpovědí svědků, které shledal věrohodnými a výpovědi dalších slyšených svědků považoval za málo věrohodné a spekulativní; rovněž tak namítá nesprávnost zjištění, že nepotřebovala tlumočníka v dědickém řízení po svém manželovi. Namítá, že předmětná dohoda je neplatná pro obcházení zákona, neboť žalovaná si byla „vědoma toho, že dojde k přechodu nájmu k bytu po úmrtí nájemce pana Vrány na jeho manželku s nájmem na dobu neurčitou“; v této souvislosti uvádí, že ustanovení § 706 a násl. obč.zák. jsou kogentní a nelze je měnit dohodou, a že jednání žalobkyně je s uvedenými ustanoveními v rozporu. Dovolatelka má za to, že „pro případ smrti je možné rozhodnout o věcech jen v závěti, … nejde však o možnost rozhodnout o ukončení nájmu pro případ smrti svého manžela“. Dovozuje, že „taková doporučení jsou v rozporu s § 3, § 705 a násl. obč.zák. a smlouva z 1. 4. 1999 je neplatná od samého začátku“. Namítá dále, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že předmětný dům nebyl do roku 2004 ve výlučném vlastnictví žalované a že nebylo vyžádáno stanovisko spoluvlastnice M. L. k předmětné dohodě. Poukazuje na to, že žalovaná se snažila žalobkyni znemožnit pobyt v České republice, že ji odhlásila z trvalého pobytu a že se soudy nevypořádaly se skutečností, že jí žalovaná svévolně vystěhovala z bytu. Dovolatelka dále vyjadřuje názor, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť žalovaná proti ní použila předmětnou dohodu až poté, kdy s ní odmítla uzavřít smlouvu na dobu určitou za ekonomické nájemné. V závěru pak vyjadřuje nesouhlas s výrokem o náhradě nákladů řízení a poukazuje na to, že probíhá soudní řízení, v němž se domáhá vůči žalované náhrady škody vzniklé vystěhováním z bytu.

Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolatelka v podstatě opakuje svoje tvrzení, která uvedla již v předchozím řízení, vyvracela jednotlivé dovolací námitky a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Na vyjádření žalované reagovala žalobkyně podáním doručeným soudu prvního stupně dne 19. 12. 2005, v němž polemizuje s argumenty žalované.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.

Ačkoliv dovolatelka výslovně uplatňuje toliko dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že uplatňuje též dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Právě v takovéto nepřípustné polemice s hodnocením důkazů spočívají dovolací námitky žalobkyně proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu o tom, že žalovaná měla v době uzavření předmětné dohody znalosti českého jazyka, resp. proti jeho skutkovému závěru, že rozuměla mluvenému slovu i psanému textu a byla schopna pochopit obsah předmětné dohody a její význam.

Dovolatelka nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní (odlišnou) verzi toho, co podle jeho názoru měl odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.

Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutkové zjištění odvolacího soudu i jeho skutkový závěr je výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu včetně jeho obsahové konkretizace půjde v dané věci o odpověď na otázku, zda předmětná dohoda jako dohoda o ukončení nájmu je neplatná pro neznalost českého jazyka žalobkyně, pro rozpor se zákonem, resp. pro obcházení zákona, jakož i na otázku, zda žalovaná mohla při jejím uzavírání vystupovat sama či zda byl nutný souhlas další podílové spoluvlastnice.

Podle § 710 odst. 1 občanského zákoníku ve znění rozhodném pro právní posouzení předmětné dohody ze dne 1. 4. 1999, tj. ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč.zák.“), nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem. Z hlediska obsahového je dohoda podle § 710 odst. 1 obč.zák. shodným projevem vůle pronajímatele a nájemce skončit právní vztah nájmu k určitému bytu. Pro dohodu o skončení nájmu platí obecná ustanovení o právních úkonech obsažená v ustanoveních § 34 a násl. obč.zák., tj. musí být učiněna svobodně, vážně, určitě a srozumitelně (§ 37 odst. 1 obč.zák.) a nesmí odporovat zákonu nebo jej obcházet, anebo se příčit dobrým mravům (§ 39 obč.zák.). Dohoda je univerzálním důvodem ukončení nájemního vztahu bez ohledu na to, zda jde o nájem sjednaný na dobu určitou nebo neurčitou. Účastníci dohody o skončení nájmu nejsou omezeni lhůtou, kdy má skončit nájem bytu, jako je tomu v případě skončení nájmu výpovědí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp.zn. 26 Cdo 451/2000, uveřejněný pod C 770 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H.Beck, svazek 10).

Je-li dům, v němž se nachází byt, jehož nájem má být dohodou ukončen, v podílovém spoluvlastnictví, řídí se uzavírání dohody ustanovením § 139 odst. 2 obč.zák., podle něhož o hospodaření se společnou věcí, tj. i s nemovitostí (kam patří i rozhodování o nájmu bytu v ní se nacházející – srov. k tomu závěry vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp.zn. 22 Cdo 205/2002, uveřejněném pod C 1239 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H.Beck, svazek 17) rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti spoluvlastnických podílů. Jde-li o byt ve společném nájmu manželů, musí dohodu o skončení nájmu uzavřít oba manželé, resp. jeden z nich v zastoupení druhého, jinak by šlo o právní úkon relativně neplatný ve smyslu ustanovení § 40a ve spojení s § 701 odst. 1 obč.zák. (srov. Zprávu NS ČSR ze dne 24. 6. 1983, Cpjn 182/82, uveřejněnou pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983, z jehož závěru vychází i stávající soudní praxe).

Za situace, kdy se dovolatelce nepodařilo zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu o její znalosti českého jazyka v době uzavření předmětné dohody a kdy nelze (z důvodu promlčení) přihlédnout k odstoupení žalobkyně od ní z důvodu tísně, je nutno dovodit, že je správný závěr odvolacího soudu, že dohoda ze dne 1. 4. 1999 je z hlediska ustanovení § 37 odst. 1 obč.zák. platným právním úkonem. Rovněž tak obstojí i jeho závěr, že tuto dohodu nelze (z důvodů uvedených v odůvodnění jeho rozsudku) shledat relativně neplatnou. Byla-li pak žalovaná v době uzavření předmětné dohody (jak vyplývá ze shora uvedených skutkových zjištění) většinovou spoluvlastnicí předmětného domu, opírá se její právo k uzavření dohody o zániku nájmu bytu o ustanovení § 139 odst. 2 obč.zák., aniž by k tomu bylo nutné vyjádření (souhlas) další (menšinové) spoluvlastnice, jak namítá dovolatelka.

Důvodnou nelze shledat ani dovolací námitku neplatnosti předmětné dohody pro rozpor se zákonem (se zákonnými ustanoveními uváděnými v dovolání) resp. pro jeho obcházení. Je-li dohoda o zániku nájmu obecným právním důvodem ukončení nájemního vztahu k bytu, nelze jí odepřít právní relevanci pouze proto, že vzhledem k jejím právním účinkům – tj. k absolutnímu zániku nájemního vztahu – se neuplatní jiný zákonem upravený způsob (relativního) zániku nájemního vztahu, tj. zánik práva nájemce bytu a současně přechod na osoby uvedené v zákoně (§ 706 a násl. obč.zák.). Uzavření dohody o zániku nájmu bytu je totiž plně v dispozici jejích subjektů a je na nich, zda si zvolí takovýto způsob (absolutního) zániku nájemního vztahu k bytu; pokud tak učiní, musí nést právní následky s ním spojené. Námitka dovolatelky, že jde o (neplatnou) dispozici s právem nájmu pro případ smrti nájemce (jejího bývalého manžela), není opodstatněná. V předmětné dohodě bylo totiž disponováno s právem nájmu za trvání nájemního vztahu, tedy s existujícím nájemním právem a bylo na jejích účastnicích, jak sjednají dobu, kdy má nájem skončit, tj. např. určením doby stanovené podle týdnů, měsíců nebo let, či jejím vymezením ve vztahu k určité objektivní události; vždy jde zásadně o skutečnost, která nastane v budoucnu, tj. po uzavření dohody o zániku nájmu (s výjimkou případu, kdy nájem skončí v den uzavření dohody).

Z hlediska platnosti předmětné dohody nemohou být právně relevantní ani námitky týkající se chování žalované, neboť jde o jednání, k němuž došlo až po jejím uzavření.

Protože rozsudek odvolacího soudu je – v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správný – Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně neúspěšnou žalobkyni dovolací soud zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů 75,-Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 15. února 2007

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 15. February 2007