JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2064/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) B. S., zastoupené advokátkou, a b) Ing. P. N., proti žalovanému L. Č., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 30/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2006, č. j. 11 Co 778/2005-200, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2006, č. j. 11 Co 778/2005-200, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. února 2006, č. j. 11 Co 778/2005-200, změnil zamítavý (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Ostravě (soudu prvního stupně) ze dne 1. září 2005, č. j. 32 C 30/2002-164, tak, že vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do třiceti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 4, II. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, nacházející se ve druhém poschodí domu č. p. 7 na ulici S., č. or. 4 v M. O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. V pořadí první (rovněž zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. března 2003, č. j. 32 C 30/2002-58, ve spojení s usnesením ze dne 18. srpna 2003, č. j. 32 C 30/2002-71, byl k odvolání žalobců usnesením odvolacího soudu ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 11 Co 711/2003-76, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud – po opakování důkazů zejména přečtením některých listin – shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobci jako pronajímatelé předmětného bytu a žalovaný jako nájemce bytu uzavřeli dne 19. března 1992 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 19. března 1992“), že poté dne 1. července 2001 uzavřeli žalobkyně jako pronajímatelka bytu a žalovaný jako jeho nájemce smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou od 1. července 2001 do 31. prosince 2001 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. července 2001“), že v bodě V – 3 nájemní smlouvy ze dne 1. července 2001 bylo dohodnuto ukončení platnosti původní nájemní smlouvy (včetně evidenčního listu a všech dodatků), že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 je na každé straně podepsána žalovaným jako nájemcem bytu, že žalobkyně dopisem ze dne 22. června 2001 vyzvala žalovaného, jehož považovala za neplatiče nájemného, k řádnému placení nájemného, že k 20. únoru 2006 má žalovaný dluh na nájemném co do jistiny 67.000,- Kč a že nájemné platí velmi nepravidelně. Dále mimo jiné zjistil, že žalovaný neumí číst a psát a umí se pouze podepsat, že však žalobce o své negramotnosti nikdy neinformoval a choval se jako by mu tato znalost (která je ostatně v dnešní době předpokládána) byla dána. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že ohledně předmětného bytu vznikl mezi žalobci a žalovaným nájemní poměr na dobu neurčitou na základě nájemní smlouvy ze dne 19. března 1992 a že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 není neplatná jen proto, že v ní nebyl uveden žalobce jako pronajímatel bytu (viz zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 11 Co 711/2003-76). Dále rovněž dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 nebyla sice učiněna v písemné formě (§ 40 odst. 1 a 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. července 2001 /a ve znění do 30. března 2006/ - dále jen „obč. zák.“), jak dovodil již soud prvního stupně, avšak následně uvedl, že „pokud by byl přijat závěr o neplatnosti nájemní smlouvy z 1.7.2001 z důvodů nedodržení písemné formy ve smyslu § 40 odst. 5 obč. zák., jednalo by se (z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku) o výkon práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy“. Z tohoto důvodu považoval odvolací soud nájemní smlouvu ze dne 1. července 2001 za platnou a dovodil, že bylo-li v ní ujednáno, že předchozí nájemní vztah žalovaného k bytu (nájemní vztah na dobu neurčitou) zaniká jejím uzavřením, jde „o tzv. privativní novaci, kdy ve smyslu § 570 obč. zák. byl dosavadní nájemní poměr mezi účastníky jejich dohodou nahrazen nájemním poměrem novým, došlo ke změně jeho trvání z doby neurčité na dobu určitou“. Nakonec dovodil, že byla-li žaloba na vyklizení bytu podána do třiceti dnů, skončil nájemní poměr žalovaného k bytu dne 31. prosince 2001 (§ 676 odst. 2 obč. zák.). Poté uzavřel, že od této doby užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl, aniž vyklizovací povinnost žalovaného vázal na zajištění bytové náhrady.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) zpochybnil správnost právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 je platná. V této souvislosti uvedl, že „odvolací soud v podstatě konstatuje, že nájemní smlouva ze dne 1.7.2001 je absolutně neplatná z důvodu nedostatku zákonem stanovené písemné formy dle ust. § 40 odst. 1 obč. zákoníku, avšak protože toto by bylo v rozporu s dobrými mravy, … dospívá k závěru, že tato absolutně neplatná nájemní smlouva je platná“. Dovolatel je – na rozdíl od odvolacího soudu – přesvědčen, že je-li nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 absolutně neplatná, nemůže být zároveň s odkazem na dobré mravy platná. Podle jeho názoru pak nemůže absolutně neplatný právní úkon „založit vznik práv a povinností“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již (s odkazem na ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.) uvedeno, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Protože dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 nebyla učiněna v písemné formě (§ 40 odst. 1 a 5 ve spojení s ustanovením § 686 odst. 1 věty druhé obč. zák.), tj. právního závěru prospívajícího dovolateli, nepodléhal uvedený právní závěr dovolacímu přezkumu, a proto dovolací soud z uvedeného právního názoru bez dalšího vyšel.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. půjde proto v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 nebyla sice učiněna v písemné formě (§ 40 odst. 1 a 5 obč. zák.), avšak „pokud by byl přijat závěr o neplatnosti nájemní smlouvy z 1.7.2001 z důvodů nedodržení písemné formy ve smyslu § 40 odst. 5 obč. zák., jednalo by se (z důvodů specifikovaných v napadeném rozsudku) o výkon práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy“.

Podle § 686 odst. 1 věty druhé obč. zák. musí mít nájemní smlouva (smlouva o nájmu bytu) písemnou formu. Ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Podle § 40a věty první a třetí obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 55, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 (obč. zák.), považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků.

Nedostatek písemné formy nájemní smlouvy (smlouvy o nájmu bytu) má – vzhledem k výše citovaným ustanovením – za následek absolutní neplatnost tohoto právního úkonu (srov. vztah § 40 odst. 1 a § 40a věty třetí obč. zák.).

Absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.

Ustálená soudní praxe je jednotná v názoru, že absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být odvrácena za použití § 3 odst. 1 obč. zák. Absolutní neplatnost právního úkonu totiž nastává ze zákona a nikoli tedy z jednání subjektu občanskoprávního vztahu (jako je tomu u relativní neplatnosti právního úkonu podle § 40a obč. zák.), jež by bylo možno – v souladu s dikcí § 3 odst. 1 obč. zák. – charakterizovat jako výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který bez právního důvodu zasahuje do práv a oprávněných zájmů jiných, popř. je v rozporu s dobrými mravy. Proto zde nelze uvažovat o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), natož o výkonu, který by byl – podle citovaného ustanovení – v rozporu s dobrými mravy. Za této situace se v případě absolutní neplatnosti právního úkonu nemůže uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti (§ 40a věta druhá obč. zák.) právního úkonu. K obsahově totožným právním závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněném pod č. 23 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod C 266 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz rovněž publikace Občanský zákoník, autorů Balák, Korecká, Vojtek, vydaná v roce 2006 nakladatelstvím C.H.BECK, strana 81), dále v usnesení ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000; odkázal na ně rovněž v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn také pod č. 68 v sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura).

S přihlédnutím k závěrům přijatým ustálenou soudní praxí nelze pokládat za správný názor, že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 je platná proto, že „pokud by byl přijat závěr o neplatnosti nájemní smlouvy z 1.7.2001 z důvodů nedodržení písemné formy ve smyslu § 40 odst. 5 obč. zák., jednalo by se o výkon práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy“. Za této situace byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněn opodstatněně.

Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2006

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 26. October 2006