JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2345/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce M. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. S., zastoupeném justičním čekatelem Městského soudu v Praze, k doručení na adresu Obvodního soudu pro Prahu 4, o návrhu žalovaného na obnovu řízení ve věci sp. zn. 9 C 209/97 Obvodního soudu pro Prahu 4, vedené u téhož soudu pod sp. zn. 21 C 126/2000, o dovolání žalovaného proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2001, č.j. 29 Co194/2001-61 a 29 Co 195/2001-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen soud prvního stupně) usnesením ze dne 16. února 2001, č.j. 21 C 126/2000-47, zamítl žádost žalovaného o ustanovení zástupce (výrok I) a návrh na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 209/97 (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III).

Usnesením ze dne 20. února 2001, č.j. 21 C 126/2000-46 soud prvního stupně odmítl návrh na vydání předběžného opatření (jímž se žalovaný domáhal, aby soud uložil žalobci vydat žalovanému blíže nespecifikovanou nájemní smlouvu či dohodu o užívání žalovaným označeného bytu).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. června 2001, č.j. 29 Co 194/2001-61, citované usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. února 2001 potvrdil a usnesením z téhož dne č.j. 29 Co 195/2001-62 citované usnesení ze dne 16. února 2001 rovněž potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že žalovaným uplatněné skutečnosti nelze podřadit pod žádný z důvodů obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř. ve znění do 31.12.2000“), že žalovaný nesplnil podmínky pro ustanovení zástupce dle § 30 o.s.ř. a že byly splněny předpoklady odmítnutí návrhu na předběžné opatření podle § 75a odst. 1 občanského soudního řádu ve znění novely č. 30/2000 Sb. (dále „o.s.ř. ve znění od 1.1.2001“).

Proti oběma citovaným usnesením odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) nezastoupený advokátem dovolání. Žádal, aby dovolací soud obě citovaná rozhodnutí zrušil jako protiprávní a dále aby zrušil „rozsudky soudu prvého stupně a na ně navazující rozhodnutí, neboť byl v celém řízení mockrát porušen zákon“ v jeho neprospěch. Namítal, že nebyla zajištěna rovnost stran, neboť mu soud odmítl ustanovit „obhájce“, že soud nezjistil skutečný stav věci a svá rozhodnutí opíral o již závadné a chybné předešlé rozhodnutí zejména rozsudek v té věci“. Městský soud dle názoru dovolatele citovanými usneseními zlegalizoval trestnou činnost žalobce, jíž dovolatel spatřuje ve skutečnostech dále v dovolání popisovaných. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soud porušil jeho ústavní práva, nebyl objektivní a neopatřoval důkazy v dovolatelův prospěch.

Následně dovolatel k výzvě soudu prvního stupně požádal o ustanovení zástupce.

Usnesením ze dne 5. února 2002, č.j. 21 C 126/2000-76, soud prvního stupně žádost žalovaného o ustanovení zástupce zamítl; toto ustanovení však Městský soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 30. dubna 2002, č.j. 29 Co 118/2002-92, zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Usnesením ze dne 22. ledna 2003, č.j. 21 C 126/2000-97, soud prvního stupně ustanovil žalovanému zástupcem pro dovolací řízení advokátku JUDr. O. P.

Usnesením ze dne 10. března 2003, č.j. 21 C 126/2000-100, soud prvního stupně vyzval žalovaného prostřednictvím ustanovené zástupkyně, aby doplnil dovolání o zákonem stanovené náležitosti.

Usnesením ze dne 20. dubna 2004, č.j. 21 C 126/2000-130, soud prvního stupně zprostil JUDr. Olgu Preclíkovou povinnosti zastupovat žalovaného v dovolacím řízení a ustanovil mu pro toto řízení opatrovníkem Mgr. H. Z., justičního čekatele Městského soudu v Praze.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 16. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Byl-li ve věci sp. zn. 9 C 209/97 Obvodního soudu pro Prahu 4 rozsudek, jehož se návrh na obnovu řízení týkal, vydán dne 30. března 1999, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. června 2001, č.j. 29 Co 2001-62, projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000”).

Naproti tomu jelikož soud prvního stupně o návrhu na vydání předběžného opatření rozhodl usnesením ze dne 16. února 2001, č.j. 21 C 126/2000-45, podle o.s.ř. ve znění od. 1. 1. 2001, podle něhož rozhodoval o odvolání proti tomuto usnesení rovněž odvolací soud, musí i dovolací soud projednat dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. června 2001, č.j. 29 Co 194/2001-61, a rozhodnout o něm podle o.s.ř. ve znění od 1. 1. 2001 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 574/2003, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 156/2003).

Dovolací soud především shledal, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, subjektem k tomu oprávněným, tj. účastníkem řízení (žalovaným), (§ 240 odst. 1 o.s.ř. ve znění před i po 1.1.2001) a směřuje proti pravomocným usnesením odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř. ve znění před i po 1.1.2001).

Dovolatel sice pro řízení o tomto dovolání není zastoupen advokátem a sám rovněž nemá právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000), povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila pokračovat v dovolacím řízení. Za situace, kdy předmětem dovolacího přezkumu je (mimo jiné) rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 30 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000), by trvání na podmínce povinného zastoupení vedlo k popření vlastního cíle, jejž účastník podáním žádosti sledoval, a k popření smyslu dovolacího řízení, ve kterém má být závěr, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá, teprve zkoumán (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 10, pod číslem 80, nebo ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, sešit 3, pod číslem 48).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti usnesení č.j. 29 Co 195/2001-62 upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000.

V posuzované věci nelze dovodit přípustnost dovolání z ustanovení § 238a o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000, neboť napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím (ve smyslu § 238a odst. 1 písm. a/) a nelze jej podřadit ani žádnému z usnesení vyjmenovaných v § 238a odst. 1 písm. b/ až f/.

Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 239 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000. Toto ustanovení totiž podmiňuje přípustnost dovolání tím, že musí jít o potvrzující rozhodnutí ve věci samé, a to jak v případě, kdy přípustnost dovolání založí svým rozhodnutím odvolací soud (odstavec 1), tak také v případě, posuzuje-li ji (za podmínek stanovených v odstavci druhém) soud dovolací. Pojmem „věc sama” se rozumí předmět, pro nějž se soudní řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je věcí samou nárok uplatněný žalobou. Rozhodnutím ve věci samé je pak pouze takové rozhodnutí, jímž je takto uplatněný nárok řešen. Rozhodnutí o návrhu na ustanovení zástupce a na obnovu řízení však věc samu v tomto smyslu neřeší. Případné povolení obnovy řízení může přivodit pro účastníka řízení jen procesní právo, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo rozhodnuto (tj. v posuzovaném případě věc týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o níž bylo původně rozhodnuto v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 209/97). Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce a návrhu na povolení obnovy řízení, proto není rozhodnutím ve věci samé (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, sešit 3, pod číslem 48, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1998, sešit 10, pod číslem 61).

Není-li dovolání žalovaného přípustné podle § 238a o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000 a ani podle § 239 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000, zbývá posoudit, zda řízení není postiženou některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000. Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 písm. a/ až e/ a písm. g/) nebyly dovoláním namítány a nebyly zjištěny ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda okolnosti tvrzené žalovaným mohou představovat vadu podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000 jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za „postup soudu v průběhu řízení“ je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li v průběhu řízení ve věci, jíž se dovolání týká, nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli.

V projednávané věci z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel spatřuje porušení svých procesních práv jednak v okolnosti, že byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení zástupce v řízení o povolení obnovy, a dále směřuje své blíže nekonkretizované námitky proti průběhu řízení ve věci sp. zn. 9 C 209/97 Obvodního soudu pro Prahu 4.

Vzhledem k výše uvedenému však uvedené námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000 proti napadenému usnesení odvolacího soudu, vydanému ve věci sp. zn. 21 C 126/2000 Obvodního soudu pro Prahu 4. Pokud jde o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce, je tomu tak proto, že nejde o nesprávný postup soudu v průběhu řízení, nýbrž o právní závěr soudů obou stupňů, který se projevil až v tom, jak tyto soudy o návrhu žalovaného rozhodly. Pokud jde o námitky vztahující se k řízení sp. zn. 9 C 209/97, je tomu tak proto, že vada řízení ve smyslu § 237 o.s.ř. je způsobilá založit opodstatněnost dovolání pouze tehdy, je-li touto vadou postiženo řízení, v němž bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, tedy řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 21 C 126/2000 a nikoli předcházející řízení sp. zn. 9 C 209/97.

Jelikož dovolání proti usnesení č.j. 29 Co 195/2001-62 není přípustné podle žádného z citovaných ustanovení, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 4 o.s.ř. a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve znění do 31.12.2000 odmítl.

Dovolání proti usnesení č.j. 29 Co 194/2001-61 není přípustné podle § 237 o.s.ř. ve znění od 1. 1. 2001, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé, ani podle § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. ve znění od 1. 1. 2001, neboť nejde o žádné z tam taxativně vyjmenovaných usnesení odvolacího soudu. Ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. ve znění od 1. 1. 2001 naopak dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu na předběžné opatření dle § 75a (o.s.ř. ve znění od 1. 1. 2001) výslovně nepřipouští.

Z uvedeného důvodu bylo i dovolání proti usnesení č.j. 29 Co 194/2001-61 podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. ve znění od 1. 1. 2001 jako nepřípustné odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000, respektive ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. ve znění od 1. 1. 2001, neboť žalovaný, který podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo, a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením účelně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. listopadu 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 12. November 2004