JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2486/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce R., stavebního bytového družstva, proti žalované B. M. (dříve B.), o zaplacení částky 26.008,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 219/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2005, č. j. 16 Co 3/2003-115, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 9. 2002, č.j. 12 C 219/2001-95, uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobci částku 26.008,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná se stala nájemkyní družstevního bytu ve vlastnictví žalobce na základě převodu členských práv a povinností a následně uzavřené nájemní smlouvy ze dne 27. 4. 1998 (dále jen „nájemní smlouva“), a dovodil, že žalobce byl podle čl. III. nájemní smlouvy a podle § 696 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s § 3 odst. 2, 3, § 4 odst. 9 a § 6 vyhlášky č. 85/1997 Sb. a čl. 50 odst. 5 svých stanov, oprávněn k navyšování nájemného a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu. Pro zažalované období žalobce vždy doložil příslušná rozhodnutí představenstva žalobce, jimiž byla schválena změna, popřípadě z dokazování vyplynulo, že žalovaná sama požádala o zvýšení zálohy. Vzhledem k tomu, že žalovaná neplatila dlužné částky nájemného a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu, které žalobce oprávněně navýšil, vznikla jí ve smyslu § 697 obč. zák. povinnost zaplatit pronajímateli (žalobci) poplatek z prodlení.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 3. 2005, č.j. 16 Co 3/2003-115, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu pasivní legitimace žalované vyplývala z nájemní smlouvy, v níž je žalovaná uvedena jako nájemkyně družstevního bytu, a její názor, že byt zakoupila, je mylný, neboť ve skutečnosti došlo pouze k převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu. Pokud šlo o navyšování záloh a nájemného, docházelo k němu i podle názoru odvolacího soudu v souladu s nájemní smlouvou a právními předpisy, ze kterých soud prvního stupně správně vycházel. K námitce ohledně poplatku z prodlení odvolací soud uvedl, že poplatek se pronajímateli platí z dlužné částky, tedy i zálohových plateb, které byly obvyklou formou úhrady. Se zbývajícími námitkami se odvolací soud vypořádal tak, že námitky týkající se závad v bytě podřadil pod novou skutečnost ve smyslu § 205a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), ke které proto nemohl přihlédnout, a tvrzení žalované, že žalobce nerozděloval mezi členy svůj zisk, označil pro projednávanou věc za irelevantní. Námitku žalované, že nikdy nebyla zvána na členské schůze, označil za nedůvodnou, protože nebylo uvedeno, jaký vliv by mělo případné nepozvání na placení nájemného.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalovaná v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, aniž uvádí z čeho dovozuje jeho přípustnost a v něm uplatněné dovolací důvody podřazuje ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vadu řízení, která má za následek nesprávné rozhodnutí dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací řízení (a zčásti i řízení před soudem prvního stupně) proběhlo v její nepřítomnosti, tudíž se nemohla vyjádřit k projednávané věci, ani namítnout podjatost soudců, přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že jednání proběhlo v její nepřítomnosti a z jakého důvodu se tak stalo. V dalším dovolatelka brojí proti právnímu posouzení věci tím, že – z důvodů v dovolání rozvedených – napadá platnost nájemní smlouvy a stanov žalobce, z čehož dovozuje, že následně zvolené představenstvo nemohlo platně rozhodnout o navýšení nájmu a záloh na služby spojené s užíváním bytu. Dovolatelka setrvává na svém názoru, že poplatek z prodlení se platí pouze z neuhrazeného nájemného a z úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, nikoliv ze „záloh na nájemném“, které jí ani nevznikly, poněvadž žádné nájemné ani hradit neměla. Zálohy na úhrady spojené s užíváním bytu byly vždy o mnoho vyšší než odpovídající skutečné náklady a mnohdy nebyly ani zúčtovány, takže by podle rozsudku měla platit poplatek z prodlení i z částky, která jí měla být vrácena či byla neoprávněně přijata. Zbývající dovolací námitky se opětovně týkají nerozdělení zisku žalobce, závad bytu a tvrzení, že žalobce žalovanou v době její nepřítomnosti násilně vystěhoval, ponechal si vybavení domácnosti v hodnotě 120.000,- Kč a doposud žalované neuhradil členský podíl, z čehož žalovaná dovozuje, že jí zanikly veškeré závazky vůči žalobci. Tuto skutečnost však odvolacímu soudu žalovaná nemohla sdělit, neboť jednání proběhlo v její nepřítomnosti. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka má právnické vzdělání a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Otázku přípustnosti dovolání přitom dovolací soud posuzuje jako otázku předběžnou, tedy nerozhoduje o jejím řešení ve výroku rozhodnutí.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud měl dopustit tím, že věc projednal v její nepřítomnosti, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo. (Pro úplnost dovolací soud dodává, že odvolací soud jednal v nepřítomnosti žalované, protože – jak vyplývá z protokolu o odvolacím jednání na č. listu 113 spisu a z vrácené zásilky s předvoláním k tomuto jednání na č. listu 110 – považoval za splněný předpoklad doručení předvolání k jednání uložením.)

Stejně tak Nejvyšší soud nemohl přihlížet ani ke skutkovým námitkám týkajícím se závad v bytě nebo přerozdělení zisku žalobce. Nejvyšší soud proto vycházel z obsahu nájemní smlouvy a stanov žalobce tak, jak je zjistil odvolací soud, popřípadě soud prvního stupně (§ 241a odst. 4 o.s.ř.), a nemohl zohlednit ani nové tvrzení dovolatelky, že byla v době své nepřítomnosti násilně z bytu vystěhována bez uhrazení členského podílu, v důsledku čehož jí (podle jejího názoru) zanikl dluh vůči žalobci.

Konečně i námitka, že poplatek z prodlení se neplatí ze záloh, ale pouze z neuhrazeného nájemného a úhrad spojených s užíváním bytu, míří primárně proti skutkovým zjištěním, neboť závěr o oprávněnosti uplatněného nároku na zaplacení poplatku z prodlení je založen na zjištění, že tento nárok má oporu ve stanovách družstva a v nájemní smlouvě, jejichž platnost dovolatelka zpochybňuje rovněž za použití skutkových námitek, jimiž však – jak již bylo řečeno – přípustnost dovolání v daném případě založit nelze.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. července 2006

JUDr. Robert W a l t r , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 04. July 2006