JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2136/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně A. Ch., zastoupené advokátem, proti žalované J. J., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 381/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 39 Co 257/2003-40, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 39 Co 257/2003-40, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 26. února 2003, č. j. 19 C 381/2002-9, jímž byla žalované uložena povinnost vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku „byt o kuchyni a pokoji II. kategorie v přízemí domu čp. 530 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soud prvního stupně vydal citovaný rozsudek za postupu dle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s § 153a odst. 3 a 4 o.s.ř., když žalovaná na výzvu soudu ve stanovené lhůtě 30 dnů se ve věci nevyjádřila ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom bránil, a soud měl tudíž ve smyslu citovaných zákonných ustanovení za to, že nárok na vyklizení bytu, který proti ní byl žalobou uplatněn, uznává.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z hlediska zákonem připuštěných odvolacích důvodů (§ 212a odst. 4 a § 205b o.s.ř.) a neshledal odvolání opodstatněným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení). Vytýkala soudům obou stupňů, že vycházely z názoru, že žalobkyně je nájemkyní předmětného bytu na základě dohody o užívání uzavřené s pronajímatelem dne 23.1.1991, avšak ignorovaly skutečnost, že žalobkyně trvale opustila společnou domácnost a zhruba před šesti lety se přestěhovala do H. Nájem tak přešel podle § 708 a § 706 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) na jejího vnuka P. J. a okamžikem uzavření manželství s ním se stala žalovaná podle § 704 obč. zák. společnou nájemkyní předmětného bytu. Dle názoru žalované kdyby se soud prvního stupně zabýval podmínkami řízení, musel by dojít k závěru o nezpůsobilosti žalobkyně být účastníkem řízení a z toho plynoucího nedostatku aktivní legitimace na straně žalobkyně. Splnění podmínek řízení měl zkoumat i odvolací soud. Žalovaná vyslovila přesvědčení, že podmínka řízení, aby byla žaloba podána osobou k tomu ex lege řádně legitimovanou, nebyla naplněna. Jestliže tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení, odvolací soud měl dle § 221 odst. 1 písm. b/, odst. 2 o.s.ř. s odkazem na § 205b a § 205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušit a zastavit řízení. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že soud nesprávně na věc aplikoval § 685 a § 126 obč. zák., neboť žalovaná jakožto oprávněný nájemce nemůže neoprávněně zasahovat do práv žalobkyně, která trvalým opuštěním společné domácnosti ztratila jakákoli nájemní práva k předmětnému bytu. Protože žalobkyně již šest let nežije s žalovanou ve společné domácnosti, nemůže být ani příslušníkem její domácnosti. Za trvání nájemního poměru je k vyklizení aktivně legitimován jen nájemce. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a řízení zastavil dle § 243b odst. 4 o.s.ř.

Žalobkyně ve vyjádření podaném osobně i prostřednictvím zvoleného zástupce vyjádřila přesvědčení, že dovolání je nepřípustné, popřípadě nedůvodné, a navrhla, aby (nebude-li jako nepřípustné odmítnuto) bylo zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnící řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž dovolatelka přípustnost svého dovolání opřela) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Podle § 114b odst. 1, 3, 4 a 5 o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o.s.ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o.s.ř.) musí být poučen.

Podle § 153a o.s.ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o.s.ř.). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.

Podle § 205b o.s.ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a/ a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a). Podle § 205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Z citované zákonné úpravy tedy vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné - vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. - jen z hlediska naplněnosti zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o.s.ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§ 153a odst. 3 o.s.ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114b o.s.ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o.s.ř., případně zda nejde o řízení, které je podle § 118b odst. 1 o.s.ř. koncentrováno ze zákona. V odvolacím řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odvolání proti rozsudku pro uznání, které je založeno na zpochybnění uznaného nároku ze skutkového hlediska, nemůže proto mít úspěch.

Dovolatelka závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní (a tím i přípustnost svého dovolání) spojovala s dovolacími námitkami, že soudy obou stupňů pominuly okolnost, že žalobkyni zaniklo právo nájmu k předmětnému bytu trvalým opuštěním společné domácnosti, a že žalovaná tudíž není aktivně legitimována k podání žaloby na vyklizení předmětného bytu a není ani způsobilá být účastníkem takového řízení.

Na základě uvedených námitek však přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovodit nelze.

Námitka nedostatku aktivní legitimace žalobkyně nesměřuje proti právním závěrům, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně), neboť vzhledem ke shora vyložené povaze rozsudku pro uznání a omezení rozsahu odvolacích důvodů se soudy obou stupňů otázkou zániku nájemního práva žalobkyně k předmětnému bytu nezabývaly a zabývat ani nemohly. Navíc nejde o námitku směřující proti právnímu posouzení věci, nýbrž (primárně) proti skutkovému základu věci. Žalovaná mohla a měla tuto námitku uplatnit ve vyjádření ve věci, k němuž byla soudem prvního stupně vyzvána, této možnosti však nevyužila.

Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je vadou řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., která však, jak již bylo řečeno (a jak dovolatelka sama připouští), přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolatelka však tuto vadu řízení ve skutečnosti (z hlediska obsahové konkretizace dovolacích důvodů) ani nenamítá. Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu); jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. U fyzické osoby tato způsobilost vzniká narozením a zaniká smrtí (§ 7 obč. zák.). Právní subjektivitu žalobkyně jako žijící fyzické osoby ve smyslu § 7 obč. zák. ovšem dovolatelka nezpochybňuje; z obsahu jejího dovolání je ale zřejmé, že mylně ztotožnila způsobilost být účastníkem řízení, tedy institut vymezený právem procesním, s tzv. aktivní věcnou legitimací žalobkyně v daném sporu, tj. s otázkou, zda žalobkyně je podle hmotněprávního předpisu nositelem práva, jehož ochrany se žalobou domáhá. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelnou vadou, která brání soudu jednat ve věci a má mít za důsledek zastavení řízení (§ 103, § 104 odst.1 věta první o.s.ř.); naproti tomu nedostatek věcné legitimace žalobkyně, která způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř. má, není nedostatkem podmínky řízení ve smyslu § 103 o.s.ř. (a též § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), ale jen důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci samé. O nepřiléhavosti námitky nedostatku aktivní věcné legitimace bylo již pojednáno výše.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 13. října 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 13. October 2004