JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2170/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 94.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 454/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2008, č. j. 23 Co 505/2007-142, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.291,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zaplacení částky 94.800,- Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že mu žalovaný neuhradil nájemné za pronajatý pozemek za období druhé poloviny roku 2002 a první poloviny roku 2003 (dále též jen „rozhodné období“) v celkové částce 94.800,- Kč (půlroční nájemné činilo 47.400,- Kč).

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 23. května 2005, č. j. 28 C 454/2003-36, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 94.800,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. prosince 2005, č. j. 23 Co 510/2005-50, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 27. června 2007, č. j. 28 C 454/2003-123, žalobu zamítl, rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu a přiznal znalečné ustanovenému znaleckému ústavu.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 23. ledna 2008, č. j. 23 Co 505/2007-142, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích o věci samé a o nákladech řízení účastníků a státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že žalobce je vlastníkem „pozemku parc. č. 250 zapsaného na listu vlastnictví č. 781 pro katastrální území L.“ (dále jen „předmětný pozemek“, resp. „pozemek“), že žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 18. května 1992 smlouvu o nájmu předmětného pozemku (dále jen „nájemní smlouva“), že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu od 28. května 1992 do 31. prosince 1992 s tím, že „pokud vlastník ani nájemce nebude trvat na výpovědní lhůtě, smlouva pokračuje i v následujícím roce, případně až do vytěžení ložiska“ (písku), že ložisko písku bylo dotěženo ke dni 30. května 2000, že v období před druhou polovinou roku 2002 musela proběhnout technická rekultivace pozemku a že ve druhém pololetí roku 2002 a v prvním pololetí roku 2003 probíhala již jen biologická rekultivace předmětného pozemku. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na základě nájemní smlouvy vznikl mezi účastníky nájemní poměr k předmětnému pozemku na dobu určitou, který skončil – za podmínek sjednaných v nájemní smlouvě ze dne 18. května 1992 – ke dni 30. května 2000 okamžikem vytěžení ložiska, tj. splněním tzv. rozvazovací podmínky (§ 36 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), kterou v daném případě bylo právě vytěžení ložiska písku. Dodal, že v rozhodném období (v druhém pololetí roku 2002 a v prvním pololetí roku 2003) žalovaný již neměl (s přihlédnutím k obsahu nájemní smlouvy) povinnost platit nájemné, neboť v tomto období už nájemní poměr neexistoval a probíhala již jen rekultivace pozemku. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především namítl, že soudy obou stupňů vyšly z podkladů, které se týkaly zcela jiných pozemků, a že „v podstatě zaměnily určité doklady, které byly žalovaným předkládány ohledně ukončení těžby a následné technické rekultivace, s pozemky sousedícími“. Uvedl, že ještě v říjnu 2003, tj. dávno po skončení rozhodného období, nebyla ukončena technická rekultivace pozemku. Zdůraznil, že podle čl. 7 nájemní smlouvy bylo povinností nájemce platit nájemné z prostoru, na němž bylo zařízení staveniště, dále z obslužných komunikací, z prostoru, kde se skrývá, těží a provádí technická rekultivace; v citovaném článku byl rovněž udělen souhlas vlastníka pozemku k uvolnění pozemků pro další dočasný zábor půdy za účelem pokračovaní v těžbě, přičemž i v tomto případě platil bod b/ čl. 7, tedy že nájemce je povinen platit částku 20,- Kč za každý 1 m2. Podle dovolatele tak bylo povinností nájemce platit nájemné do doby, „dokud předmět nájmu nebude pronajímateli řádně předán“. Na žalovaném tedy leželo důkazní břemeno o tom, že buď dal žalobci výpověď z nájmu a nájemní vztah skončil uplynutím výpovědní lhůty, anebo že účastníci „uzavřeli“ protokol o předání a převzetí pozemku, v němž se konstatovalo skončení těžby písku a případně následné technické rekultivace. Poznamenal, že nic takového se nestalo, že naopak technická rekultivace předmětného pozemku probíhala až ve 2. pololetí roku 2003 a „teprve protokolem Obvodního báňského úřadu v Kladně ze dne 16. 4. 2004 byla skutečně ukončena technická rekultivace“. Zdůraznil, že neexistuje ani žádný doklad o ukončení těžby a že znalec, který byl ve věci ustanoven, se s ohledem na nedostatek oficiální dokumentace s danou problematikou nevypořádal dostatečně. Pokračoval, že bylo povinností soudu vyslechnout svědka J. K. jako souseda předmětného pozemku a k jeho žádosti provést důkaz videokazetou, na níž je zaznamenáno, že 11. října 2003 byly na předmětném pozemku nerovnosti povrchu a velká rozsáhlá díra a že 18. března 2004 byla buldozerem srovnávána zavážka a 31. března 2004 nahrnována zemina. Měl tak za to, že jsou nepravdivé jakékoliv údaje o ukončení technické rekultivace na předmětném pozemku a sousedním pozemku č. 251 a že tyto skutečnosti lze objektivně zjistit z fotografií, videozáznamu i výslechem vlastníků okolních pozemků. Vyjádřil přesvědčení, že jednoznačně prokázal, že ani v říjnu 2003 nebyla technická rekultivace pozemku ukončena. Dále uvedl, že podle § 682 obč. zák. je nájemce po skončení nájmu povinen vrátit pronajatou věc ve stavu odpovídajícím sjednanému způsobu užívání věci, případně ve stavu v jakém ji převzal, a dodal, že „nic takového zde podchyceno není“; sloužil-li navíc v rozhodném období žalovanému pozemek pro přejíždění a byl jím stále užíván způsobem uvedeným v nájemní smlouvě, mělo mu být nájemné v plné míře hrazeno. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že vzhledem k rozvazovací podmínce sjednané v čl. 10 nájemní smlouvy smluvní vztah založený nájemní smlouvou již v rozhodném období netrval a že skutečnost, že ložisko štěrkopísku na předmětném pozemku bylo dotěženo před rozhodným obdobím, vyplývá nejen ze znaleckého posudku, ale i z dalších listinných důkazů. Poznamenal, že v době, za kterou žalobce požadoval nájemné, probíhala na předmětném pozemku pouze biologická rekultivace, což je zřejmé z důlní mapy z června 2002 a z července 2003, jakož i z protokolu Obvodního báňského úřadu ze dne 16. dubna 2004. Dodal, že z čl. 7 nájemní smlouvy vyplývá, že při uskutečňování biologické rekultivace (a rovněž po jejím ukončení) již neměl jako nájemce povinnost platit žalobci nájemné, a to i kdyby smluvní vztah trval. S ohledem na to navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. ledna 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl (ve věci samé) jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.

Dovolací soud zastává názor, že dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 42 odst. 1 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Námitku, že bylo povinností soudu vyslechnout svědka Jiřího Krále jako souseda předmětného pozemku a provést důkaz videokazetou, z níž mělo vyplývat, že v rozhodném období nebyla ještě dokončena technická rekultivace předmětného pozemku, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. K této dovolací námitce dovolací soud konstatuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o.s.ř.); jestliže některé z nich neprovede, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Zbývá dodat, že neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. Pro posouzení, zda vytýkaná vada měla takovou povahu, je však třeba nejprve přikročit k posouzení opodstatněnosti uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř., tj. především zkoumat, zda napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a zda spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Při úvaze o naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nelze opomenout, že z hlediska odvolacím soudem přijatého právního názoru je právně významné skutkové zjištění, zda bylo ložisko písku dotěženo před rozhodným obdobím. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a tudíž vzal shodně se soudem prvního stupně rovněž za zjištěno, že ložisko písku bylo ke dni 30. května 2000 dotěženo. Uvedené skutkové zjištění z obsahu spisu vyplývá (odpovídá obsahu spisu). Jde-li o dovolací námitku, že technická rekultivace předmětného pozemku musela proběhnout před druhou polovinou roku 2002, dovolací soud konstatuje, že technická rekultivace pozemku nebyla právně významná z hlediska právního názoru, který odvolací soud zaujal ohledně ukončení nájemního poměru k předmětnému pozemku. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nebyl užit opodstatněně.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že nájemní vztah k předmětnému pozemku byl sjednán na dobu určitou a zanikl splněním tzv. rozvazovací podmínky ve smyslu § 36 odst. 1 a 2 obč. zák., tj. okamžikem vytěžení ložiska písku.

Ustálená soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, a ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněné pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2001 a pod č. 63 v sešitě č. 7 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že podmínka je vedlejším ustanovením (ujednáním) v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá (je pro ně nejistá). Nastane-li taková skutečnost, pak bez dalších právních úkonů účastníků nastanou podmínkou předpokládané účinky. V případě rozvazovací podmínky „zakotvené“ ve smlouvě to znamená zánik „účinnosti“ této smlouvy, což má za následek obnovení právního stavu z doby před účinností smlouvy.

Z uvedeného vyplývá, že okamžikem splnění rozvazovací podmínky (podle skutkového zjištění, jehož správnost se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit, byla tato podmínka splněna ke dni 30. května 2000) zanikají nastalé právní účinky smlouvy a tím i právní důvod plnění založený smlouvou. Odvolací soud tak v konečném důsledku nepochybil, pokud dovodil, že žalovaný neměl povinnost hradit žalobci nájemné za rozhodné období, neboť povinnost hradit nájemné zanikla současně s naplněním rozvazovací podmínky (vytěžením ložiska), na níž účastníci v daném případě vázali zánik účinnosti nájemní smlouvy. Z toho vyplývá, že žalovaný byl povinen hradit nájemné toliko za období před vytěžením ložiska na předmětném pozemku a nikoliv až do doby, „dokud předmět nájmu nebude pronajímateli řádně předán“, jak se mylně domníval dovolatel. Na tom nic nemění ani to, že odvolací soud v této souvislosti svůj názor odůvodnil nepřípadným odkazem na skutkové zjištění, že v rozhodném období probíhala již jen biologická rekultivace pozemku. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.

Za této situace by dovolatelem vytýkané vady byly vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, pouze v případě, že by navržené důkazy směřovaly k objasnění okamžiku vytěžení ložiska písku na předmětném pozemku (neboť výlučně tato okolnost byla významná pro právní posouzení věci odvolacím soudem) a že tato okolnost nebyla již dostatečně spolehlivě prokázána jinak.

V posuzovaném případě dovolatel v řízení před soudem prvního stupně navrhl v podání ze dne 13. dubna 2006 důkaz videokazetou, jejímž prostřednictvím zamýšlel prokázat skutečnost, že v rozhodném období nebyla provedena technická rekultivace pozemku a že rovněž v tomto období nebylo ložisko zcela vytěženo. Při jednání před soudem prvního stupně, které se uskutečnilo dne 18. září 2006, navrhl důkaz svědeckou výpovědí J. K. jako vlastníka sousedního pozemku; z obsahu spisu však nevyplývá, k čemu, tj. k prokázání jakých tvrzení, měl posléze uvedený důkaz sloužit (srov. § 120 odst. 1 o.s.ř.). Soud prvního stupně zmíněné důkazy neprovedl a v odůvodnění svého rozhodnutí v této souvislosti uvedl (§ 157 odst. 2 o.s.ř.), že pro posouzení sporné skutečnosti, tedy zda bylo v inkriminovaném období ložisko vytěženo či nikoliv, shledal rozhodujícím znalecký posudek a výpověď jeho zpracovatele. Ve vztahu k tvrzení, zda v rozhodném období ještě nebyla uskutečněna technická rekultivace předmětného pozemku, lze uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto zjištění nevychází (vychází výlučně z rozhodného skutkového zjištění, že ložisko /písku/ bylo dotěženo ke dni 30. května 2000). Navržené důkazy tudíž zčásti směřovaly k objasnění okolností, které byly již prokázány jinak, a zčásti nesměřovaly k objasnění okolností, které byly významné z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem. Řízení proto není zatíženo vytýkanou vadou, natož pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 11.710,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod. 4 ve spojení s § 10 odst. 3 a § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z 19 % DPH ve výši 2.281,- Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 8. července 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 08. July 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás