JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1976/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce D., bytového družstva, zastoupeného advokátem, proti žalované J. S., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 110/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2004, č. j. 28 Co 8/2004-110, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. října 2002, č. j. 11 Co 258/2002-73, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 28. listopadu 2001, č. j. 8 C 110/2000-51, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. září 2003, č. j. 8 C 110/2000-97, žalobě opětovně vyhověl a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 5, II. kat., sestávající se z pokoje a kuchyně s příslušenstvím v přízemí domu č. p. 883 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 16. února 2004, č. j. 28 Co 8/2004-110, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt žalovaná užívala na základě smlouvy o přenechání služebního bytu LBD P. k dočasnému užívání ze dne 31. července 1987, že právo dočasného užívání bytu bylo vázáno na pracovní poměr žalované u LBD P. a mělo zaniknout ukončením pracovního poměru, nejpozději k 31. červenci 1989, že toto užívací právo žalované k bytu bylo ukončeno ke dni 31. července 1989, že žalovaná byla členkou LBD P. a poté i žalobce, že předmětný byt bez výhrad užívala i po ukončení užívacího vztahu, že byla vyzvána k vyplnění podkladů pro převod bytu do vlastnictví, že byly rovněž vystaveny evidenční listy nájemného za byt a že v dohodě ze dne 12. dubna 1999 o vypořádání majetku, práv a povinností se žalobce zavázal uzavřít s ní nájemní smlouvu na byt. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že užívací vztah žalované k bytu byl ukončen ke dni 31. července 1989, že od této doby byt užívá bez právního důvodu a že pro vznik nájemního poměru k bytu konkludentním způsobem (v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994) by bylo zapotřebí, aby projevy vůle účastníků směřující k uzavření nájemní smlouvy byly učiněny způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěli účastníci projevit. Podle názoru odvolacího soudu nelze na vznik nájemního poměru tímto způsobem bez dalšího usuzovat z toho, že žalobce (jeho právní předchůdce) nezpochybňoval faktické užívání bytu žalovanou, že žalovaná plnila povinnosti vyplývající z užívání bytu, že byla členkou LBD P. a poté i žalobce, že byla vyzvána k vyplnění podkladů pro převod bytu do vlastnictví a že byly vystaveny evidenční listy nájemného. Zůstala-li navíc žalovaná v bytě bydlet bez právního důvodu i poté, co skončilo její užívací právo k bytu na dobu určitou, zastává odvolací soud názor, že je vyloučen vznik nájemního poměru na dobu neurčitou konkludentním způsobem. Podle odvolacího soudu neobstojí ani poukaz žalované na závazek žalobce ze dne 12. dubna 1999 uzavřít s ní nájemní smlouvu; pokud by totiž nájemní poměr již existoval (vznikl konkludentním způsobem), nebylo by zapotřebí uzavírat novou nájemní smlouvu, neboť žalobce by vstoupil do práv a povinností předchozího pronajímatele.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání rozvedla průběh řízení a námitkou, že k předmětnému bytu jí vznikl nájemní poměr na dobu neurčitou konkludentním způsobem, zpochybnila správnost právního závěru, že byt užívá bez právního důvodu. V této souvislosti zhodnotila provedené důkazy a soudům vytkla, že úvahy o konkludentním uzavření nájemní smlouvy k bytu založily pouze na konstatování, že právní předchůdce žalobce nezpochybňoval její užívací právo k bytu a ona byt fakticky užívala. Přitom však opomenuly, že právní předchůdce žalobce i samotný žalobce se ve vztahu k ní chovali jako pronajímatel k nájemci, že pokud by nebyla nájemkyní bytu, jen stěží by s ní jednali o převodu bytu do vlastnictví a že právní předchůdce žalobce řešil otázku nájmu bytu také v dohodě o vypořádání vzájemných práv a povinností mezi původním družstvem a družstvem žalobce. Nepřihlédly ani k tomu, že nemohla být nebydlící členkou družstva žalobce (jako nebydlící by se nemohla stát členkou družstva žalobce a zůstala by i nadále členkou původního družstva) a že stala-li se členkou družstva žalobce s účinky ode dne vzniku družstva, bylo tím – vzhledem k ustanovení § 23 odst. 2 a § 29 zákona č. 72/1994 Sb. – potvrzeno její postavení nájemkyně bytu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným rozsudkem) nerozhodl soud prvního stupně jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž ji opřela dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není nijak obsahově konkretizován. Žalovaná netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že předmětný byt užívá bez právního důvodu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. října 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 06. October 2004