JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2471/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška, ve věci žalobkyně S. D (SC), s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. P., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. 24 C 234/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. března 2005, č.j. 30 Co 39/2005-110, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. března 2005, č.j. 30 Co 39/2005-110, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 10. 2004, č.j. 24 C 324/2002-87 (poté, co jeho rozsudek ze dne 3. 4. 2003, č.j. 24 C 234/2002-16, byl k odvolání obou účastníků zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 11. 2003, č.j. 35 Co 433/2003-48, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 8, I. kategorie, o velikosti 2+1, ve 3. podlaží domu č.p. 17 v Hodkovické ulici v L. – D. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a uložil žalovanému a všem, kdo s ním v bytě bydlí byt vyklidit do 15 dnů po poskytnutí přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně (vlastnice předmětného domu) uzavřela dne 1. 7. 1998 se žalovaným smlouvu o nájmu předmětného bytu, že žalovanému byla doručena žaloba obsahující výpověď z nájmu bytu uložením na poště k datu 28. 1. 2003 a poté opakovaně k datu 5. 3. 2003, a že byla dána z důvodu neplacení nájemného za období od června 2002 do září 2002 a z důvodu neužívání bytu bez vážných důvodů. Dále vzal za prokázáno, že žalovaný platil nájemné z bytu (zálohy na úhradu za služby spojené s užíváním bytu) na účet jednatele žalobkyně pana M. a že tímto způsobem uhradil i nájemné za měsíce červen až srpen 2002. Na základě toho dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč.zák.“) není naplněn, neboť za období, pro které byla podána žaloba, dlužil toliko nájemné za měsíc září 2002. Dospěl však k závěru, že je dán druhý z uplatněných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. h) obč.zák., neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný po dobu téměř tří let předmětný byt neužíval. Bydlel v podnájmu v místech svého pracoviště, byt běžně neužíval ani o víkendech, resp. ve dnech pracovního volna, občas jej navštívil (asi 1x měsíčně) za účelem vyzvednutí korespondence, v roce 2001 došlo k odpojení elektřiny pro neplacení úhrad a v únoru 2003 byla ukončena dodávka plynu pro neplacení záloh od září 2002. Soud prvního stupně uzavřel, že nahodilé návštěvy v bytě nepředstavují dle ustálené judikatury („20 Cdo 1551/99, 26 Cdo 529/2001 a jiné“) užívání bytu k bydlení, a že pro neužívání bytu neměl žalovaný vážné důvody, neboť mu nic nebránilo v tom, aby byt užíval mimo pracovní dny, resp. aby do něho denně dojížděl z P., kde pracoval. Žalovaný však neučinil žádná reálná opatření směřující k tomu, aby mohl byt užívat a aby jej učinil obyvatelným, tj. zajistil dodávky energií, ačkoliv takovým neužíváním bytu dochází k poškozování objektu jako celku. Povinnost žalovaného k vyklizení vázal soud prvního stupně s odkazem na § 712 obč.zák. na zajištění přístřeší.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 3. 2005, č.j. 30 Co 39/2005-110, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud především učinil závěr, že výpověď z nájmu bytu byla žalovanému doručena až dne 29. 9. 2003 (prostřednictvím odvolacího soudu), a že k tomuto datu je nutno zkoumat existenci uplatněných výpovědních důvodů. Přisvědčil sice závěru soudu prvního stupně, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. nebyl naplněn, jakož i jeho závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h) obč.zák. je dán; na rozdíl od něho však dovodil, že žalobě na přivolení k výpovědi z posléze uvedeného výpovědního důvodu nelze vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. V této souvislosti poukázal na to, že žalobkyně se v době podání výpovědi chovala k žalovanému protiprávně, když k předmětnému bytu uzavřela novou nájemní smlouvu (s paní F.), a to v únoru roku 2003, tedy před vynesením v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně a před doručením výpovědi žalovanému. Tím mu zamezila přístup do bytu, v němž má svoje věci, a znemožnila mu byt užívat. Na základě toho žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru o nenaplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. a namítá především, že žalovaný neplatil nájemné (nikomu) od září roku 2002 do ledna 2003 včetně, tedy po dobu pěti měsíců. Rovněž tak vyjadřuje nesouhlas se závěrem o rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy a uvádí, že odvolací soud porušil ustanovení § 2 odst. 2 obč.zák. (rovnost stran), neboť „vyslovil názor, že subjekt porušující dobré mravy tím, že v bytě požívajícím výhod regulovaného nájemného dlouhodobě nebydlí, právo bydlet nevyužívá a za toto neplatí, je preferován ….“, a že „…žalobce, který reagoval na nemravné chování žalovaného (které bylo primární), je fakticky sankcionován“. Dovolatelka má za to, že odvolací soud „porušil též ustanovení § 118 a odst. 2 o.s.ř., neboť nesporně posoudil věc jinak po právní stránce, než žalobce“, aniž postupoval v souladu s uvedeným ustanovením; v tom spatřuje naplnění vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmatečnostních vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.

Dovolatelka však uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy existenci jiné vady řízení, která dle jejího názoru mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jejíž naplnění spatřuje v tom, že soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 118a odst. 2 o.s.ř. (k namítané vadě viz dále).

Dovoláním je rovněž uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že není dán uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák.

Podle uvedeného ustanovení pronajímatel může vypovědět nájem bytu s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, dále např. usnesení ze dne 6. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 585/2002, rozsudek ze dne 7. 9. 2005, sp.zn. 26 Cdo 229/2005, a rozsudek ze dne 21. 6. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1822/2005) podmínka, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší tří měsíců (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), je splněna tehdy, jestliže nájemce v časovém úseku delším než tři měsíce užíval byt, aniž by za něj platil dohodnuté nájemné; tato doba může být naplněna i součtem měsíců, které nejdou za sebou. Nájemce, který nezaplatil nájemné za tři měsíce, hrubě poruší své povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý.

Jak vyplývá z obsahu spisu, v projednávané věci byl daný výpovědní důvod vymezen ve výpovědi (obsažené v žalobě) tvrzením, že žalovaný nezaplatil nájemné za dobu od června 2002 do září 2002. Z obsahu spisu se přitom nepodává, že by žalobkyně takto skutkově vymezený výpovědní důvod změnila. Bylo-li v řízení prokázáno, že žalovaný za období vymezené ve výpovědi dlužil nájemné toliko za měsíc září 2002, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost jeho závěru, že ke dni dání (doručení) výpovědi nebyl výpovědní důvod podle § 711 odst. písm. d) obč.zák. naplněn. Pokud pak dovolatelka nyní (až v dovolání) uvádí, že žalovaný nezaplatil nájemné za měsíce září 2002 až leden 2003, nemohl dovolací soud k této nové skutečnosti v dovolacím řízení přihlédnout (§ 241a odst. 4 o.s.ř.).

Dovolatelka dále podrobila kritice právní názor odvolacího soudu, že k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč.zák. nelze přivolit, neboť výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.).

Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Ostatně i rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek ze dne 31. 3. 1999, sp.zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v časopise Soudní judikatura 9/1999, dále např. rozsudek ze dne 14. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1844/99, ze dne 15. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod C 207 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ze dne 25. 3. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1600/2000, ze dne 3. 10. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1374/2000, a ze dne 27. 8. 2003, sp.zn. 26 Cdo 148/2003) je ustálena v názoru, že v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod nemusí soud mimořádně žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Tak je tomu i v případě výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč.zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2105/2001, uveřejněný pod C 1585 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22).

Ustanovení 3 odst. 1 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp.zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, dále např. již zmíněné rozsudky sp. zn. 26 Cdo 1844/99, a sp. zn. 26 Cdo 1600/2000). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč.zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.

V projednávané věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h) obč.zák. je naplněn, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně žalobu zamítl se zdůvodněním, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Přitom za jedinou a rozhodující považoval okolnost, že žalobkyně po zahájení řízení v dané věci, předtím, než byl vyhlášen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, pronajala byt jiné osobě. V rozporu s výše uvedenou judikaturou se vůbec nezabýval okolnostmi na straně žalovaného (mimo jiné i tím, po jak dlouhou dobu nejevil zájem o využití bytu k účelu, k němuž je určen, případně tím, zda a jaké činil kroky k realizaci svého nájemního práva před podáním žaloby). Byť nepohybně nelze schvalovat jednání žalobkyně, která byt po podání žaloby v dané věci pronajala jiné osobě, aniž došlo k ukončení nájemního vztahu žalovaného, je třeba vzít v úvahu i okolnosti, za jakých se tak stalo, včetně jejího zájmu na řádném využití předmětu jejího vlastnického práva.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. není správné; za této situace se dovolací soud nezabýval namítanou vadou řízení, neboť tato námitka souvisí s nesprávností (neúplností) právního posouzení věci odvolacím soudem.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a věc podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm odvolací soud nepřehlédne, že soud prvního stupně stanovil ve svém rozsudku ze dne 7. 10. 2004 povinnost k vyklizení předmětného bytu nejen žalovanému, ale i jiným osobám („všem, kdo s ní v bytě bydlí“), které nebyly (jak vyplývá z obsahu spisu) účastníky řízení v dané věci, a proto nemůže být o jejich právech a povinnostech rozhodováno.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. ledna 2007

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 16. January 2007