JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2628/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců A) T. R., B) K. K. a C) M. M., všech zastoupených advokátem, proti žalované Z. S., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 C 16/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. listopadu 1999, č. j. 8 Co 747/99-56, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 4. 1999, č.j. 22 C 16/97-46 (poté, co jeho v pořadí první, vyhovující rozsudek ze dne 13. 1. 1998, č. j. 22 C 16/97-14, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 1998, č. j. 8 Co 706/98-29), zamítl žalobu na vyklizení žalované z "bytu č. 6, 2. kategorie, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícího se ve 2. poschodí pohledem od schodiště vpravo, v domě č. p. 996 na ulici R. v O. " (dále "předmětný byt" a předmětný dům"); současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, a že žalovaná uzavřela dne 30. 3. 1992 s jeho předchozími spoluvlastnicemi smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou - do 31. 12. 1992 (dále "předmětná nájemní smlouva"), která byla prodloužena do 31. 12. 1995. Z provedených důkazů dále dovodil, že žalované svědčilo k předmětnému bytu (v němž bydlí od roku 1983) právo osobního užívání, které se ke dni 1. 1. 1992 změnilo na právo nájmu bytu na dobu neurčitou. Dospěl k závěru, že toto právo žalované dosud trvá, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by zaniklo některým ze způsobů upravených v § 710 obč. zák. Na jeho existenci neměla vliv ani předmětná nájemní smlouva, neboť tato je dle názoru soudu prvního stupně podle § 39 obč. zák. neplatná, protože odporuje zákonu a obchází jej, byla-li uzavřena za doby trvání nájemního poměru na dobu neurčitou.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 11. 1999, č. j. 8 Co 747/99-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl ve shodě s ním k závěru, že žalované svědčilo ke dni uzavření předmětné nájemní smlouvy právo nájmu bytu na dobu neurčitou, že toto právo nezaniklo dohodou nebo výpovědí dle § 710 obč. zák., a že stále trvá, neboť předmětná nájemní smlouva je dle § 39 obč. zák. neplatná. V odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že - za situace, kdy občanský zákoník v ustanoveních § 685 a násl. o nájmu bytu, neupravuje změnu nájemní smlouvy ve vztahu k délce trvání nájmu - je možné, aby si pronajímatel a nájemce změnili obsah nájemní smlouvy dohodou podle ustanovení § 516 obč. zák. Žalobci však v řízení netvrdili (ani neprokazovali), že by předmětná nájemní smlouva byla dohodou o změně stávajícího nájemního vztahu; takovýto závěr nelze učinit ani z obsahu listiny tuto smlouvu obsahující. Nelze jej dovodit ani z výpovědi žalobců, výpovědi svědka K. a výpovědi žalované, na něž žalobci v odvolání poukazují, namítajíc, že mezi účastníky k dohodě o změně nájemního vztahu došlo; důkazy k této okolnosti pak v odvolacím řízení nenavrhli. Odvolací soud uzavřel, že předmětná nájemní smlouva je absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.), neboť svými účinky a zejména účelem (jímž bylo dosáhnout ukončení nájemního vztahu na dobu neurčitou zákonem nepřípustným způsobem) obchází zákon.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a v němž výslovně uplatnili dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolatelé mají za to, že předmětnou nájemní smlouvu je nutno považovat "za platnou a určitou, která byla obsahově totožná s dohodou o užívání bytu s tou výjimkou, že se doba nájmu změnila z doby neurčité na dobu určitou", že "posuzováno podle obsahu skutečně došlo ke změně v obsahu závazku v tom směru, že nájem bytu se z doby neurčité změnil na dobu určitou a po obsahové stránce tato nájemní smlouva splňuje dohodu o změně závazku podle § 516 odst. 1 občanského zákoníku." V této souvislosti poukazují na výpověď žalované a dovozují, že věděla, že "uzavírá změnu nájemní smlouvy v tom směru, že se nájem bytu mění na dobu určitou". Došlo tedy při jednání se žalovanou (uvádí se dále v dovolání) ke změně původně uzavřené nájemní smlouvy z doby neurčité na dobu určitou, a nájem bytu zanikl žalované uplynutím času. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen "o. s. ř."). Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán 18. 11. 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.

Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a je podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 241 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají. Vzhledem k tomu, že jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je jeho úkolem prověřit (v mezích právních otázek vymezených dovoláním) správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Z toho, že žalobci namítli výlučně nesprávnost právního posouzení věci, také vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud odvolací.

Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci odvolací soud opřel svoje rozhodnutí jednak o závěr, že předmětnou nájemní smlouvu nelze posoudit jako dohodu ve smyslu ustanovení § 516 obč. zák., na jejímž základě by došlo ke změně stávajícího nájemního vztahu žalované k předmětnému bytu na dobu neurčitou na nájemní vztah na dobu určitou, jednak o závěr, že tato smlouva je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná pro obcházení zákona. Proti posléze uvedenému závěru dovolatelé žádné konkrétní námitky nevznášejí (neuvádějí, že odvolací soud měl věc posoudit podle jiné právní normy nebo aplikovanou právní normu jinak vyložit); jejich dovolací argumenty zpochybňují prvý z uvedených závěrů odvolacího soudu, když dovozují, že předmětná nájemní smlouva splňuje náležitosti dohody o změně závazku podle § 516 odst. 1 obč. zák.

Ustanovení § 516 odst. 1 obč. zák., upravující změnu závazku dohodou subjektů závazkového vztahu (tzv. kumulativní novace), je systematicky zařazeno do části osmé, obsahující obecná ustanovení o závazcích. Jeho aplikace přichází v úvahu i v právních vztazích nájmu bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, a ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000), neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný závazkový vztah upravující (§ 685 a násl.), nemají v tomto směru zvláštní úpravu a jeho použití nevylučují.

Podle § 516 odst. 1 obč. zák. mohou subjekty závazkového (tedy i nájemního) vztahu dohodou změnit vzájemná práva s povinnosti. Institut změny závazku spočívá v tom, že k původní právní skutečnosti, závazkový vztah zakládající, přistupuje právní skutečnost další, působící změnu jeho obsahu, přičemž obě tyto právní skutečnosti obstojí vedle sebe a určují obsah změněného závazku.

Občanský zákoník nestanoví pro dohodu o kumulativní novaci zvláštní náležitosti; uplatní se zde tedy jeho obecná ustanovení o právních úkonech (§ 34 a násl.).

Podle § 34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Pro posouzení, zda jde o dohodu o změně závazku je tedy rozhodná vůle jejích účastníků.

Součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, bylo též zjištění o obsahu nájemní smlouvy ze dne 30. 3. 1992, uzavřené mezi žalovanou a právními předchůdci žalobců. Z obsahu této listiny nevyplývá žádné ujednání účastníků o tom, že by předmětná nájemní smlouva měnila stávající nájemní vztah žalované k předmětnému bytu z nájemního vztahu na dobu neurčitou na nájemní vztah na dobu určitou. Pokud dovolatelé argumentují námitkou, že žalovaná věděla, že "uzavírá změnu nájemní smlouvy v tom směru, že se nájem bytu mění na dobu určitou", je třeba (v mezích dovolacího přezkumu právního posouzení věci) poukázat na to, že dohoda o změně závazku je dvoustranným právním úkonem, a nelze přihlížet toliko k (případné) vůli jedné ze smluvních stran.

Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami) správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo vůči procesně neúspěšným žalobcům.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. května 2002

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 06. May 2002