JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2397/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce L. bytového družstva P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ing. J. Z., a 2) M. Z., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 79/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2005, č. j. 30 Co 3/2005-95, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č.j. 7 C 79/2003-82 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č.j. 7 C 79/2003-48, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2004, č.j. 17 Co 47/2004-59, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl návrh žalobce, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit byt č. 1078/3 v přízemí domu A. v k.ú. L. v P., sestávající z 1+1 s příslušenstvím (dále jen „předmětný byt“) a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalovaný předmětný byt, nalézající se v domě, jehož vlastníkem je žalobce, užíval nejméně od 1. 9. 1986. Dále měl soud prvního stupně za prokázané, že v pracovní smlouvě ze dne 28. 8. 1986, podle které měl žalovaný začít vykonávat domovnické práce pro žalobce od 1. 9. 1986, bylo uvedeno, že žalovanému byl ke stejnému dni podle § 397 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“) přidělen k dočasnému užívání předmětný byt na dobu tří let s tím, že po této době žalovanému jako pracovníkovi vznikne právo osobního užívání podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále jen „zák. č. 41/1964 Sb.“). Současně bylo v rámci citované smlouvy sjednáno, že rozvázáním pracovního poměru právo osobního užívání zaniká. Podle soudu prvního stupně se tak žalovaný stal k 1. 9. 1989 uživatelem předmětného bytu podle § 25 odst. 1 zák. č. 41/1964 Sb., a to na základě splnění uvedené odkládací podmínky. Protože soud prvního stupně shledal rozvazovací podmínku vztahující se k zániku užívacího vztahu ukončením pracovního poměru za neplatnou pro rozpor s občanským zákoníkem, transformoval se dnem 1. 1. 1992 (§ 870 odst. 4 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, dále jen „obč. zák. po novele“) tento právní vztah na běžný nájem, neboť ke dni 1. 1. 1992 již nešlo o byt vázaný na výkon domovnických prací.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2005, č.j. 30 Co 3/2005-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil, aby do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu vyklidili a vyklizený předali žalobci předmětný byt; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně ke správným skutkovým zjištěním, které však ne vždy správně posoudil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že od 1. 9. 1986 do 31. 8. 1989 byl předmětný byt přenechán žalovanému k dočasnému užívání podle § 397 obč. zák. před novelou v souvislosti s prováděním domovnických prací. Právní názor soudu prvního stupně, že poté žalovanému vzniklo právo osobního užívání služebního bytu na dobu neurčitou, však odvolací soud nepovažoval za správný, neboť ustanovení § 25 odst. 1 zák. č. 41/1964 Sb. k tomu vyžadovalo rozhodnutí o přidělení bytu organizací hospodařící s byty (žalobce) a ujednání v pracovní smlouvě o vzniku tohoto práva povahu takového rozhodnutí nemělo. Z těchto důvodů užíval žalovaný předmětný byt již od 1. 9. 1989 bez právního důvodu, a proto okolnosti, že žalovaný přestal pro žalobce v roce 1991 vykonávat domovnické práce a že předmětný byt případně ztratil povahu služebního bytu nebo že byl novelizován občanský zákoník, neměly na právní posouzení věci žádný vliv. Podle odvolacího soudu však žalobce v daném případě obcházel ustanovení o právu osobního užívání, když sjednal dobu dočasného užívání na tři roky, neboť v minulosti byla běžná praxe, že si organizace sjednávaly dočasné užívání bytů svými pracovníky na dobu jednoho roku, aby si ověřily jejich skutečný zájem o výkon prací. Proto podle tehdejší judikatury nebylo vyloučeno za takového stavu přiznat uživateli náhradu za byt, obzvláště za situace, kdy žalovaný i po uplynutí tří let pro žalobce pracoval až do konce roku 1991 a dokonce se stal jeho členem. Dále podle odvolacího soudu nelze pominout ani to, že žalovaný nemá vlastní byt a do dané situace se nedostal vlastním přičiněním. Z těchto důvodů by výkon práva žalobce na vyklizení bytu bez zajištění bytové náhrady pro žalované odporoval dobrým mravům.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalobce v jeho měnícím výroku v části, kde váže vyklizení bytu žalovanými na zajištění bytové náhrady, dovoláním, aniž uvádí, z čeho dovozuje jeho přípustnost, a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Dovolatel namítá, že v daném případě neshledává mimořádné důvody pro zajištění bytové náhrady, neboť žalovaný předmětný byt užívá již téměř šestnáct let po zániku práv k bytu. Ani členství žalovaného v družstvu s užíváním předmětného bytu nijak nesouvisí. Současně dovolatel nesouhlasí s tím, že jenom s ohledem na poslání bytového družstva mají osoby užívající jeho byt bez právního titulu více práv než „okupanti“ obecních nebo soukromých domů. Dále za současné situace nemůže jít k tíži žalobce skutečnost, že žalovaní nemají vlastní byt, když jejich schopnost si jej obstarat není snížena. Rovněž není pravda, že se žalovaný ocitl v dané situace bez vlastního přičinění, neboť užívání předmětného bytu bylo od samého počátku vázáno na výkon domovnických prací. Konečně ani právní předchůdce žalobce se nesnažil obejít zákon, ale naopak snížit riziko obcházení zákona uživateli bytů v souvislosti s výkonem domovnických prací. Z těchto důvodů nejsou na straně žalovaného dány žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodnily určení bytové náhrady, a dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodem 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o bytové náhradě, jenž má povahu rozhodnutí ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu. Protože jinak je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že povinnost žalovaných k vyklizení bytu je na místě podmínit zajištěním náhradního bytu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud správně poukázal na ustálenou judikaturu z doby účinnosti občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“), byť nepřesně označil za její zdroj „R 18/82 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“, ačkoli se jedná o hodnotící zprávu ze dne 10. 3. 1981, sp. zn. Cpj 164/81, uveřejněnou v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, č. 2, ročník 1982, pod poř. č. 18, nyní dostupnou též v elektronickém systému ASPI – Literatura pod Rc 18/82. V citovaném judikátu se uvádí, že zejména bytové organizace přenechávají služební (zejména domovnické) byty pracovníku, který se v pracovní smlouvě zaváže konat pro ni práce, s nimiž je spojeno užívání služebního bytu, nejprve po určenou dobu do dočasného užívání, a přidělují tyto byty podle § 25 byt. zák. (zákona č. 41/1964 Sb.) až poté, kdy si ověří skutečný zájem pracovníka o výkon těchto prací. Brání se tak snahám o spekulační získání bytu s následujícím rizikem, že pracovníku, který pro ni zakrátko přestane pracovat, vznikne právo na náhradu za byt podle § 186 obč. zák. před novelou ve vztahu ke zrušovacímu důvodu § 184 písm. a) obč. zák. před novelou. V konkrétních případech bývá však již smluvena doba dočasného užívání, či doba, po kterou pracovník má služební byt užívat, tak dlouhá, že vzniká pochybnost, zda se v těchto vztazích úzce spojených se vztahy pracovněprávními neobchází ustanovení o právu osobního užívání bytu jako institutu svojí povahou trvalého. Zásadně by taková doba, po kterou je byt užíván právem dočasného užívání nemovitosti podle § 397 obč. zák., neměla přesahovat podstatně dobu jednoho roku. Tam, kde je smluveno delší dočasné užívání nebo fakticky je tímto právem byt po delší dobu užíván, nebude vyloučeno přiznat podle shora uvedených zásad náhradu za byt. Nejvyšší soud ČR se k použitelnosti závěrů vyslovených v citované hodnotící zprávě ve vztahu k možnosti podmínit vyklizení bytu zajištěním bytové náhrady nejen na základě výslovné právní úpravy či její analogické aplikace, nýbrž i za použití § 3 odst. 1 obč. zák. po novele zakazujícího výkon práva v rozporu s dobrými mravy, přihlásil např. v odůvodnění rozhodnutí uveřejněného pod č. 5/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. S ohledem na požadavek právní jistoty by právní poměry vzniklé hluboko v minulosti měly být zásadně posuzovány podle tehdy platných předpisů, tak jak byly tehdy vykládány, a k tíži žalovaných by neměla jít okolnost, že žalobce podal žalobu na vyklizení mnoho let poté, co žalovaným zanikl právní důvod k užívání předmětného bytu. Jestliže tedy podle tehdejší judikatury měl být domovnický služební byt přenechán do dočasného užívání na dobu nepřesahující podstatně dobu jednoho roku, avšak v daném případě byl přenechán na dobu tří let a fakticky byl užíván po dobu několikanásobně delší, je v souladu s citovanou judikaturou závěr, že povinnost žalovaných byt vyklidit je třeba vázat na zajištění bytové náhrady, přičemž okolnost, že se žalobce (jeho právní předchůdce) vyklizení bytu nedomáhal a užívání bytu žalovanými naopak respektoval, uvedený závěr jen potvrzuje.

K námitkám uplatněným v dovolání je třeba především konstatovat, že dovolatel nepovažuje jednotlivé argumenty za způsobilé odůvodnit závěr o vázanosti vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady; přitom však pomíjí, že odvolací soud správně neposuzoval rozhodné okolnosti pouze jednotlivě, nýbrž v jejich vzájemné souvislosti, a lze mu proto přisvědčit v závěru, že ve svém souhrnu okolnosti daného případu uvedený závěr odůvodňují. S ohledem na výše citovanou judikaturu tedy lze ve prospěch podmíněnosti vyklizení bytu zajištěním bytové náhrady vzít v úvahu též okolnost, že žalovaný vykonával domovnické práce pro právního předchůdce žalobce i po uplynutí sjednané doby dočasného užívání bytu. Je-li účelem existence bytových družstev uspokojování bytových potřeb jejich členů, lze vzít v úvahu i okolnost, že žalovaný je členem žalujícího družstva a nemá jiný byt. V souladu s citovanou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že právní předchůdce žalobce se snažil obejít zákon, pokud vázal dočasné užívání bytu žalovaným na dobu podstatně delší než jeden rok a nepřidělil mu byt dle § 25 odst. 1 zák. č. 41/1964 Sb., čímž jej připravil o možnost získání bytové náhrady přímo na základě zákona pro případ zrušení práva osobního užívání bytu dle § 184 písm. a/ obč. zák. před novelou. V tomto smyslu pak lze přijmout i závěr o tom, že se žalovaný do uvedené situace dostal bez vlastního přičinění, a nelze mu (jako právnímu laikovi) klást k tíži okolnost, že uzavřel dohodu o dočasném užívání bytu, z níž vyplývala vázanost užívání bytu na výkon domovnických prací, zvláště když v dohodě bylo obsaženo ujednání (byť posléze soudem posouzené jako neplatné), že při splnění závazku k výkonu domovnických prací se právo dočasného užívání změní po uplynutí sjednané doby tří let na právo osobního užívání (na dobu neurčitou).

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zamítl, aniž nařizoval k projednání dovolání jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a je odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím řízení úspěch, by měl nahradit náklady dovolacího řízení žalovaným, jimž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. července 2006

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 04. July 2006