JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2239/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce S. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. K., zastoupené advokátem, o vyklizení místností, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 159/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 2005, č. j. 11 Co 677/2005-99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.219,75 Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 57 C 159/2002-73, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do tří měsíců od zajištění náhradního ubytování „místnosti v přízemí domu č. p. 3143, postaveného na pozemku parc. č. 3321, zapsaného na LV č. 125 pro katastrální území M. ve S., obec O., okres O., a to obývací pokoj o výměře 18,5 metrů čtverečních, ložnici o výměře 12,6 metrů čtverečních, dětský pokoj o výměře 13,2 metrů čtverečních, kuchyň o výměře 12,6 metrů čtverečních, předsíň o výměře 7,7 metrů čtverečních, koupelnu o výměře 2,8 metrů čtverečních a záchod o výměře 0,8 metrů čtverečních“ (dále jen „předmětný soubor místností“, resp. „soubor místností“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. prosince 2005, č. j. 11 Co 677/2005-99, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětného domu, v němž účastníci bydleli jako manželé, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2002, č. j. 33 C 87/2001-22, bylo manželství účastníků uzavřené dne 15. září 1984 pravomocně ke dni 4. března 2002 rozvedeno, že z citovaného rozsudku nelze dovodit, že by se na rozvodu manželství podílel výlučně žalobce, že žalovaná i přes nesouhlas žalobce užívá předmětný soubor místností i po rozvodu manželství, že žalobce s družkou a malým dítětem bydlí v jednom pokoji a má k dispozici kuchyni a že od října 2002 se žalovaná navíc žádným způsobem nepodílí na nákladech souvisejících s užíváním souboru místnosti, a to přes to, že žalobce od ní platby z tohoto titulu požadoval. Dále zjistily, že dcera účastníků S. K., byla hospitalizována v Psychiatrické léčebně v O. po zhoršení psychické poruchy charakteru deprese, že u ní nelze vyloučit souvislost onemocnění s nepříznivými životními podmínkami, že žalovaná byla opakovaně uznána vinnou přestupkem proti občanskému soužití (podle § 49 odst. 1 písm. c/ zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), že uvedených přestupků se dopustila tím, že vyměnila bez vědomí žalobce zámkovou vložku od dveří do společných prostor domu, aniž mu předala nový klíč (byla jí uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč), a dále tím, že žalobci znemožnila vstup do domu a slovně jej napadala (bylo jí uloženo napomenutí). Vzaly rovněž za prokázáno, že v topné sezóně není předmětný soubor místností řádně vytápěn a že občas dochází i k problémům s dodávkou elektrické energie. Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal navíc za zjištěno, že přestupkové řízení vedené proti žalobci bylo pravomocně zastaveno, neboť spáchání skutku, o němž se vedlo řízení, mu nebylo prokázáno. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně žalobě na vyklizení předmětného souboru místností – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“) – vyhověl. Přitom dovodil, že rozvedený manžel, který zůstal po zániku manželství bydlet v domě ve vlastnictví druhého manžela, není povinen dům a tedy v něm užívaný byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady, a pokračoval, že jeho právní postavení je zapotřebí posoudit analogicky (§ 853 obč. zák.) podle ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. a jde-li o formu bytové náhrady, použije se (opět analogicky) ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. V poměrech projednávané věci pak uzavřel, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné pro přisouzení pouhého náhradního ubytování (ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák.). Ty spatřoval především v dlouhodobém neplacení nákladů za užívání souboru místností žalovanou, v jejím nevhodném chování vůči žalobci vztahujícím se přímo k užívání předmětného domu a dále také v tom, že žalovaná v domě prakticky užívá byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím, zatímco žalobce bydlí se svojí družkou a malým dítětem v jednom pokoji a má k dispozici kuchyň. Současně konstatoval, že tyto okolnosti svým významem převyšují nad okolnostmi, které ve svůj prospěch uváděla žalovaná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž zpochybnila správnost právních závěrů, které odvolací soud učinil ve vztahu k přisouzené bytové náhradě. S názorem, že rozvedený manžel má v těchto případech nárok na bytovou náhradu podle § 712 odst. 3 věty druhé za použití ustanovení § 853 obč. zák., se ztotožnila; má však za to, že v jejím případě není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných pro přisouzení pouhého náhradního ubytování – ten by byl podle jejího názoru naplněn v případě, že by bezdůvodně odmítla nabídnutý náhradní byt. Vyjádřila přesvědčení, že „posoudit důvody zvláštního zřetele hodné, aby nebylo přiznáno právo na náhradní byt, je sice na úvaze soudu, ale důvody hodné zvláštního zřetele musí být posouzeny ze širšího hlediska a musí být takové intenzity, aby soud učinil výjimku ze zásady, že rozvedenému manželovi, který není vlastníkem, náleží právo na náhradní byt, pokud soud předtím nezjistí, že přidělení bytové náhrady … se příčí § 3 odst. 1 obč. zák.“. Na podporu uvedeného názoru citovala rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 26 Cdo 2962/99 a sp. zn. 26 Cdo 1730/99. Podle jejího názoru odvolací soud při posouzení nároku na bytovou náhradu nevzal v úvahu, že se „vzdala práva užívat byt a následovala žalobce jako manžela do jeho rodinného domku“ a že byt užívá společně se svojí dcerou a synem; současně „přecenil a vyhodnotil neshody mezi účastníky výlučně v neprospěch žalované“, i když ji žalobce „bezdůvodně šikanoval, například vypínal elektrický proud“. Neplacení úhrad za užívání souboru místností zdůvodňovala žalovaná „finančními problémy“, avšak dodala, že ji žalobce „nepředložil kvalifikovaný výpočet náhrady za užívání části domku se způsobem výpočtu placení služeb poskytovaných v souvislosti s užíváním domku“. Závěrem zdůraznila, že „odvolací soud porušil zásadu vycházet z co nejširších okolností a dbát na zásadu rovnosti účastníků v občanskoprávních vztazích, aby neznevýhodnil bezdůvodně ochranu žalované při rozhodnutí jaká bytová náhrada jí náleží“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že – z důvodů tam uvedených – nelze napadené rozhodnutí pokládat za zásadně právně významné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – dovolatelka uplatnila vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení existence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. Přehlédla však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

V projednávané věci je předmětem dovolacího přezkumu otázka formy bytové náhrady pro vyklizovaného rozvedeného manžela (žalovanou) z bytu, nacházejícího se v domě, jehož vlastníkem je druhý z nich (žalobce).

Nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, kterému rozvodem manželství zanikl právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého manžela, a který je proto povinen byt vyklidit, není v občanském zákoníku výslovně upraven; přesto však podle ustálené soudní praxe nelze dovodit, že rozvedenému manželovi v takovém případě bytová náhrada nepřísluší. Jeho právní postavení – při zániku jeho právního důvodu bydlení – musí být posouzeno analogicky (§ 853 obč. zák.) podle toho ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je § 713 odst. 1 obč. zák. upravující nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl – stejně jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů – za trvání manželství odvozen od existence manželství, a jemuž rozvodem tento právní důvod bydlení zanikl. Jde-li o formu bytové náhrady, použije se opět analogicky ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. – jinak řečeno takovému rozvedenému manželovi přísluší při vyklizení náhradní byt a v případě existence důvodů zvláštního zřetele hodných může soud rozhodnout, že má právo jen na náhradní ubytování; i v těchto případech lze na základě konkrétních skutkových zjištění bytovou náhradu odepřít pro rozpor s dobrými mravy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 2175/98, ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99 /uveřejněno pod č. 118 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/, ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 1801/2000, ze dne 8. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 839/2000 /uveřejněno pod C 16 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/99 /uveřejněno pod C 46 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, a ze dne 4. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2293/2004). Přitom za důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. lze pokládat okolnosti vyznívající v neprospěch vyklizovaného rozvedeného manžela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 1077/2004). Za takový důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu citovaného ustanovení soudní praxe pokládá i neplacení nájemného či úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 324/2002).

Při rozhodování o formě bytové náhrady podle § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně v úvahu dlouhodobé neplacení nákladů za užívání souboru místností žalovanou, její nevhodné chování vůči žalobci vztahující se přímo k užívání předmětného domu a dále také to, že žalovaná v domě prakticky užívá byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím, zatímco žalobce bydlí se svojí družkou a malým dítětem v jednom pokoji a má k dispozici kuchyň. Současně konstatoval, že tyto okolnosti svým významem převyšují nad okolnostmi, které ve svůj prospěch uváděla žalovaná. Jestliže v okolnostech vyznívajících v neprospěch žalované spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. pro přisouzení pouhého náhradního ubytování, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006), a z částky 194,75 Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 10. října 2006

JUDr. Miroslav F e r á k ,v.r.

předseda senátu

Vydáno: 10. October 2006