JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 2033/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. D., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 18 C 37/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2005, č.j. 15 Co 402/2004-109, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 5. 2004, č.j. 18 C 37/2002-82 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 24. 10. 2002, č.j. 18 C 37/2002-37, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2003, č.j. 36 Co 37/2003-52, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na vyklizení žalovaného „z bytu sestávajícího z pokoje, obývacího pokoje, ložnice, kuchyně, chodby, předsíně, komory, WC a koupelny, situovaného v podkroví domu č.p. 522 v P. 3, Ž., Seifertova 28“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 3. 2005, č.j. 15 Co 402/2004-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně za prokázáno, že na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu uzavřené dne 20. 6. 1990 mezi žalovaným a Bytovým podnikem v P. 3 (jíž předcházelo rozhodnutí odboru bytového hospodářství ObNV P. 10 o schválení dohody o výměně bytů ze dne 29. 5. 1990) se žalovaný stal uživatelem bytu IV. kategorie ve 4. poschodí domu, že rozhodnutím odboru výstavby Obvodního úřadu P. 3 ze dne 28. 1. 1991 bylo vydáno stavební povolení na rekonstrukci bytové jednotky v podkroví předmětného domu na náklady žalovaného, že pravomocným rozhodnutím stavebního odboru Obvodního úřadu P. 3 ze dne 4. 2. 1994 byl předmětný byt zkolaudován, že dne 1. 12. 1994 uzavřel žalovaný smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále „smlouva ze dne 1. 12. 1994“) s panem K., který byl v té době podílovým spoluvlastníkem předmětného domu (z jedné poloviny) a že k této smlouvě dala mlčky (konkludentně) souhlas paní P., dědička spoluvlastníka druhé poloviny domu. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že smlouva ze dne 1. 12. 1994 je platným právním úkonem. Konstatoval, že dání věci do nájmu spadá pod pojem „hospodaření“ se společnou věcí ve smyslu ustanovení § 139 odst. 2 obč.zák. K rozhodování o tom, že věc má být dána do nájmu proto postačí většina počítaná podle velikosti spoluvlastnických podílů. V daném případě (uvedl dále odvolací soud) se „žalovaný nestal na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 12. 1994 novým nájemcem bytu v domě, ale nájemní smlouva byla uzavřena poté, kdy žalovaný provedl se svolením příslušných orgánů rekonstrukci původního bytu 2+1 IV. kategorie, jehož byl nájemcem na byt 3+1 s příslušenstvím“. Novou nájemní smlouvu týkající se rekonstruovaného bytu uzavřel pan K. se souhlasem paní P. a postup uvedený v § 139 odst. 2 obč.zák. byl dodržen. Protože tato smlouva byla uzavřena poté, kdy byl předmětný byt pravomocně zkolaudován, nelze dovodit, že by jejím předmětem byl byt, který právně neexistoval. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný je nájemcem předmětného bytu a proto nezbylo, než žalobu na vyklizení jako nedůvodnou zamítnout.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozuje z toho, že řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uvádí, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospívá k závěru, že „pokud po dobu trvání nájmu došlo k takové změně předmětu nájmu, že na základě stavebního povolení původní byt zanikl a byl kolaudován jako byt nový, nezaniká nájemní smlouva ohledně původního bytu“ a namítá, že takovýto závěr je v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu i s hmotným právem. S poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 400/2000, sp.zn. 2 Cdon 1848/97 a sp.zn. 26 Cdo 2317/2002 dovozuje, že pokud po uzavření nájemní smlouvy dojde k tomu, že byt je sloučen s dalšími prostory (což bylo v řízení prokázáno) a na základě stavebního povolení posléze kolaudován jako jiný byt, pak nejpozději ke dni právní moci kolaudačního rozhodnutí původní předmět nájmu zaniká. Dovolatel má dále za to, že odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem též otázku platnosti smlouvy ze dne 1. 12. 1994. V této souvislosti uvádí, že tento úkon je třeba vykládat podle obecných interpretačních pravidel, zejména dle ustanovení § 35 odst. 2 obč.zák., a namítá, že v ní je jako pronajímatel označen pan K., aniž by bylo patrno, že též zastupuje paní P.; jmenovaná navíc o této smlouvě neměla povědomost a takový úkon učinit nechtěla. Smlouva tak byla uzavřena spoluvlastníkem, kterému nenáležel většinový spoluvlastnický podíl, a je proto neplatná. Rovněž tak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s hmotným právem vyřešil otázku právní moci kolaudačního rozhodnutí. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí o kolaudaci předmětného bytu nabylo právní moci, a namítá, že tento závěr je v rozporu s důkazy, které byly v řízení provedeny. Dovolatel má za to, že toto rozhodnutí nebylo řádně doručeno, bylo-li doručeno (toliko) žalovanému, který nebyl stavebníkem. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, namítl, že dovolání proti němu není přípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stejně, jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu, tj. žalobu zamítl.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojuje dovolatel s řešením těch otázek (uvedených v dovolání), které podle jeho názoru řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou a s hmotným právem. V první řadě namítá, že odvolací soud dospěl k (nesprávnému) závěru, že „pokud po dobu trvání nájmu došlo k takové změně předmětu nájmu, že na základě stavebního povolení původní byt zanikl a byl kolaudován jako byt nový, nezaniká nájemní smlouva ohledně původního bytu“. Takovýto závěr však z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá a nelze jej dovodit ani z té části odůvodnění napadeného rozsudku, v níž odvolací soud konstatuje, že „žalovaný se nestal na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 12. 1994 novým nájemcem bytu v domě, ale nájemní smlouva byla uzavřena poté, kdy žalovaný provedl se svolením příslušných orgánů rekonstrukci původního bytu 2+1 IV. kategorie, jehož byl nájemcem, na byt 3+1 s příslušenstvím“. Uvedenou formulaci použil odvolací soud v souvislosti s posouzením smlouvy ze dne 1. 12. 1994 z hlediska ustanovení § 139 odst. 2 obč.zák., aniž by vyjádřil závěr, na který dovolatel poukazuje. Protože napadené rozhodnutí na takovémto závěru nespočívá, nelze pro jeho posouzení, ani pro řešení otázky, kterou z něho dovolatel vyvozuje (tj. otázky právních následků kolaudačního rozhodnutí vydaného poté, kdy pronajatý byt byl rekonstruován a sloučen s dalšími prostorami) shledat dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka (ne)platnosti smlouvy ze dne 1. 12. 1994 z důvodu, že byla uzavřena spoluvlastníkem, jemuž nenáležel většinový spoluvlastnický podíl. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 obč.zák. je určení nájemce části nemovitosti, která již byla pronajata, (srov. rozsudek ze dne 18. 1. 2000, sp.zn. 22 Cdo 400/98), rozhodnutí o užívání věci jejími spoluvlastníky (srov. např. rozsudky ze dne 21. 5. 1998, sp.zn. 2 Cdon 347/97, a ze dne 20. 1. 1999, sp.zn. 22 Cdo 2528/98, uveřejněné pod č. 22 a č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999 a ročník 2000), určení, kdo bude nájemcem bytu ve společném domě (srov. usnesení ze dne 30. 5. 2002, sp.zn. 22 Cdo 205/2002, uveřejněné pod C 1239 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17), jakož i uzavření smlouvy o nájmu bytu v domě v podílovém spoluvlastnictví (rozsudek ze dne 1. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 436/2004, uveřejněný pod C 3248 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 32). Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že uzavření smlouvy o nájmu bytu je hospodařením se společnou věcí ve smyslu ustanovení § 139 odst. 2 obč.zák. a že při uzavření smlouvy ze dne 1. 12. 1994 byl respektován postup vyplývající z uvedeného ustanovení, byla-li uzavřena jedním ze spoluvlastníků (panem K.) se souhlasem paní P., je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Námitka dovolatele týkající se výkladu této smlouvy a neexistence souhlasu paní P., je námitkou směřující proti skutkovému stavu věci, která nemůže být (jak bylo výše uvedeno) pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. právně relevantní.

Námitkou směřující proti skutkovému základu věci je svou podstatou rovněž námitka, že odvolací soud učinil (v rozporu s provedenými důkazy) závěr, že rozhodnutí o kolaudaci předmětného bytu bylo řádně doručeno a nabylo právní moci. Ostatně napadený rozsudek by jako věcně správný obstál i za předpokladu, že by tato námitka byla důvodná. Potvrdil-li totiž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na vyklizení předmětného bytu, pak – za situace, pokud by takový byt právně neexistoval (nebyl jako takový kolaudován) – nemohla by být žaloba na jeho vyklizení úspěšná.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 21. prosince 2006

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 21. December 2006