JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2257/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované městské části P., zastoupené advokátkou, o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 60/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2003, č. j. 23 Co 380/2003-168, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 7. května 2002, č. j. 10 C 60/2001-83, zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemcem „bytu č. 13, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 3. podlaží domu čp. 534 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 2. prosince 2002, č. j. 23 Co 393/2002-95, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. června 2003, č. j. 10 C 60/2001-151, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 3. prosince 2003, č. j. 23 Co 380/2003-168, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že dne 1. dubna 1988 byla se sestrou žalobce H. N. uzavřena dohoda o užívání předmětného bytu, že H. N. uzavřela dne 1. listopadu 1991 manželství se Z. J., že jejich manželství bylo spořádané, že manželé J. však společně v předmětném bytě nebydleli a že H. N., provdaná J., se z předmětného bytu odstěhovala do bytu, v němž žil její manžel Z. J. Poté rovněž zjistily, že dne 7. září 1992 podal žalobce žádost o vydání souhlasu s přechodem nájmu bytu, že v žádosti uvedl, že se sestrou H. N., provdanou J., žil v předmětném bytě od 22. listopadu 1991 do července 1999, a že v pozdější žádosti o vyslovení souhlasu s přechodem nájmu uvedl, že se sestrou žil v předmětném bytě od února 1992 do 8. září 1992, kdy se sestra z bytu odstěhovala. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že H. N. svědčilo právo osobního užívání předmětného bytu, že sňatkem se Z. J. vzniklo oběma manželům právo společného užívání bytu manžely (§ 176 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 1991) a že toto právo se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo (podle § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák.“) na právo společného nájmu bytu manžely. Poté uzavřely, že vzhledem k existenci práva společného nájmu bytu manžely je ze zákona – srov. § 706 odst. 1 obč. zák. – vyloučena úvaha o přechodu nájmu bytu na žalobce a že žalobce proto nemůže být nájemcem předmětného bytu, a pokračovaly, že jde-li o byt ve společném nájmu manželů, musel by žalobce pro účely přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák. prokázat, že vedl společnou domácnost s oběma manžely a že oba manželé současně opustili společnou domácnost; to však žalobce neprokázal a ani netvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání namítl, že si nemohl přesně pamatovat dobu, kdy se do předmětného bytu nastěhoval, neboť jde o okolnosti nastalé před více jak deseti léty, a dodal, že sám to ani nepovažoval za důležité. Dále uvedl, že doba uvedená v žádosti o vydání přechodu nájmu koresponduje s datem přihlášky k trvalému pobytu (tj. 22.11.1991), přičemž fakticky v bytě bydlel od září 1991. Zdůraznil, že Z. J. vypověděl, že v předmětném bytě nebydlel a že pouze občas zde navštěvoval svou manželku. Za této situace podle něj neobstojí názor, že manželům J. vzniklo a do současné doby svědčí právo společného nájmu bytu manžely. Současně uvedl, že i kdyby tomu tak bylo, pak oba manželé předmětný byt opustili, a proto právo nájmu bytu přešlo na něj, neboť s nimi bydlel ve společné domácnosti, tj. vedl společnou domácnost s oběma manžely, a tito následně opustili společnou domácnost vedenou v předmětném bytě. Podle názoru žalobce nebylo ani zapotřebí uzavírat novou nájemní smlouvu, neboť ze zákona – v důsledku přechodu nájmu – vstoupil do již existujícího nájemního vztahu a byl v dobré víře, že žalovaná přechod nájmu akceptuje, protože více jak deset let mu neoznámila, že tomu tak není; za této situace více jak deset let jednal a choval se jako řádný nájemce a žalovaná s ním takto jednala – předepisovala mu úhrady nájemného a zasílala mu vyúčtování. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela dovolací námitky žalobce a mimo jiné uvedla, že pro účely vzniku práva společného nájmu bytu manžely podle § 704 odst. 1 obč. zák. není zákonem stanovena podmínka trvalého soužití manželů a ani vedení společné domácnosti v předmětném bytě. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným) rozsudkem nerozhodl soud prvního stupně jinak než ve svém předcházejícím (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o zamítavé rozsudky soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací (zejména tvrzením, že fakticky v předmětném bytě bydlel od září 1991, že zde bydlel s oběma manžely Jánskými a že tito následně opustili společnou domácnost vedenou v předmětném bytě), a pro účely právního posouzení věci podle § 706 odst. 1 a § 704 odst. 1 obč. zák. nabízí zčásti nový („vlastní“) skutkový stav, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právních závěrech, že sňatkem sestry žalobce H. N. se Z. J. vzniklo oběma manželům právo společného užívání bytu manžely, že toto právo se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely a dosud trvá a že proto žalobce nemůže být nájemcem předmětného bytu. Žalobce správnost uvedených právních závěrů v dovolání napadl. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.

Ze samotného ustanovení § 704 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že právo společného nájmu bytu manžely vzniká v tomto případě přímo ze zákona (ex lege). Soudní praxe však přes to dovodila, že společný nájem bytu manžely podle § 704 odst. 1 obč. zák. nevznikne, jestliže manželé, kteří nezaložili společnou domácnost, prokazatelně vstoupili do manželství s úmyslem trvale žít odděleně nebo jestliže jejich záměr (zákonem předpokládaný) trvale spolu žít nebyl nikdy uskutečněn v důsledku toho, že – aniž by spolu vůbec někdy začali trvale žít – došlo v jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a manželství přestalo plnit svoji společenskou funkci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 969/2002, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura).

Protože v době do 31. prosince 1994 nebyla pro smlouvu o nájmu bytu (dvoustranný právní úkon, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce) stanovena písemná forma (srov. § 686 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 1994 – dále jen „obč. zák. do 31. prosince 1994“), mohla být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z ustanovení § 35 odst. 1 obč. zák. do 31. prosince 1994 (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe však dovodila, že za konkludentní projev nelze bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení či jiné nečinnosti; neplatí proto bez dalšího zásada, že „kdo mlčí, souhlasí“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 15. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1049/2000, z 25. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 551/2000, a z 20. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1160/2002). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněný pod č. 84 v sešitě č. 8 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura).

Při rozhodování o žalobě na určení práva nájmu k předmětného bytu vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – rovněž ze skutkových zjištění, že dne 1. dubna 1988 byla se sestrou žalobce H. N. uzavřena dohoda o užívání předmětného bytu, že dne 1. listopadu 1991 uzavřela H. N. manželství se Z. J., že jejich manželství bylo spořádané, že manželé Jánští však společně v předmětném bytě nebydleli a že H. N., provdaná J., se z předmětného bytu odstěhovala do bytu, v němž žil její manžel Z. J. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nejde zde (ani vzdáleně) o skutkový stav, na jehož základě dovolací soud formuloval shora uvedené právní závěry ve věci sp. zn. 21 Cdo 969/2002. Proto dovodily-li soudy na zjištěném skutkovém základě, že manželům Jánským vzniklo právo společného užívání předmětného bytu následně transformované na právo společného nájmu bytu manžely, které dosud trvá, a že za této situace nemůže být žalobce nájemcem předmětného bytu, nelze jim nic vytknout, neboť se od judikatury uvedené v předchozích dvou odstavcích odůvodnění tohoto rozhodnutí neodchýlily; jejich rozhodnutí je tak výrazem standardní soudní praxe.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.550,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. c/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. prosince 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 16. December 2004