JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2509/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze, Nad Štolou 3, proti žalovanému J. M., o vyklizení ubytovny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 118/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 1999, č.j. 11 Co 623/98-37, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22.3.1999, č.j. 11 Co 623/98-37, potvrdil k odvolání žalovaného rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20.11.1996, č. j. 9 C 118/96-23, kterým soud I. stupně žalovanému uložil povinnost vyklidit ubytovací jednotku č. 510 v domě hotelového bydlení č. p. 392 v ul. N., v P., a předat ji žalobci do 6 měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Skutková zjištění i právní posouzení provedená soudem I. stupně shledal odvolací soud správnými, když stejně jako soud I. stupně dovodil, že vyklizení žalovaného z ubytovací jednotky nelze vázat na zajištění bytové náhrady, a to ani s ohledem na ust. § 3 odst. 1 obč. zák., přičemž uvedl, že poměry žalovaného soud I. stupně dostatečně zohlednil již tím, že mu byla výjimečně prodloužena lhůta k vyklizení na dobu půl roku od právní moci rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž výslovně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Namítá zejména, že s ohledem na okolnosti případu, „žádal o přidělení bytu, žije v domě již od roku 1983, má zde trvalé bydliště, smlouva obsahuje ustanovení o odevzdání a převzetí bytové jednotky a neurčitou dobu trvání a pod.", proto se domníval, že se jedná o byt. Námitkou, že se oba soudy nedostatečně zabývaly skutečnostmi, které měly vliv na charakter bydlení a „zcela bylo pominuto, kromě shora zmíněného, i stanovisko odboru výstavby Magistrátu P. ze dne 9.9.1992 o tom, že předmětný DHB je bytovým objektem s odkazem na ustanovení § 40 vyhl. č. 83/1976 Sb., s tím, že se jedná o bytové jednotky s přísl. a pod uzavřením", žalovaný zpochybnil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem a uplatnil tak dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Žalovaný zastává názor, že „pokud by se nejednalo o byt, byla mezi účastníky uzavřena smlouva podle § 51 obč. zák., která je dle svého obsahu smlouvou nájemní, a lze ji vzhledem k délce trvání posuzovat jako smlouvu ve smyslu § 190 a násl. obč. zák. před tzv. velkou novelou a žalovaný se stal v souladu s ust. § 871 odst. 1 obč. zák. účinného od 1.1.1992, nájemcem místností v domě hotelového bydlení." Tím rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. V dovolání pak dále namítl, že odvolací soud měl také posoudit postup správních orgánů, jejichž pochybením se žalovaný dostal do těžké situace, a že jsou ve věci proto dány výjimečné a mimořádné okolnosti případu, které by odůvodňovaly použití § 3 občanského zákoníku. Navrhl zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátit mu věc k dalšímu řízení, a současně odložit vykonatelnost tohoto rozsudku.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu a navrhl dovolání zamítnout.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 22.3.1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky dovolacího řízení - povinného advokátního zastoupení dovolatele ( § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a má obsahové a formální náležitosti uvedené v § 241 o.s.ř. Jde však o dovolání nepřípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o.s.ř.), jestliže jsou zde vady taxativně vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; k takovým vadám, které mají za následek zmatečnost, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Dovolatel ovšem tyto vady nenamítá a dovolací soud jejich existenci ze spisu nezjistil.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, lze podat dovolání, jestliže jím byl potvrzen rozsudek soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), nebo jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V souzené věci byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, potvrzený odvolacím soudem, prvým rozhodnutím soudu I. stupně ve věci; proto nebylo možno dovodit přípustnost dovolání z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Enunciát rozsudku Městského soudu v Praze napadeného dovoláním neobsahuje výrok o přípustnosti dovolání (§ 239 odst. 1 o.s.ř.) a z obsahu spisu se podává, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání (§ 239 odst. 2 o.s.ř.) nebyl dovolatelem ani učiněn. Není totiž obsažen ani v písemném podání žalovaného - odvolání (č.l. 26 - 27 p.v. spisu), ani v přednesech u odvolacího jednání konaného dne 22. 3.1999, kde byl žalovaný spolu se svou právní zástupkyní přítomen. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené zákonem (tj. podmínky uvedené v § 237 odst. 1 a v dalších shora citovaných procesních ustanoveních) tedy splněny nejsou.

Za této procesní situace se Nejvyšší soud nemohl zabývat dovoláním z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a nezbylo mu, než toto dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnout.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. (per analogiam) a o skutečnost, že žalobci v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. srpna 2001

JUDr. Michal M i k l á š, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 15. August 2001