JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 204/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) F. K. a B) M. B., zastoupených advokátkou, proti žalované H. M., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 6 C 67/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2003, č.j. 26 Co 36/2003-71, takto:

I. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2003, č.j. 26 Co 36/2003-71, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. října 2002, č.j. 6 C 67/2002-31, o povinnosti žalované vyklidit byt č. 5, I. kategorie, sestávající ze 2 obytných místností a kuchyně s příslušenstvím, ve III. nadzemním podlaží domu č.p. 126 v T. – V., tak, že žalovaná je povinna tento byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování, se zamítá.

II. Jinak se dovolání žalované odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 10. 2002, č.j. 6 C 67/2002-31, rozhodl, že soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu č. 5, I. kategorie, sestávajícího ze dvou obytných místností a kuchyně s příslušenstvím ve III. nadzemním podlaží domu č.p. 126 v T. – V., kterou dali žalobci žalované (výrok I.), že nájemní poměr žalované skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok II.), že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a odevzdat žalobci do 15 dnů po zajištění přístřeší (výrok III.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 4. 2003, č.j. 26 Co 36/2003-71, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu č. 5 I. kategorie, sestávajícího ze dvou obytných místností a kuchyně s příslušenstvím ve 3. nadzemním podlaží domu č.p. 126 v T. – V. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), kterou dali žalobci žalované, že nájemní poměr žalované skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a odevzdat žalobci do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák., uplatněný ve výpovědi dané žalobci (podílovými spoluvlastníky domu, v němž se předmětný byt nachází) je dán, neboť žalovaná (nájemkyně bytu) nezaplatila nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce; v době dání výpovědi dlužila částku 14.139,-Kč a ke dni rozhodování odvolacího soudu částku 11.599,-Kč. V souvislosti s hodnocením důvodnosti výpovědi odvolací soud konstatoval, že nejsou dány podmínky pro aplikaci § 3 obč.zák. ve prospěch žalované, neboť nájemné neplatila v době, kdy byla výdělečně činná a v řízení ani netvrdila, že by ke vzniku dluhu došlo v důsledku její mimořádné sociální nebo rodinné situace; podle názoru odvolacího soudu nelze v rámci úvahy o použití § 3 odst. 1 obč.zák. zohlednit okolnost, že žalovaná je v současné době v invalidním důchodu, neboť ke zhoršení jejího zdravotního stavu došlo až poté, kdy jí byla dána výpověď z nájmu bytu. V nastalé nepříznivé sociální a zdravotní situaci žalované však odvolací soud shledal (ve spojení s tím, že pečuje o nezletilé dítě) důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby jí byla přiznána bytová náhrada ve formě náhradního ubytování. Přiznání náhradního bytu by nebylo podle názoru odvolacího soudu opodstatněné s ohledem na věk syna žalované blížící se zletilosti a na okolnost, že po dobu středoškolského studia by měl přebývat během týdne na internátě; navíc přiznáním bytové náhrady ve formě náhradního bytu by žalovaná, která neplnila základní povinnosti nájemce bytu, byla neúměrně zvýhodněna oproti žalobcům, vlastníkům domu.

Rozsudek odvolacího soudu napadla (v plném rozsahu) žalovaná dovoláním, v němž uvedla, že „krajský soud vycházel z nesprávného právního názoru i skutkového posouzení celé věci“, neboť řádně neposoudil celou situaci žalované a „nevzal v potaz ustanovení § 3 obč.zák.“. Připouští, že „nějakou dobu“ nehradila nájemné, že však požádala žalobce z důvodu odpojeného topení v bytě o slevu z nájmu (dopisem ze dne 3. 3. 2000), ten však nájemné nesnížil a tak „mimo jiné došlo i k tomu, proč na nájemném vznikl dluh“. Poukazuje na to, že nedoplatek na nájemném splácí a hradí běžné nájemné, že je evidována na Úřadu práce a pobírá celkem 7.500,-Kč, že má u sebe patnáctiletého syna, s nímž měla výchovné problémy a zvýšené náklady, což zapříčinilo, že celou dlužnou částku na nájemném dosud neuhradila. Uvádí, že „brojí především proti bytové náhradě“, namítá, že přidělení náhradního ubytování je pro ni příliš tvrdým rozhodnutím a dovozuje, že by její povinnost k vyklizení měla být vázána na zajištění náhradního bytu, a to s ohledem na jejího syna, který má nastoupit na Střední odborné učiliště do H. a potřebuje mít zachován domov, aby se jeho chování opětovně nezhoršilo. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu, že vady obligatorně posuzované nebyly ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v dovolání namítány (a z obsahu spisu se nepodávají), mohl dovolací soud přezkoumávat správnost tohoto výroku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné, toliko z důvodů uplatněných v dovolání.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu uvedeného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, který vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti nebo pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Dovolatelka však ničeho takového odvolacímu soudu – ve vztahu k rozhodnutí o bytové náhradě – nevytýká; zdůrazňuje toliko význam okolnosti (zájem jejího nezletilého syna), která podle jejího názoru odůvodňuje přiznání bytové náhrady ve formě náhradního bytu. Ve skutečnosti tak dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

O nesprávné právní posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 712 odst. 5 věty první a druhé obč.zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c), d), g) a h), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi, a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c) a d), může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že zásadní formou bytové náhrady v případě, že nájemní vztah skončil výpovědí pronajímatele z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák., o kterýžto případ jde v souzené věci, je pouze přístřeší. Jiná forma bytové náhrady je přípustná jako mimořádná, a to jen v případě, že „jde o rodinu s nezletilými dětmi“ a za dalšího předpokladu, že pro ni svědčí důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, 2 Cdon 71/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 16/1998, dále např. rozsudky ze dne 27. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 636/2000 a ze dne 3. 2. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1406/2003).

Ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč.zák. je – stanovením shora uvedeného předpokladu – normou s tzv. relativně neurčitou hypotézou, takže je na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Neprovede-li soud toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným skutečnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V projednávané věci odvolací soud, vycházeje z toho, že je naplněn jeden z předpokladů (existence rodiny s nezletilým dítětem) usoudil na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ze sociální a zdravotní situace žalované a při posouzení jejího nároku na bytovou náhradu věci přihlédl i k poměrům na straně syna žalované (k jeho věku a k podmínkám jeho budoucího studia); odvolací soud tedy při vymezení relativně neurčité hypotézy § 712 odst. 5 věty druhé obč.zák. zvolil hlediska objektivně adekvátní a významná a jeho závěr, že v dané věci nejsou dány předpoklady pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního bytu, je z hlediska věcného i logického udržitelný. Dovolatelka se mýlí, vytýká-li odvolacímu soudu, že „nevzal v potaz ustanovení § 3 obč.zák.“, neboť přiznání bytové náhrady ve formě náhradního bytu (náhradního ubytování) na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., nepřichází v případě přivolení k výpovědi pronajímatele dané z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v úvahu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25, C 1875).

Se zřetelem k uvedenému dovolacímu soudu nezbylo než dovolání žalované směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítnout.

Ve výroku o přivolení k výpovědi a ve výroku o výpovědní lhůtě se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně). Byť odvolací soud označil i tyto výroky svého rozsudku ve věci samé jako „měnící“, jde ve skutečnosti o výroky potvrzující.

Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by bylo přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na tom, že odvolací soud neposoudil „celou životní situaci“ žalované a „nevzal v potaz ustanovení § 3 obč.zák.“.

Podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Soudní praxe je ustálena v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 43, v němž byl vysloven názor, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen pro posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Uvedený právní názor vyplývá dále např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 386/2003. Ve dvou posléze citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud (ve shodě se svým rozhodnutím ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněným v časopise Právní rozhledy č. 8, z roku 1998, str. 425) dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) z důvodu objektivně existující tíživé situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy.

V projednávané věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod je naplněn, a že výkon práva žalobců, kteří dali žalované z uvedeného důvodu výpověď, není v rozporu s dobrými mravy. Při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. přihlédl k tomu, že žalovaná dosud dlužné nájemné neuhradila a že nájemné neplatila v době, kdy byla výdělečně činná; v řízení přitom netvrdila, že by ke vzniku dluhu došlo v důsledku její mimořádné sociální nebo rodinné situace. Na základě toho dovodil, že není dán předpoklad pro zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi. Uvedený právní názor odvolacího soudu koresponduje s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a proto nelze shledat dovolání žalované podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalované právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. září 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 10. September 2004