JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2310/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalované H. Č., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 173/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2000, č. j. 13 Co 179/2000-82, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud I. stupně) rozsudkem ze dne 10. února 2000, č. j. 13 C 173/96-65, zamítl žalobu na vyklizení žalované z „bytu č. 24 o velikosti 2 + kk I. kategorie s příslušenstvím rekolaudovaný na byt o velikosti 1 + kk s příslušenstvím I. kategorie v 6. patře domu č.p. 2058 v P.“, a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně udělila souhlas k dohodě o výměně bytu uzavřené mezi žalovanou a její matkou M. R. v omylu, o němž žalovaná musela vědět, když žalobkyně, jakožto majitelka domu, v němž se nacházel byt M. R., učinila tento souhlas v domnění, že nájemkyně bytu M. R. ještě žije. Žalovaná přitom věděla, že její matka před několika dny zemřela a zároveň při jednání o výměně bytu s pracovníkem žalobkyně mu tuto skutečnost nesdělila, ačkoliv jí muselo být zřejmé, že žalobkyně o úmrtí její matky neví. Protože se žalobkyně v tomto řízení dovolala neplatnosti svého souhlasu s výměnou bytu s tím, že tento souhlas byl učiněn v omylu, ve smyslu ust. § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování (dále jen „obč. zák.“), a souhlas žalobkyně k výměně bytu se uvedeným projevem vůle stal neplatným ve smyslu ust. § 49a obč. zák., zůstala M. R. do konce svého života nájemkyní bytu uvedeného v žalobě. Po smrti M. R. (dne 15. 9. 1993), když právo nájmu k jejímu bytu nesvědčilo žádné osobě, uzavřela žalobkyně s žalovanou dne 26. 10. 1993 nájemní smlouvu, na jejímž základě žalované vzniklo právo nájmu k předmětnému bytu. Soud I. stupně žalobu zamítl, když zaujal právní názor, že se žalobkyně ohledně této nájemní smlouvy nedovolala její neplatnosti z důvodu omylu, tato smlouva je tedy platná, proto se žalobkyně nemůže s úspěchem domáhat vyklizení předmětného bytu.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. června 2000, č. j. 13 Co 179/2000-82, změnil zamítavý rozsudek soudu I. stupně tak, že uložil žalované povinnost „vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat byt č. 24 o velikosti 2 + 1 kk. s přísl. rekolaudovaný na byt o velikosti 1 + kk. I. kategorie s přísl. v 6. patře domu č.p. 2058 v P.“, do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, a shodně s ním také dovodil, že souhlas s výměnou bytu, udělený dne 22. 9. 1993, je neplatný. V otázce posouzení platnosti předmětné nájemní smlouvy se však s jeho právním názorem neztotožnil, když došel k závěru, že neplatným ve smyslu ust. § 49a obč. zák. je i následný právní úkon učiněný žalobkyní v důsledku omylu vyvolaného žalovanou, a to nájemní smlouva ze dne 26. 10. 1993. Na rozdíl od soudu I. stupně uzavřel, že žalobkyně se v průběhu řízení dovolávala nejen neplatnosti souhlasu s výměnou bytu, ale i neplatnosti nájemní smlouvy, navazující na tuto výměnu a obsahující odkaz na souhlas s výměnou bytu, přičemž námitka žalobkyně, že bez existence výměny bytu by s žalovanou nájemní smlouvu nikdy neuzavřela, je zcela namístě. Nájemní smlouva je proto z těchto důvodů ve smyslu ust. § 40a a § 49a obč. zák. neplatná a žalovaná užívá byt bez právního důvodu.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a které odůvodňuje dovolacími důvody obsaženými § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. spatřuje dovolatelka v porušení zásady dvouinstančnosti řízení, spočívající v tom, že odvolací soud vycházel sice ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, ale ohledně platnosti nájemní smlouvy, uzavřené dne 26. 10. 1993, z něj vyvodil jiný právní závěr; přitom skutečnosti týkající se uzavření nájemní smlouvy byly pro rozhodnutí ve věci podstatným skutkovým zjištěním, které soud I. stupně učinil, ale vzhledem k (z pohledu odvolacího soudu) nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil. Konkrétně jde o závěr odvolacího soudu, který na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že neplatnou z důvodu omylu je i nájemní smlouva, uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou dne 26. 10. 1993, protože se žalobkyně její neplatnosti dovolala s tím, že bez existence výměny bytu by s žalovanou nájemní smlouvu neuzavřela, když i v jejím záhlaví je uvedeno, že je uzavírána na základě souhlasu s výměnou bytu. Ohledně dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. dovolatelka namítá, že v průběhu řízení, mimo tvrzení žalobkyně o udělení souhlasu s výměnou bytu v omylu, nebyla namítána žádná jiná vada souhlasu žalobkyně. Udělený souhlas je proto platný, když „ani soudy nevyslovily neplatnost tohoto souhlasu, ani účastníci se neplatnosti nedovolávali“. Žalobkyně se přitom dovolatelky nikdy neptala, zda její matka ještě žije. Ani dovolatelka sama v dané době nikdy netvrdila tuto skutečnost, protože jako laik se nedomnívala, že to může mít vliv na udělení souhlasu s dohodou o výměně bytu a nemohla proto uvádět žádné nepravdivé tvrzení. Souhlas s dohodou o výměně bytu je proto platným právním úkonem, když omyl žalobkyně není tzv. omylem podstatným (netýkal se skutečnosti pro jeho uskutečnění rozhodující), a žalovaná o tomto omylu, i kdyby podstatným byl, nevěděla a nevyvolala ho. S ohledem na platnost souhlasu s dohodou o výměně bytu je pak dovolatelka toho názoru, že je platná i nájemní smlouva ze dne 26. 10. 1993. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. pak dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud v důsledku nesprávného skutkového zjištění o udělení souhlasu s dohodou o výměně bytu v omylu, správně určený právní předpis nesprávně aplikoval. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále opět jen „o. s. ř. “).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. ), shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst.1 o. s. ř. ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř. ), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a je v dané věci podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. a je-li dovolání přípustné i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. ) dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolatelkou namítány nebyly a ani z obsahu spisu se nepodávají. Jak již bylo výše uvedeno, dovolatelka ale namítá tzv. jinou vadu řízení podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., když tvrdí, že řízení je postiženo jinou vadou (než uvedenou v § 237 o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a spatřuje ji v porušení zásady dvouinstančnosti řízení.

Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř. ) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1 o. s. ř. ). Krajský soud jako soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně a správnost právního posouzení věci, k němuž na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu I. stupně předcházelo (srov. § 212 odst. 1 a 2 o. s. ř. ). Je-li rozhodnutí soudu I. stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o. s. ř. ). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu I. stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř. ) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§ 220 o. s. ř. ). Nejsou-li podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu I. stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1 o. s. ř. ).

Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu I. stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, kdy doplnění dokazování nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř. ) nebo kdy se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (kdy výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. Tímto postupem by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně a rozhodnutí odvolacího soudu na těchto skutkových zjištěních založené by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16.12.1992 jako součást ústavního pořádku České republiky (uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.), a zasahuje do práva na soudní ochranu, zaručeného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24.9.1998, sp.zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, ročník 1998, svazek 12 - III. díl, pod pořadovým číslem 106, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 11.12.1997, sp.zn. IV. ÚS 218/95 (srov. Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 9, Praha, C.H. Beck 1998, str. 381), a na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.10.1998, sp.zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 41.

Je-li proto ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud I. stupně (například proto, že účastník uplatnil rozhodné skutečnosti až v odvolacím řízení), nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu I. stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu I. stupně k dalšímu řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

V projednávané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně proto, že se žalobkyně dovolala nejen neplatnosti souhlasu s výměnou bytu, ale také neplatnosti na ni navazující nájemní smlouvy ze dne 26. 10. 1993. Důvodem změny rozsudku soudu I. stupně tak nebyly nové skutečnosti nebo důkazy, ale hmotněprávní úkon žalobkyně adresovaný žalované, které také byl prostřednictvím jejího zástupce doručen. Protože toto dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu žalobkyně (nejpozději) zcela určitým způsobem uplatnila v podaném odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, nastaly právní účinky tohoto hmotněprávního úkonu právě okamžikem jeho doručení zástupci žalované. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že soud I. stupně zjistil správně skutkový stav, ale vzhledem k tomu, že shledal důvodnou námitku neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, rozhodnutí tohoto soudu změnil tak, že žalobě vyhověl, nelze v tomto jeho postupu shledávat porušení zásady dvouinstančnosti řízení. Dovolatelkou namítaný důvod dovolání podle § 241 odst. 3 písm.b/ o. s. ř. proto ve věci není dán.

Z uvedeného vyplývá také nedůvodnost námitky dovolatelky o existenci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., podle kterého lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za takovéto skutkové zjištění je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem,který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo vyšly jinak najevo, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, či věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Směřují-li obsáhlé námitky dovolatelky, podřazené v dovolání pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti jak souhlasu s výměnou bytu, tak i následně uzavřené nájemní smlouvy s tím, že nebyly splněny podmínky § 49a obč. zák. (o relativní neplatnosti právního úkonu z důvodu omylu), nejedná se o námitky ohledně skutkového stavu, ale o námitky týkající se aplikace § 49a obč. zák., a tedy o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Lze přitom souhlasit s dovolatelkou, že mimo tvrzení žalobce o udělení souhlasu s výměnou bytu v omylu, nebyla namítána žádná jiná vada tohoto souhlasu (jako jednostranného právního úkonu). Pokud však dále dovolatelka platnost souhlasu dovozuje z toho, že „soudy nevyslovily neplatnost tohoto souhlasu, ani účastníci se neplatnosti nedovolávali“, je tato její námitka nedůvodná. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku (str. 4) ze dne 10.2.2000 výslovně uvedl, že se žalobce v řízení dovolal neplatnosti svého souhlasu s výměnou bytu s tím, že souhlas byl učiněn v omylu, čímž se stal neplatným ve smyslu § 49a obč. zák. Odvolací soud se s tímto právním posouzením neplatnosti předmětného souhlasu ztotožnil (str. 3 rozsudku odvolacího soudu). Na rozdíl od soudu I. stupně však odvolací soud nepřehlédl, že žalobkyně na výzvu soudu I. stupně ve svém „doplnění žaloby“, doručeném soudu I. stupně dne 20. 1. 2000 (viz č.l. 54 a 58 spisu a následně pak v podaném odvolání), uplatnila námitku neplatnosti z důvodu omylu také ohledně uzavřené nájemní smlouvy s žalovanou. Protože soud není vázán tím, jak žalobkyně uplatněné skutečnosti právně posuzuje, je nerozhodné, zda kvalifikovala uplatněnou neplatnost právního úkonu jako absolutní nebo jako relativní. Přitom ohledně skutečností uvedených v § 49a obč. zák. žalobkyně také splnila svoji povinnost tvrzení a důkazní. Vzhledem k námitkám uplatněným v dovolání, se tak dovolacímu přezkumu otvírá otázka existence dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm d) o. s. ř., tj. otázka správnosti posouzení podmínek relativní neplatnosti jak předmětného souhlasu žalobce s výměnou bytu, tak i následné nájemní smlouvy, uzavřené s žalovanou.

Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle § 241 odst. 3 písm.d) o. s. ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní. Ve smyslu uvedeného ustanovení způsobuje tedy omyl ve vůli jednajícího - tj. situace, kdy jednající měl nesprávnou nebo neúplnou představu o právních následcích právního úkonu, který činí - neplatnost tohoto úkonu, přičemž podle 40a obč. zák. jde o neplatnost relativní.

Jak vyplývá z ustanovení § 49a, věty první obč zák., má omyl jednajícího za následek neplatnost právního úkonu tehdy, byl-li podstatný (rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího) za současně splněného předpokladu, že druhý účastník právního úkonu omyl jednajícího vyvolal nebo o něm, ač ho sám nevyvolal, se zřetelem ke všem okolnostem musel vědět. Zákon zde tedy rozlišuje dvě situace, a to jednak situaci, kdy druhý účastník omyl vyvolal, jednak situaci, kdy o omylu jednajícího druhý účastník musel vědět. Obě tyto situace jsou z hlediska právní relevance omylu rovnocenné, přičemž postačí, je-li dána jedna z nich (viz dikci „nebo“). Omyl je vyvolán druhým účastníkem tehdy, jestliže tento účastník způsobil vznik omylu, např. uvedením nepravdivých skutečností, jež byly pro utváření vůle mýlícího se účastníka rozhodující, a to bez úmyslu uvést ho v omyl. O případ, kdy omyl musel být druhému účastníku znám, jde tehdy, když druhý účastník buď omyl poznal, anebo vzhledem k okolnostem poznat musel a mýlícího se na jeho omyl neupozornil. Třetím případem, kdy omyl jednajícího způsobuje neplatnost smlouvy, je případ, kdy byl omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně (lstí), přičemž zákon nevyžaduje, aby šlo o omyl podstatný (věta druhá § 49a odst. 1 obč. zák.). Lest spočívá obvykle v tom, že druhý účastník úmyslně předstírá něco, co neexistuje,anebo naopak zastírá něco, co existuje.

V dané věci soudy obou stupňů vycházely při posuzování existence podmínek neplatnosti právního úkonu podle § 49a obč. zák. ze shodného skutkového zjištění, že ještě před schválením výměny bytu zemřela účastnice výměny M. R., tuto skutečnost žalovaná žalobkyni ale nesdělila, nadále s ní jednala o výměně bytu a následně uzavřela s žalobkyní smlouvu o nájmu bytu, jehož dřívější nájemkyní byla M. R. Tato skutková zjištění o nesdělení úmrtí účastníka dohody o výměně bytu pak shodně po právní stránce, ve vztahu k následnému souhlasu žalobkyně s touto výměnou, zhodnotily jako neplatný právní úkon učiněný v omylu podle § 49a obč. zák., když se žalobkyně jeho neplatnosti dovolala podle § 40a obč. zák. Odvolací soud pak k stejnému právnímu názoru dospěl i ohledně následně uzavřené nájemní smlouvy, když správně dovodil, že žalobkyně se neplatnosti podle § 49a obč. zák. dovolala v průběhu řízení také ohledně tohoto právního úkonu. Jak bylo výše dovozeno, ustanovení § 49a obč. zák. rozlišuje-pokud jde o předpoklady na straně osoby, jíž byl právní úkon určen - mezi situací, kdy tato osoba omyl vyvolala, situací, kdy o něm musela vědět, a posléze situací, kdy jej vyvolala úmyslně. V prvním případě - omyl vyvolaný osobou, jíž je právní úkon určen - postačí, aby tato osoba způsobila vznik omylu uvedením údajů (rozhodných pro utváření vůle jednajícího), které v době, kdy je právní úkon činěn, neodpovídají skutečnému stavu věci, a není nutné, aby tak činila v úmyslu uvést jednajícího v omyl, tedy aby tyto nepravdivé skutečnosti vědomě předstírala. Jak v tomto případě, tak i v případě omylu vyvolaného lstí, je zde rozpor mezi stavem věci, z něhož jednající vycházel, a stavem skutečným, avšak zatímco v prvém případě jde o rozpor vyvolaný nezaviněným jednáním osoby, které byl právní úkon určen, v případě omylu, který má na mysli ustanovení § 49a věty druhé obč. zák. je tento rozpor mezi představou jednajícího a skutečností vyvolán zaviněným, úmyslným jednáním druhé smluvní strany. Vzhledem k tomu, že v dané věci šlo o výměnu bytu, je zřejmé, že rozhodující skutečností pro utváření vůle žalobkyně jak v případě souhlasu s výměnou bytu, tak i následně uzavřené nájemní smlouvy, byla existence dvou nájemců bytů, mezi nimiž mělo dojít k výměně. Zemřela-li M. R. dne 15.9.1993, tj. v den následující poté, co podepsala žádost o schválení dohody o výměně bytu, a tato žádost byla žalobkyni předložena žalovanou ke schválení (vyslovení souhlasu) jeden týden po její smrti (dne 22.9.1993), žalovaná tak uvedla skutečnost významnou z hlediska omylu ve vůli žalobkyně. Jinak řečeno, pokud by žalobkyně o úmrtí M. R. věděla, nevyslovila by souhlas s výměnou bytu a následně ani s uzavřením předmětné nájemní smlouvy. Není přitom rozhodující, že se žalobkyně na tuto skutečnost žalované neptala, a žalovaná výslovně netvrdila, že její matka (M. R.) v době rozhodování o udělení souhlasu žije. Žalovaná totiž tím, že žalobkyni předložila k vyslovení souhlasu žádost o schválení dohody o výměně bytu v době, kdy druhá účastnice této dohody a současně žadatelka o její schválení již nežila, vyvolala vznik omylu uvedením údajů (rozhodných pro utváření vůle jednajícího - žalobkyně), které v době, kdy byl právní úkon činěn, neodpovídaly skutečnému stavu věci. Není přitom nutné, jak již bylo výše uvedeno, aby tak činila v úmyslu uvést jednajícího v omyl, tedy aby tyto nepravdivé skutečnosti vědomě předstírala. Právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně neplatnosti souhlasu žalobkyně s dohodou o výměně bytu podle § 49a obč. zák. je proto správné. Protože následně dne 26.10.1993 k bytu po M. R. nájemní smlouva mezi žalobkyní (jako pronajímatelem) a žalovanou (jako nájemcem) byla uzavřena na základě neplatného souhlasu s výměnou bytu, týkají se uvedené závěry o neplatnosti souhlasu s výměnou bytu podle § 49a obč. zák. také této nájemní smlouvy, když se žalobkyně její neplatnosti v průběhu řízení dovolala podle § 40a obč. zák. Ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. tak nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dovolání - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ) - zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o. s. ř. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst.1 a § 142 odst. 1 věty první o. s. ř. , když žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2001

JUDr. Michal M i k l á š , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 31. October 2001