JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2176/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 1, zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ Z. N. a 2/ R. N., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 24/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 13 Co 336/2007-97, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. března 2006, č. j. 13 Co 29/2006-62, zrušil – jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, resp. též pro nesrozumitelnost (§ 219a odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.“/) – rozsudek ze dne 5. října 2005, č. j. 30 C 24/2005-43, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit

a vyklizený žalobkyni odevzdat „byt o velikosti 1+1 v 1. p. (2.NP) domu č. 719 v k. ú. S. M. v P. 1 – D. č. 44“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. května 2007, č. j. 30 C 24/2005-78, žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl

o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 13 Co 336/2007-97, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že správné označení čísla popisného domu je 719 (nikoli 790, jak ve výroku svého rozsudku nesprávně uvedl soud prvního stupně), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žila-li A. L. jako uživatelka předmětného bytu v době svého úmrtí v bytě sama, nemohl se uživatelem bytu stát (podle § 179 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni smrti A. L. /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb./ – dále jen „obč. zák. před novelou“) její syn V. L. (který žil se svou manželkou J. L. v družstevním bytě v P. 8 a matku v předmětném bytě pouze navštěvoval a občas u ní i přespal) a ani žalovaný jako její vnuk (který se do bytu nastěhoval až krátce po smrti A. L. a od roku 1990 v něm žil i se svou manželkou – žalovanou). Dále rovněž dovodil, že V. L. se stal nájemcem předmětného bytu až na základě nájemní smlouvy, kterou s ním jako s nájemcem uzavřela dne 12. května 1993 žalobkyně jako pronajímatelka, a pokračoval, že V. L. a jeho manželce, kteří spolu v té době trvale žili, vzniklo právo společného nájmu předmětného bytu manželi (§ 703 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 12. května 1993 – dále jen „obč. zák.“). Následně dovodil, že v důsledku úmrtí V. L. se jeho manželka stala jedinou nájemkyní předmětného bytu (§ 707 odst. 1 obč. zák.), a především proto nemohl nájem bytu úmrtím V. L. přejít na žalovaného, resp. oba žalované. Poté také dovodil, že nájemní právo manželky V. L. zaniklo dne 10. února 2003, kdy uzavřela se žalobkyní dohodu

o ukončení nájmu bytu (§ 710 odst. 1 obč. zák.). Uzavřel, že poté užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu, a proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. – potvrdil.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku sice rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku, avšak nestalo se tak v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil – ve zrušujícím usnesení totiž odvolací soud nezaujal k právnímu posouzení věci žádné (závazné) stanovisko. Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Není jím naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění a který dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž uplatnili, a to námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky vzniku užívacího práva V. L. k předmětnému bytu po úmrtí jeho matky podle § 179 odst. 1 obč. zák. před novelou, popřípadě otázky přechodu nájmu bytu na žalované v důsledku úmrtí V. L. Pokud je v dovolání v tomto ohledu argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech

a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelé tvrdili, musel by návazně dospět k odlišným právnímu závěrům ohledně těchto otázek.

K vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které dovolatelé rovněž namítli tím, že „soud v rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti nevyslýchal svědky slyšené v předchozích řízeních“, (a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).

Nad rámec uvedeného však lze shodně s odvolacím soudem dodat, že řízení

o vyklizení bytu není řízením ve smyslu § 120 odst. 2 o.s.ř. a je proto ovládáno zásadou neúplné apelace, což předpokládá, že spor po skutkové stránce účastník „odbude“ u soudu prvního stupně. Soud prvního stupně je tedy v těchto případech instancí skutkovou, tj. instancí, u které mají být zásadně při jediném jednání provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon účastníku ukládá povinnost tvrdit všechny pro věc rozhodné skutečnosti před soudem prvního stupně a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé je prokázat. O této povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu řízení (§ 5, § 101 a § 118a o.s.ř.) a jmenovitě pak před rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé (§ 119a odst. 1 o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o.s.ř.); jestliže některé z nich neprovede, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.

V posuzovaném případě dovolatelé žádné důkazy, a to ani důkazy „výslechem svědků slyšených v předchozích řízení“, nenavrhli, byť byli soudem prvního stupně poučeni podle § 119a odst. 1 o.s.ř. Nelze ovšem přehlédnout, že k tvrzením žalovaných (obsaženým zejména v jejich vyjádření k žalobě doručeném soudu prvního stupně dne

9. března 2005) byli vyslechnuti jako svědci J. L. (manželka zemřelého V. L.) a – k návrhu žalobkyně – rovněž její syn Ing. M. J. Z uvedeného vyplývá, že řízení není postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19% DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 9. června 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 09. June 2009