JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2517/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Emy Barešové a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobců: A/ J. S. a B/ D. S., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným l/ Z. N., a 2/ L. N., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení místnosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 99/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 1997, čj. 10 Co 912/96-15, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 1997, čj. 10 Co 912/96-15, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. září 1996, čj. 15 C 99/96-12, uložil žalovaným povinnost vyklidit místnost o výměře 11 m2, nacházející se vlevo od vchodových dveří v prvním nadzemním podlaží v nemovitosti čp. 662, v K. V. (dále též jen „předmětná místnost" nebo „místnost"), a vyklizenou ji předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky domu čp. 11 v ulici N. Místní národní výbor v K. V. přidělil žalovaným v roce 1986 byt v sousedním domě čp. 9 a v roce 1989 jim vydal rozhodnutí o přidělení jedné místnosti v domě v ulici N. k bytu, který byl součástí domu čp. 9. Posléze byly povoleny a provedeny stavební úpravy k spojení bytu v domě čp. 9 s místností v domě čp. 11. V roce 1995 žalobci koupili od Města K. V. dům čp. 11, aniž by právo žalovaných užívat místnost v tomto domě, připojenou k bytu v domě čp. 9, zajistili např. zřízením věcného břemene v jejich prospěch. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, když uzavřel, že žalobci nemají povinnost uzavírat ohledně předmětné místnosti s žalovanými novou nájemní smlouvu a mají naopak právo užívat celou nemovitost.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzal za prokázané, že úpravy bytu v domě čp. 9, které vedly k připojení místnosti v domě čp. 11 k tomuto bytu, žalovaní provedli v souladu s § 165 občanského zákoníku (dále jen OZ) ve znění platném do 1. 1. 1992, tedy se souhlasem pronajímatele bytu. Uzavřel, že pokud došlo k přičlenění jedné místnosti z domu čp. 11 k bytu v domě čp. 9 na základě rozhodnutí a souhlasu majitele, vzniklo žalovaným užívací právo k bytu tak, jak to měl na zřeteli § 154 OZ před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., když dohoda o odevzdání a převzetí bytu, která je podmínkou pro vznik užívacího práva, byla uzavřena konkludentním jednáním, to je úpravou sousedních bytů a nastěhováním se do bytu se souhlasem organizace. Zákon v této právní úpravě nestanovil ani podstatné náležitosti dohody, takže postačovala dohoda o vzniku osobního užívání ke konkrétnímu bytu. V souvislosti s užíváním předmětné místnosti došlo i ke změně výše nájmu, takže lze považovat vznik užívacího práva k další místnosti za platný. Přičleněním místnosti k bytu žalovaných jim vzniklo právo, které bylo transformováno na nájem (§ 871 OZ). Samotná změna vlastníka domu nemá vliv na trvání nájemního vztahu, a proto právo žalovaných na užívání předmětné místnosti nezaniklo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, v němž uplatnili dovolací důvody plynoucí z ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) Uvádějí, že odvolací soud v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod omezil jejich vlastnické právo, rozhodl-li, aby snášeli něco, co nikdy nebylo smluvně dohodnuto. Poukazují, že ve smlouvě, kterou dům koupili, žádné povinnosti vůči žalovaným nepřevzali. V daném případě nejde ani o změnu pronajímatele, neboť žalobci, jako noví vlastníci, nebyli zavázáni uzavřít s žalovanými novou nájemní smlouvu, když tuto povinnost převzali toliko vůči dalším nájemníkům bytů v domě. Takto odvolací soud omezil jejich vlastnické právo na tzv. „holé vlastnictví" a dovozují, že byla dotčena jejich základní práva, neboť nebyl dodržen čl. 4 odst.1, 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mohou být ukládány povinnosti jen na základě zákona. Proto s odkazem na § 123 a § 126 OZ dovozují, že jejich žalobě mělo být vyhověno a navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. ) poté, kdy dovodil, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. l písm. a/ o. s. ř., že jsou splněny i další podmínky dovolacího řízení a náležitosti dovolání (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a že je uplatněn dovolací důvod, upravený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., za situace, kdy vady uvedené v § 237 odst. l o. s. ř., ani vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) nebyly dovolateli tvrzeny, ani dovolacím soudem zjištěny, věc přezkoumal z důvodů uplatněných (a obsahově - podle jeho názoru - vymezených) v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř., věta prvá) a poté rozsudkem ze dne 17. 12. 1997, č.j. 2 Cdon 1277/97-31, dovolání jako nedůvodné zamítl. Tento jeho rozsudek byl zrušen nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 211/98.

Ústavní soud konstatoval, a to odlišně od závěru dovolacího soudu obsaženého v odůvodnění jeho zamítavého rozsudku a v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že stěžovatelé (žalobci) ve svém dovolání uplatnili námitku, dle které je právní názor o vzniku nájemního práva k předmětné místnosti nesprávný a namítali, že předmětná místnost nebyla bytovou jednotkou či obytnou místností. Dále uvedl, že je třeba vycházet z toho, co bylo v dovolání skutečně uvedeno, a nikoliv dovozovat, co by snad dovolatelé mohli mít na mysli (to je dle názoru Nejvyššího soudu skutečnost, že sporné právo k předmětné místnosti koupí domu zaniklo). Připomíná, že sami stěžovatelé v dovolání uvedli, že vlastník opomněl právní režim předmětné místnosti upravit. Nepokládá za správné konstatování dovolacího soudu, že dovolatelé ve výše uvedeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu nezpochybnili a uvádí, že se dovolací soud měl vypořádat i s otázkou vzniku práva osobního užívání k předmětné místnosti včetně toho, zda šlo vůbec o prostor, který byl právně způsobilý být spojen s jiným bytem. Pokud tak neučinil, porušil tím právo stěžovatelů zakotvené v čl. 36 odst. l Listiny. Dovolací soud bez dalšího vycházel z názoru odvolacího soudu, že rozhodnutím o přičlenění předmětné místnosti, situované v domě čp. 662 k bytu situovanému v domě čp. 664, došlo ke sloučení bytu (§ 56 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty) a konkludentně uzavřenou dohodou o odevzdání a převzetí bytu vzniklo i užívací právo žalovaných (§ 154 OZ před novelou), přičemž neodpovídá skutečnosti, že by tento názor stěžovatelé (dovolatelé) v dovolání nezpochybnili. Obecným soudům nelze v daném případě vytknout závěr, že osoba, která koupí obytný dům s byty, které jsou pronajaty, vstupuje do těch práv a povinností předchozího vlastníka domu, které měl jako pronajímatel bytů, a to ze zákona, čímž je smluvní ujednání nadbytečné. Totéž platí o faktu, že podle tehdy platné právní úpravy mohla vzniknout dohoda o užívání bytu konkludentním způsobem, přičemž zápis o tom nebyl podmínkou její platnosti. S odkazem na ustanovení § 155 OZ v tehdy platném znění a na ustanovení § 62 a 56 odst. l a 2 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb. Ústavní soud pak konstatuje, že se odvolací soud vůbec nezabýval zjištěním, zda připojovaná místnost měla charakter bytu nebo jeho části (či se jednalo o nebytový prostor) a byla-li vůbec způsobilá ke sloučení, extrémním způsobem vyložil pojem „sousední byt" tím, že za sousední považoval byt nacházející se v jiné obytné budově se samostatným číslem popisným a samostatně zapsaným v tehdejší evidenci nemovitostí, přičemž úvaha odvolacího soudu odpovídala dobovému nazírání na právo za situace, kdy stát nepředpokládal jakékoliv změny socialistického vlastnictví a nepovažoval ani za nutné situaci důsledně řešit, kteréžto nazírání nemůže Ústavní soud zaštítit. Proto se neztotožnil ani se závěrem odvolacího soudu, že k předmětné místnosti vzniklo konkludentním způsobem právo osobního užívání, posléze transformované na nájem. Uzavírá, že předmětná místnost bytovou jednotkou ve smyslu zákona č. 41/1964 Sb. nebyla, a proto k ní ani konkludentně nemohlo vzniknout právo užívání. Za sporné pak považuje to, zda stavební propojení předmětné místnosti s bytem žalovaných (zásah do nosné konstrukce) je možno považovat za nepodstatnou změnu, nepodléhající stavebnímu povolení ve smyslu § 55 stavebního zákona č. 50/1976 Sb. Uzavírá, že dovolací soud neporušil stěžovateli namítané porušení či omezení jejich vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny nebo porušení čl. 4 odst. l Listiny, neboť se ve svém rozhodnutí otázkou vlastnického práva stěžovatelů nezabýval. Dovolacímu soudu ale vytýká, že jeho rozhodnutí je založeno na takové interpretaci právních předpisů, která vybočuje z mezí ústavnosti, a proto jeho rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů, zrušil.

Nejvyšší soud byl proto (jako soud dovolací) povinen zabývat se dovoláním znovu, jsa přitom vázán právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení bude odvolací soud řešit i otázku, zda žalovaní, kteří o užívání sporné místnosti uzavřeli s právním předchůdcem žalobců smlouvu, užívají nyní předmětnou místnost bez právního důvodu, nebo zda jim případně na základě této smlouvy vzniklo jiné právo místnost užívat, než právo osobního užívání.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. prosince 2000

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová

Vydáno: 06. December 2000