JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2416/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně E. K., zast. advokátem, proti žalovanému J. Ř., zast. advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 741/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.3.2005, č.j. 19 Co 61/2004-109, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na úhradě nákladů dovolacího řízení 1.025,- Kč k rukám jeho právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.3.2005, č.j. 19 Co 61/2004-109, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10.11.2003, č.j. 12C 741/2002-70, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č.1 sestávajícího ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícího se ve II. podlaží domu č.p. 574, čís. or. 39, v J., kterou dal tehdejší žalobce – I. t., a.s., – žalovanému a dále soud prvního stupně rozhodl, že nájemní poměr skončí uplynutím 3 měsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přístřeší a povinnost nahradit náklady těchto řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v souladu s ust. § 107a odst. 1 o.s.ř. bylo usnesením krajského soudu ze dne 25.3.2005, č.j. 19 Co 61/2004-104, vyhověno návrhu, aby do řízení namísto dosavadního žalobce – I. t., a.s., vstoupila E. K., která v průběhu řízení nabyla vlastnické právo k předmětnému bytu.

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že žalovaný opakovaně a dlouhodobě poskytoval bydlení jiným osobám v bytě a k tomuto jednání neměl souhlas pronajímatele. Přitom je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nerozhodné, zda se jednalo o úplatné či bezúplatné přenechání části či celého bytu k užívání jiným osobám. Je-li dána výpověď dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ve znění účinném do 30.3.2006 (dále jen „obč. zák.“) pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu, není třeba písemné výstrahy ze strany pronajímatele s upozorněním na to, že bez souhlasu pronajímatele žalovaný přenechává byt svým kamarádům.

K námitce žalovaného, že se jeho družce narodilo dítě, a že jsou rodinou s nezletilým dítětem odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončí-li nájemní poměr výpovědí dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování nebo náhradní byt, což podle odvolacího soudu splněno nebylo.

Odvolací soud s ohledem na uvedené proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Dovoláním ze dne 4.7.2005 učiněným telefaxovým podáním a doplněným originálem a poté ještě doplněným podáním z 11.7.2005, napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že přípustnost dovolání odvozuje z ust. § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolatel v dovolání zejména uvedl, že soudy obou stupňů vyhověly žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., s odkazem na ust. § 719 odst. 1 obč. zák., z důvodu, že jinému přenechá do podnájmu bez písemného souhlasu pronajímatele předmětný byt a s tím dovolatel nesouhlasí. Dovolatel nebyl žalobcem vyzván k tomu, aby upustil od poskytování bytu třetím osobám; byt neposkytoval třetím osobám za úplatu, celou dobu byt i sám využíval a tímto jednáním neutrpěl žalobce žádnou újmu. Podle dovolatele soudy odhlédly od závěrů plynoucích z judikatury, zejména z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1.3.1993, sp. zn. 9 Co 734/92 a z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.3.2001, sp. zn. 26 Cdo 1900/99, podle nichž nelze za důvod výpovědi dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. zpravidla považovat to, že nájemce bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. M. K., J. L. a i další osoby, pokud nebyly pouze na krátkodobé návštěvě, žily se žalovaným ve zcela neformálním svazku v časově neomezeném spotřebním společenství, což nelze podřadit pod podnájemní vztah. Taktéž dovolatel nikdy nevymezil jakou část bytu budou užívat třetí osoby a proto nepřenechal byt, popř. jeho část do podnájmu. Odvolací soud považuje nesprávně každé dlouhodobější užívání bytu osobou odlišnou od dovolatele (nájemce) za neopodstatněný podnájem a tím za naplnění výpovědního důvodu dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.

Dovolatel v dovolání dále uvedl, že odvolací soud v rozporu s aktuální judikaturou vztahující se k aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zák. (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13.11.1998, sp.zn. 2 Cdon 1706/97 a ze dne 24.2.1999, sp.zn. 2 Cdon 1081/97) jeho námitku, že nebyl před podáním žalob o přivolení k výpovědi z nájmu bytu písemně vyrozuměn o porušování povinností, nepokládal za podstatnou, když taková výzva není v ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. zmíněna, což podle dovolatele mohlo mít podstatný význam pro rozhodování o důvodnosti aplikace „korektivu dobrých mravů“.

Po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně došlo podle dovolatele ke změně skutkového stavu ve věci, neboť se mu a jeho družce narodilo dítě a proto byla dána možnost aplikace ust. § 712 odst. 5, 2. věta obč. zák.; odvolací soud mu nedal možnost doložit důvody zvláštního zřetele hodné tak, aby bylo možné rozhodnout o bytové náhradě dle uvedeného ustanovení. Neexistenci důvodů zvláštního zřetele hodných odůvodnil odvolací soud pouze tím, že byl naplněn výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.

V dovolání dále dovolatel uvedl, že dovolání podává v prvé řadě z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Tato vada podle dovolatele spočívá v tom, že odvolací soud změnil při rozhodování o bytové náhradě právní hodnocení soudu prvního stupně, když zjistil, že byt obývá rodina s nezletilými dětmi a žalovanému neposkytl poučení „ve smyslu přiměřeného postupu podle ust. § 118a o.s.ř.“ k uplatnění důkazních návrhů vztahujících se k existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, což má dopad i do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 3.3.2005, sp. zn. III. ÚS 618/2004). Dále je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění není zřejmé, jak odvolací soud věc právně posoudil, jakými úvahami se řídil, konkrétně jak posoudil námitku žalovaného v odvolání spočívající v tvrzení, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy a dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2003, sp.zn. 32 Odo 210/2003.

Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud založil své úvahy o naplnění výpovědního důvodu dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pouze na existenci více osob, které užívaly byt bez souhlasu pronajímatele, aniž by vzal v úvahu, že základním předpokladem pro vznik podnájemního vztahu je vůle účastníků takový vztah uzavřít a vymezení předmětu podnájmu. V posuzované věci třetí osoby měly přístup do všech pokojů, úklid prováděl ten, kdo byl přítomen, nákup jídla byl prováděn společně a jednalo se tak o neformální spotřební společenství více osob, které spolu žijí a společně uhrazují své potřeby.

Při rozhodování o bytové náhradě pak nesprávné právní posouzení věci spočívá podle dovolatele v tom, že odvolací soud, jak bylo uvedeno výše, nesplnil poučovací povinnost dle ust. § 118a a odst. 2 o.s.ř. nezohlednil skutečnosti vyšlé najevo zejména při jednání soudu prvního stupně dne 7.11.2003, a to že dovolatel s družkou z finančních důvodů neuvažují o uzavření sňatku, že dovolatel byl v evidenci uchazečů o práci, že družka pobírá dávky sociální podpory a nemá možnost bydlet jinde.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatel dále navrhl, aby bylo podle ust. § 243c o.s.ř. odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

V podání ze dne 7.12.2005 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že se domnívá, že dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť soudy obou stupňů rozhodly po právní stránce správně.

Žalobce dále uvedl, že bylo prokázáno, že došlo k uzavření podnájemních smluv bez souhlasu žalobce a tím žalovaný porušil povinnosti vyplývající z nájmu bytu a byl tak naplněn výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. d ) o.s.ř. obč. zák. Podle žalobce není též důvodná námitka žalovaného, že s dalšími osobami, které přijal do bytu, žil ve společné domácnosti, neboť s těmito osobami nežil trvale a společně nebyly uhrazovány náklady na společné potřeby, o čemž svědčí výpověď J. Š.

Žalobce dále uvedl, že v daném případě neexistuje žádná okolnost, na jejímž základě by bylo možné aplikovat ustanovení o dobrých mravech a žalobě o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nevyhovět. Taktéž rozhodnutí o bytové náhradě odpovídá ust. § 712 odst. 5 obč. zák., neboť nájemce hrubě porušoval své povinnosti vyplývající z nájemního vztahu a neuvedl takové okolnosti, které by bylo možné podřadit pod pojem „důvody zvláštního zřetele hodné“ a vázat povinnost k vyklizení bytu za jinou formu bytové náhrady, než přístřeší.

Podle žalobce dále neobstojí námitka, že předmětná bytová jednotka se nestala věcí v právním smyslu. Žalobkyně je vlastníkem domu, v němž se byt nachází, a žalovaným zmiňovaný rozsudek Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 8 C 604/96 tuto skutečnost potvrzuje.

Žalobce dále ve vyjádření uvedl, že žalovaný dne 2.12.2005 předmětný byt vyklidil a vyklizený předal žalobkyni a sám si zajistil jinou možnost bydlení.

Žalobce s ohledem na uvedené navrhuje aby dovolání bylo odmítnuto, popř. bude-li dovolání shledáno přípustným, zamítnuto.

V podání ze dne 16.1.2006 se k vyjádření žalobce vyjádřil dovolatel. V podání zejména uvedl, že dovolání považuje za přípustné, neboť závěr odvolacího soudu, že každé dlouhodobější užívání bytu osobou odlišnou od nájemce je neoprávněným podnájmem a naplňuje výpovědní důvod uvedený v ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., je v rozporu s platnou právní úpravou a jejím výkladem. V daném případě bylo dále namístě uvažovat s ohledem na okolnosti případu s aplikací § 3 odst. 1 obč. zák. a taktéž odvolací soud nesprávně žalovanému nepřiznal jinou bytovou náhradu podle ust. § 712 odst. 5, 2. věty obč. zák. Žalovaný ve vyjádření dále uvedl, že předmětná bytová jednotka se nikdy nestala samostatnou věcí v právním smyslu a není pochyb o tom, že bytové prostory užívané žalovaným se nacházejí dílem v domě čp. 39 a dílem v domě čp. 37 v J. a proto nemohlo vzniknout vlastnické právo původnímu žalobci ani žalobkyni. Žalovaný dále sdělil, že trvá na svém návrhu, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a dále uvedl, že předmětný byt vyklidil a vyklizený žalobkyni předal.

Podle čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. 3. 2005, dovolací soud dovolání projedná a rozhodne o něm podle dosavadních předpisů (dále jen „o.s.ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. V dovolání dovolatel vycházel z toho, že dovolání může být v dané věci přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s vyjímkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní norma – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Z uvedeného je zřejmé, že je nezbytné posoudit, zda dovoláním napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných námitek směřujících proti právnímu posouzení věci spočívá na právních závěrech, které jsou v rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou.

V posuzovaném případě z obsahu dovolání nejprve vyplývá, že dovolatel nesouhlasí s tím, že byl naplněn výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. tím, že třetím osobám poskytoval bez souhlasu pronajímatele předmětný byt, popř. jeho část a dovozuje, že s dalšími osobami žil v bytě v neformálním svazku založeném na vůli žít společně a uhrazovat společně náklady a od těchto osob nepřijímat žádnou úplatu.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel tím brojí proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, která odvolací soud převzal, a nabízí vlastní skutkový stav věci, který následně vede k odlišnému právnímu posouzení. Pokud je však přípustnost dovolání zvažována podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., není způsobilým dovolacím důvodem námitka směřující proti správnosti skutkových zjištění. K tomu je třeba poznamenat že v případě podnájmu občanský zákoník v ust. § 719 obč. zák. nevyžaduje písemnou formu k uzavření podnájemní smlouvy a tuto smlouvu lze uzavřít ústně, popř. konkludentně. Taktéž Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 14.6.2000, sp.zn. 26 Cdo 701/2000, dospěl k závěru, že o porušení povinnosti nájemcem podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s ust. § 719 odst. 1, 1. věty obč. zák. jde tehdy, přenechá-li nájemce byt, popř. jeho část, do podnájmu jinému bez souhlasu pronajímatele, aniž by za to získal od podnájemce úplatu.

Pokud dovolatel dále odvolacímu soudu vytýkal, že neaplikoval ust. § 3 odst.1 obč. zák. a tuto námitku konkretizoval tím, že žalovaný nebyl písemně upozorněn na porušování povinnosti nájemce (poskytování bytu, popř. jeho částí dalším osobám bez souhlasu pronajímatele), je třeba konstatovat, že ustálená soudní praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 19.7.2001, sp.zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod č. 40 v sešitě č. 6 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zastává názor, že k uplatnění výpovědního důvodu dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve vazbě na ust. § 719 odst. 1 obč. zák. není třeba předchozí výzvy pronajímatele k tomu, aby nájemce odstranil, popř. přestal porušovat povinnosti nájemce.

Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatel v souvislosti s rozhodnutím o bytové náhradě odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval podle ust. § 118a odst. 2 o.s.ř. a že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek náležitostí odůvodnění, je třeba konstatovat, že tím jsou vytýkány tzv. jiné vady řízení, které nemohou být, je-li přípustnost dovolání teprve podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zvažována, právně relevantní.

Pokud dovolatel dále odvolacímu soudu vytýkal nesprávné rozhodnutí ve věci bytové náhrady dle ust. § 712 odst. 5, 2. věty obč. zák. a jako důvody zvláštního zřetele hodné uvádí sociální situaci (žalovaný je v evidenci uchazečů o práci, družka pobírá sociální dávky), je soudní praxe ustálena v názoru, že skončí-li nájemní vztah výpovědí pronajímatele z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., o kterýžto případ jde v souzené věci, je bytovou náhradou pouze přístřeší. Jiná forma bytové náhrady je přípustná jako mimořádná, a to jen v případě, že „jde o rodinu s nezletilými dětmi“ a za dalšího předpokladu, že pro ni svědčí důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.11.1997, 2 Cdon 71/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 16/1998, dále např. rozsudky ze dne 27.7.2001, sp.zn. 26 Cdo 636/2000 a ze dne 3.2.2004, sp.zn. 26 Cdo 1406/2003). Ustanovení § 712 odst.5 věty druhé obč. zák. je tedy – ustavením shora uvedeného předpokladu – normou s tzv. relativně neurčitou hypotézou, takže je na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Neprovede-li soud toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným skutečnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti lze poukázat na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.2.2004, sp.zn. 26 Cdo 1406/2003, který dovolací soud sdílí i v této věci, že nepříznivá finanční (sociální)situace nájemce nemůže být sama o sobě (vedle okolností, že jde o rodinu s nezletilými dětmi) důvodem zvláštního zřetele hodným pro to, aby nájemci byla v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu, přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu.

Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve věci samé přípustné.

Pokud dovolatel dovoláním napadl též výrok odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech tohoto řízení, není dovolání proti tomuto výroku s ohledem na ust. § 238a a § 239 o.s.ř. přípustné.

Nejvyšší soud proto podle ust. § 243b odst. 5, 1. věty o.s.ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl. Dále neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31.8.2006), snížené dvakrát o 50% podle § 15 a § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do 31. 8. 2006

Proti tomu usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. September 2006