JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2047/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Bytového družstva 10. b., zastoupeného advokátem, proti žalované A. s.r.o., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 188/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2005, č.j. 55 Co 458/2004-59, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 8. 2004, č.j. 15 C 188/2003-37, uložil žalované, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidila a odevzdala žalobci byt č. 7 na adrese P., o velikosti 2+1, I. kategorie (dále jen „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byl původní žalovaný J. H. vyloučen z Bytového družstva 10. b. (dále jen „družstvo“ nebo „žalobce“) rozhodnutím členské schůze dne 20. 2. 2003 pro porušování členských povinností s tím, že oznámení o tom mu bylo doručeno dne 31. 3. 2003. Vzhledem k tomu, že J. H. nevyužil svého práva ve smyslu § 231 odst. 4 a 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), uzavřel soud prvního stupně, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního titulu, neboť smlouva o převodu členských práv a povinností ze dne 27. 2. 2004 uzavřená mezi ní a J. H., který v té době již nebyl členem družstva a podle § 714 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ani nájemcem předmětného bytu, je neplatná.

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 1. 2005, č.j. 55 Co 458/2004-59, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. I podle názoru odvolacího soudu, který odkázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (sp.zn. 29 Cdo 2259/99), nelze v řízení o vyklizení družstevního bytu přezkoumávat platnost vyloučení člena z družstva. Jestliže bylo oznámení o vyloučení z družstva doručeno právnímu předchůdci žalované dne 31. 3. 2003 (o čemž mezi účastníky nebylo sporu), běžela mu od té doby tříměsíční lhůta k přezkumu tohoto rozhodnutí podle § 231 odst. 4, resp. odst. 5 obch. zák. Protože J. H. tohoto práva v uvedené lhůtě nevyužil, uzavřel v důsledku toho dne 27. 2. 2004 neplatnou smlouvu o převodu členských práva a povinností s žalovanou, a žalobce se tak domáhal vyklizení předmětného bytu ve smyslu § 126 obč. zák oprávněně. Odvolací soud současně uzavřel, že stanovy družstva (článek VI., bod 1, písm. c/) opravňovaly v souladu s § 231 odst. 4 obch. zák. přímo členskou schůzi, aby v případě hrubého porušení členské povinnosti rozhodovala o vyloučení svého člena místo představenstva. Proto v dané věci odpadla možnost odvolat se proti tomuto rozhodnutí k členské schůzi podle § 231 odst. 4 obch. zák. (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 429/2003), a soud prvního stupně tak správně zjišťoval, zda právo na soudní přezkum podle § 231 odst. 5 obch. zák. již zaniklo. Proto bylo v řízení o vyklizení předmětného bytu nezbytné považovat rozhodnutí o vyloučení za platné.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku napadá žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zásadní právní význam spatřuje žalovaná v posouzení otázky vyloučení člena družstva soudy obou stupňů, které podle jejího názoru odporuje hmotnému právu. Podle dovolatelky soud v řízení o vyklizení skutečně nemůže jako předběžnou otázku zkoumat platnost rozhodnutí o vyloučení člena družstva, avšak o takový případ v dané věci nejde, neboť J. H. nebyl vyloučen orgánem k tomu oprávněným, proto se jedná o nicotný právní akt, a je tudíž nezbytné přezkoumat, zda o vyloučení rozhodoval orgán k tomu oprávněný. Jestliže je rozhodnutí o vyloučení z družstva zásadně v pravomoci jeho představenstva, přičemž § 231 odst. 4 obch. zák. připouští, aby stanovy družstva tuto pravomoc svěřily jinému (nikoli však „i dalšímu“) orgánu družstva, nelze citované ustanovení vykládat tak, že o vyloučení člena může rozhodovat představenstvo nebo jiný orgán. Pokud je totiž jako v daném případě obsah stanov neurčitý, je třeba aplikovat zákonnou úpravu, neboť úprava vyloučení člena družstva je zcela zásadní a tomu odpovídá i požadavek na rovný přístup ke všem členům družstva. Protože z uvedeného vyplývá, že právní předchůdce žalované byl ke dni podpisu smlouvy o převodu členských práv a povinností členem žalobce, převedl na žalovanou členská práva a povinnosti platně, a proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle vyjádření žalobce dává ustanovení § 231 odst. 4 obch. zák. družstvu možnost svěřit pravomoc rozhodnout o vyloučení svého člena i jinému orgánu než je představenstvo. Z tohoto důvodu nemůže být rozhodnutí členské schůze žalobce paaktem a žalovaná tak užívá předmětný byt bez právního důvodu. I s ohledem na to, že soudy obou stupňů věc rozhodly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, navrhuje žalobce dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.

Podle § 231 odst. 4 obch. zák. člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi. Není-li právo na odvolání uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se člen dověděl nebo mohl dovědět o rozhodnutí o vyloučení, zaniká.

Podle § 231 odst. 5 obch. zák. soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami. Není-li právo na podání návrhu uplatněno do 3 měsíců ode dne konání členské schůze, která vyloučení potvrdila, nebo jestliže nebyla řádně svolána, ode dne, kdy se člen mohl dovědět o konání členské schůze, která vyloučení potvrdila, nejpozději ale do jednoho roku od jejího konání, zaniká.

Ustálená soudní praxe dovodila, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obch. zák. ve znění platném do 31. prosince 2000, nyní § 231 odst. 4 a 5 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, dále rozsudky ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003). Dovolací soud rovněž nemá důvod odchylovat se od dříve vysloveného právního názoru, že proces vyloučení člena družstva je zákonem koncipován jako dvouetapový s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání), teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání k členské schůzi (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70 v sešitě č. 8 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 34 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozsudek ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004).

Z uvedeného vyplývá, že možnost odvolat se proti rozhodnutí o vyloučení k členské schůzi nemá člen tehdy, jestliže stanovy svěřily rozhodování o vyloučení člena členské schůzi. Skutkový závěr, že se tak stalo v projednávané věci, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný (viz výše). Členství v družstvu v takovém případě končí rozhodnutím členské schůze, pokud není úspěšně napadeno žalobou na určení neplatnosti. Důsledkem je ve smyslu § 714 obč. zák., že se zánikem členství vyloučeného člena v bytovém družstvu zanikne i jeho nájem bytu. Protože z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud se zabýval otázkou, zda právní předchůdce žalované využil možnosti postupu podle § 231 odst. 5 obch. zák. (neboť rozhodnutím soudu mohlo být rozhodnutí členské schůze o vyloučení zvráceno) a v návaznosti na to přezkoumal, zda J. H. byl ke dni uzavírání smlouvy o převodu členských práv a povinností stále členem družstva, posoudil věc v souladu s hmotným právem i shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že žalované nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětného bytu.

Řešení otázky, zda stanovy družstva připouštějí, aby vedle členské schůze rozhodovalo o vyloučení též představenstvo, je odvislé od výkladu obsahu konkrétních stanov, postrádá tedy judikatorní přesah do obecné rozhodovací praxe soudů; proto nejde o otázku zásadního právního významu, způsobilou založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. července 2006

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 04. July 2006