JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2228/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce C. S. spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. D., a 2) K. D., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 18 C 28/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2007, č.j. 21 Co 44/2007-273, takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) – poté, co usnesením ze dne 15. 5. 1997, č.j. 18 C 28/97-10, připustil změnu žaloby původně směřující toliko vůči žalovanému 1) tak, že žalobce se domáhá přivolení k výpovědi z nájmu níže popsaného bytu i vůči žalované 2), a usnesením ze dne 17. 12. 1997, č.j. 18 C 28/97-21, rozhodl o přistoupení žalované 2) do řízení – rozsudkem ze dne 14. 1. 1999, č.j. 18 C 28/97-53, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 10 o kuchyni a třech pokojích s příslušenstvím, IV. kategorie ve 3. podlaží domu č.p. 13 v P. – S., ulice Štefánikova 43 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 19. 1. 2000, č.j. 54 Co 540/99-70, v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že mu mimo jiné uložil odstranit vadu žaloby spočívající v tom, že po připuštění její změny se skutková tvrzení v žalobě týkající se toliko žalovaného 1) dostala do rozporu s žalobním petitem vztahujícím se na oba žalované.

Soud prvního stupně – poté, co usnesením ze dne 24. 5. 2000, č.j. 18 C 28/97-76, připustil změnu žaloby (spočívající v tom, že skutková tvrzení obsažená v žalobě se již týkala obou žalovaných, jimž byla rovněž adresována výpověď z nájmu bytu) – rozsudkem ze dne 20. 4. 2001, č.j. 18 C 28/97-117, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 24. 6. 2003, č.j. 18 C 28/97-134, a rozsudkem ze dne 15. 9. 2004, č.j. 18 C 28/97-176, žalobu opětovně zamítl. V pořadí druhý a třetí rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny usneseními odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2003, č.j. 12 Co 440/2003-143, a ze dne 7. 6. 2005, č.j. 21 Co 194/2005-202, a věc byla v obou případech vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 31. 8. 2006, č.j. 18 C 28/97-256, žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu znovu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 3. 2007, č.j. 21 Co 44/2007-273, v pořadí čtvrtý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že žalovaní, společní nájemci předmětného bytu, jej začali užívat na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 17. 11. 1986, že v té době se jednalo o byt IV. kategorie bez příslušenství, že žalovaný 1) uzavřel s právním předchůdcem žalobce (OPBH v Praze 5) dne 17. 6. 1987 dohodu o provedení stavebních úprav bytu vlastním nákladem uživatele (dále jen „dohoda ze dne 17. 6. 1987“), v níž se mimo jiné dohodli, že žalovaný 1) vlastním nákladem provede stavební úpravy v bytě s tím, že výpočet úhrad za užívání bytu bude prováděn podle stavu před provedením oprav, že žalovaní provedli stavební úpravy spočívající ve vybudování koupelny, WC a plynového etážového topení na základě stavebního povolení Odboru výstavby ONV v Praze 5 ze dne 6. 7. 1987, přičemž kolaudační rozhodnutí bylo vydáno stejným orgánem dne 2. 10. 1987, že poté žalovaní nepoužívali původní ani žalobcem rekonstruované WC, umístěné na stejném podlaží jako předmětný byt, že žalobce jim předložil návrh nové nájemní smlouvy, jež však žalovaní neakceptovali, a dále že žalovaní měli dluh na nájemném a úhradách za služby spojené s užíváním bytu za období září 1996 až červen 1997 ve výši 5.027,- Kč, v následujících obdobích jim však vznikl na nájemném a úhradách za služby spojené s užíváním bytu přeplatek převyšující dlužnou částku. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), tak jak jej žalobce obsahově vymezil, nebyl naplněn. Jednání žalovaných, kteří odmítali uzavřít novou nájemní smlouvu se může jevit jako neúčelné a zbytečné, výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. však nenaplňuje. Pokud jde o neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce, žalobce neprokázal, že by ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu žalované 2) jako druhému ze společných nájemců dluh na nájemném a úhradách za služby spojené s užíváním bytu existoval, tj. že by k tomuto okamžiku trvalo hrubé porušování povinností ze strany nájemců (žalovaných) /odvolací soud zřejmě omylem uvádí datum 10. 3. 2000, kdy bylo podání obsahující změněnou žalobu doručeno soudu prvního stupně, namísto dne 24. 5. 2000, kdy žalovaná 2) doručení změněné žaloby potvrdila/. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že pro účely výpočtu nájemného byl předmětný byt bytem IV. kategorie, a to na základě dohody ze dne 17. 6. 1987, platně uzavřené mezi žalovaným 1) a právním předchůdcem žalobce, když nabytím vlastnického práva k předmětnému domu žalobce vstoupil do právního postavení předchozího pronajímatele. Změnu v kategorizaci bytů sice s účinností od 1. 1. 1994 přineslo ustanovení § 4 odst. 5 vyhlášky č. 176/1993 Sb., avšak uvedená vyhláška neměla přechodné ustanovení, z něhož by vyplývalo, že by se změna kategorizace bytů vztahovala i na nájmy vzniklé před její účinností.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Považuje především za nesprávný závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že žalovaná 2) se stala účastnicí řízení až v roce 2000. Konstatuje, že usnesení soudu prvního stupně o přistoupení žalované 2), jež následovalo po připuštění změny žaloby, bylo žalované 2) doručeno dne 29. 5. 1998, a k témuž datu se stala řádným účastníkem řízení, přičemž do jejích rukou byla rovněž doručena žaloba obsahující výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon směřující k ukončení nájemního vztahu obou nájemců. Tímto byla podmínka pro rozhodnutí soudu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. splněna a k tomuto dni měla být tudíž zkoumána existence výpovědního důvodu. Podání žalobce ze dne 25. 2. 2000, označené jako doplnění žaloby, již tuto skutečnost pouze reflektovalo, aniž by samo o sobě mohlo mít hmotněprávní účinky, které nastaly již téměř o dva roky dříve. Poukazuje na to, že ke dni 30. 6. 1998 (tj. k okamžiku, kdy již oba žalovaní byli na základě jim řádně doručené žaloby účastníky řízení) byl dle znaleckého posudku nedoplatek na nájemném a úhradách za služby spojené s užíváním bytu ve výši 3.918,- Kč. Za tohoto stavu má za to, že jeho tvrzení o hrubém porušení povinností nájemce ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. bylo prokázáno. V této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 37/97, a ze dne 6. 2. 2003, sp.zn. 26 Cdo 585/2002 s tím, že z posléze uvedeného vyplývá, že nájemci žádný právní předpis neumožňuje, aby si pronajímatelem jednostranně zvýšené nájemné sám snížil. Dále poukazuje na rozpory v rozhodnutích soudů, pokud jde o datum doručení výpovědi žalované 2), kdy soud prvního stupně vycházel z data 24. 5. 2000, odvolací soud pak z data 10. 3. 2000. Za nesprávný považuje i právní závěr odvolacího soudu „v otázce změny zařazení bytu do III. kategorie v důsledku změny právního předpisu“. Namítá, že ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky č.176/1993 Sb. zařadilo s účinností od 1. 1. 1994 předmětný byt (a to bez ohledu na stavební úpravy provedené žalovanými) do III. kategorie, neboť se jednalo o byt bez ústředního vytápění s částečným základním příslušenstvím, a že na základě této vyhlášky vznikla žalovaným povinnost platit nájemné odpovídající bytu III. kategorie. Formální odkaz odvolacího soudu na neexistenci přechodných ustanovení tohoto právního předpisu – dle dovolatele - porušuje zásadu rovnosti stran v řízení a jednostranně zvýhodňuje nájemce. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání podáno nebylo.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou jeho přípustnosti.

V dané věci dovolání směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně, rozhodl ve svém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně, jako ve svých předchozích rozsudcích, tj. žalobu zamítl.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Napadené rozhodnutí je založeno na právním závěru, že výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. nebyl ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu žalované 2) jako druhému z manželů – společných nájemců naplněn. Jak vyplývá z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), uvedený závěr odvolacího soudu napadá dovolatel námitkou, že žalovaná se stala účastníkem již ke dni 29. 5. 1998 a že k tomuto dni byl jím uplatněný výpovědní důvod dán.

Právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželů společně a nedílně. V hmotněprávní oblasti se tato nedílnost projevuje tím, že výpověď musí být dána oběma manželům a oběma musí být také doručena. Existenci výpovědního důvodu obsaženého ve výpovědi je třeba posuzovat k okamžiku doručení výpovědi druhému z manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7/1997 pod pořadovým číslem 55, dále např. rozsudek ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1981/2000). Pokud tedy odvolací soud (soud prvního stupně) posuzoval naplnění výpovědního důvodu ke dni doručení změněné žaloby (která na rozdíl od žaloby v předchozím znění již obsahovala výpověď z nájmu předmětného bytu, jež se skutkově týkala obou žalovaných a jim oběma byla rovněž adresována) žalované 2), je jeho závěr správný a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Skutečnost, že odvolací soud omylem uvedl jako datum doručení žalované 2) den 10. 3. 2000 namísto správného 24. 5. 2000, na správnosti jeho závěru nic nemění, stejně tak jako skutečnost, že žalovaná stala účastníkem řízení již v roce 1998. Z uvedeného vyplývá, že za situace, kdy odvolací soud správně posuzoval naplnění výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu žalované 2), je námitka, že k jinému dni byl výpovědní důvod naplněn, bezpředmětná a navíc směřuje proti zjištěnému skutkovému stavu. Skutkový základ sporu však v případě, kdy je přípustnost dovolání zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze úspěšně napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.

K dovolací námitce zpochybňující závěr odvolacího soudu, že výpovědní důvod nebyl naplněn, opírající se o tvrzení, že předmětný byt se na základě ustanovení § 4 vyhlášky č. 176/1993 Sb. stal bytem III. kategorie (a žalovaní byli proto povinni platit tomu odpovídající nájemné, nikoliv nájemné za byt IV. kategorie), lze uvést, že zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má (zásadní) význam nejen pro rozhodnutí konkrétní právní věci, nýbrž je zásadně významná z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil ohledně kategorizace předmětného bytu dle vyhlášky č. 176/1993 Sb., však postrádá potřebný judikatorní přesah, neboť - vzhledem k jedinečnému skutkovému základu – by mohl být (zásadně právně) významný jen pro projednávanou věc.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že odvolací soud porušil zásadu rovnosti účastníků v řízení, jíž dovolatel uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. K tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zásadně nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp.zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1829/2005).

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. května 2009

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 12. May 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-