JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2130/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) Ing. E. H., b) Ing. J. H., a c) Ing. T. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Ing. arch. I. G., zastoupenému advokátkou, a 2) JUDr. M. F., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 20 C 350/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2004, č.j. 19 Co 291/2003-280, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.350,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 11. 2002, č.j. 20 C 350/94-118 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 23. 12. 1996, č.j. 20 C 350/94-65, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1999, č.j. 37 Co 346/97-97, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k „3,5 pokojovému bytu s kuchyní a příslušenstvím, ve zvýšeném přízemí naproti schodiště v domě v B., Jiříkovského 8“ (dále předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a uložil žalovaným byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d), písm. h) a písm. g) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč.zák.“) nejsou dány, avšak byl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) obč.zák. (potřeba bytu pro syna žalobkyně a/); na základě toho žalobě na přivolení k výpovědi vyhověl.

K odvolání žalobkyně a) a tehdejší žalobkyně PhMr. M. P. (právní předchůdkyně žalobců b/ a c/) a k odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 8. 2004, č.j. 19 Co 291/2003-280, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se především zabýval otázkou, zda by byl splněn hmotněprávní předpoklad pro rozhodnutí soudu o přivolení k výpovědi, tj. existence platné výpovědi pronajímatele (žalobců) a její doručení nájemci (žalovaným). Uvedl, že stejnopis výpovědi ze dne 20. 9. 1994 obsažený ve spise sice splňuje formální náležitosti řádné výpovědi, avšak jeho právní účinky nenastaly, neboť nebylo prokázáno, že by byla žalovaným řádně doručena. Z neověřené fotokopie hromadného podacího lístku předloženého tehdejším právním zástupcem žalobců by bylo možno toliko dovodit, že zásilka obsahující výpověď z nájmu byla dne 20. 9. 1994 odeslána, avšak nikoliv, že byla též doručena. Navíc na zásilce nebylo správně uvedeno příjmení 1. žalovaného, byla tedy adresována neexistujícímu subjektu a je zde důvodný předpoklad, že ji nepřevzal (stejně tak jako ze stejného důvodu nepřevzal návrh na zahájení řízení). Na základě toho odvolací soud žalobu zamítl, aniž se zabýval otázkou, zda byly naplněny uplatněné výpovědní důvody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. spatřují dovolatelé v tom, že závěr odvolacího soudu o tom, že výpověď z nájmu bytu nebyla žalovaným doručena, nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé mají za to, že v řízení bylo prokázáno doručení výpovědi, zejména hromadným podacím lístkem. Poukazují rovněž na to, že žalovaní namítli nedoručení výpovědi až po 8 letech od okamžiku, kdy jim měla být doručena a poté, co proběhlo rozsáhlé soudní řízení, a že by tato okolnost měla jít k jejich tíži a nikoliv k tíží žalobců. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) spatřují v tom, že se odvolací soud (soud prvního stupně) dostatečně nezabýval otázkou doručení výpovědi; v řízení byl proveden toliko důkaz listinou (hromadným podacím lístkem), z něhož odvolací soud dovodil, že na jeho základě nelze učinit závěr, že by výpověď byla žalovaným doručena. Odvolací soud však měl provést i jiné důkazy, než ty, které byly žalobci navrhovány (§ 120 odst. 2 o.s.ř.), např. vyjádřením držitele poštovní licence, zda se zásilku podařilo doručit, resp. kdo ji převzal, případně výslechem tehdejšího právního zástupce žalobců k okolnostem doručování (zda se zásilka vrátila jako nedoručená). Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

První žalovaný ve svém dovolacím vyjádření obsáhle vyvracel námitky ohledně uplatněných dovolacích důvodů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů, a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence zmatečnostních vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.

Dovolatelé výslovně namítají existenci tzv. jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). K namítané vadě řízení, jež měla spočívat v tom, že odvolací soud v rozporu s § 120 odst. 2 o.s.ř. neprovedl i jiné než žalobci navržené důkazy, které byly potřebné ke zjištění, zda výpověď z nájmu bytu byla žalovaným doručena, je třeba poukázat na to, že i pro řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu platí, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a že soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Je sice pravda, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o.s.ř.), ani toto ustanovení však nelze vykládat tak, že by soud byl povinen po důkazech pátrat a nahrazovat na prvním místě stojící důkazní aktivitu účastníků. Dovolací soud je proto toho názoru, že řízení namítanou vadou netrpí.

V dovolání je dále uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobci brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem. V konečném důsledku tak nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci, když uvádí, že „v předchozím řízení bylo dokázáno, že výpověď byla žalovaným řádně doručena“. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit oprávněně.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které prvnímu žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), jakož i z DPH ve výši 19 %, tj. 375,- Kč. Ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení; přitom bylo přihlédnuto k tomu, že vyjádření k dovolání podal pouze první žalovaný.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 23. ledna 2007

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 23. January 2007