JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1928/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. P. proti žalovanému J. P., o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 61/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2000, č. j. 6 Co 372/2000-73, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575.- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 11. 1999, č. j. 9 C 61/97-59 (poté, co je v pořadí první, vyhovující rozsudek ze dne 8. 10. 1997, č. j. 9 C 61/97-25, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.2. 1998, č. j. 6 Co 30/98-43), zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 22, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve třetím podlaží domu č. p. 1 ve L. ulici (dále „předmětný byt“), určil, že byt bude nadále jako členka družstva užívat žalobkyně a žalovanému uložil byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníkům, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 4. 12. 1996, svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu (i společné členství v družstvu), a že se po rozvodu manželství nedohodli o zrušení tohoto práva a o tom, který z nich bude byt užívat. Jelikož stanovisko pronajímatele nesvědčilo ve prospěch žádného z účastníků, zabýval se soud při určení dalšího nájemce bytu dalším zákonným hlediskem - zájmem nezletilých dětí. Dospěl k závěru, že okolnost, že nezletilý syn účastníků Z. byl v průběhu řízení v této věci svěřen do výchovy otce a bydlí spolu s ním (a jeho nynější manželkou) v rodinném domku rodičů žalovaného (druhý zletilý syn žije se žalobkyní v předmětném bytě), není sama o sobě rozhodná pro určení žalovaného výlučným nájemcem předmětného bytu. Vzal přitom v úvahu, že žalovaný podal návrh na svěření nezletilého do své výchovy poté, co byl vydán v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, jímž byla žalobkyně určena výlučnou nájemkyní předmětného bytu, jakož i obsah spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. P 21/97, týkajícího se nezletilého. Ze znaleckého posudku PhDr. A., obsaženého ve spise vyplynulo, že nezletilý se stal zjevně nástrojem boje otce proti matce, že byl svým otcem zmanipulován, že je u něj zřejmá aktuální negace matky, že otevřený konflikt mezi rodiči, do kterého je zejména otcem zasvěcován, nezletilého poškozuje v jeho zdravém psychickém vývoji, a že pro nezletilého je v současné době aktuálním pozitivním vzorem nynější manželka otce. V zájmu nezletilého je umožnit mu tvorbu nového a kladného vztahového vzorce, což je však možné pouze ve zklidněném prostřední a s kladnými rodičovskými vzory. Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že je v zájmu zdravého psychického vývoje nezletilého Z., aby vyrůstal spolu se svým otcem v prostředí, ve kterém nyní žije, a nikoli v předmětném bytě. Na základě toho určil žalobkyni, která nemá jinou možnost bydlení, výlučnou nájemkyní předmětného bytu a žalovanému uložil byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, když neshledal důvody pro to, aby jeho povinnost k vyklizení byla vázána toliko na zajištění náhradního ubytování.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 2. 2000, č. j. 6 Co 372/2000-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech dovolacího řízení a nevyhověl návrhu žalovaného na připuštění dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho závěrem o určení žalobkyně výlučnou nájemkyní bytu i s jeho posouzením hlediska zájmu nezletilého Z. Konstatoval, že hledisko zájmu nezletilého dítěte je třeba posuzovat vždy podle každého konkrétního případu, a že v souzené věci nelze zájem nezletilého dítěte omezit na pouhý fakt, že nezletilý syn účastníků je v současné době ve výchově otce. Poukázal přitom na okolnosti, zjištěné z obsahu opatrovnického spisu, týkajícího se nezletilého Z. a na to, že vzniklou situaci způsobil svým chováním žalovaný. Uložit za této situace žalobkyni (pokračoval odvolací soud), aby se spolu s dalším synem z předmětného bytu odstěhovala, by se dostalo do rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně – při respektování skutkových okolností dané věci - řádně zhodnotil hlediska uvedená v § 705 odst. 3 obč. zák., a že určení žalobkyně (která v předmětném bytě spolu se zletilým synem účastníků nepřetržitě bydlí a sama po dobu čtyř let zajišťuje povinnosti ve vztahu k družstvu) výlučnou nájemkyní bytu, je správné. Nevyhovění návrhu na připuštění dovolání odvodnil odvolací soud tím, že se jeho rozhodnutí neodchyluje od konstantní judikatury soudů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodnil tím, že „došlo k neúplnému zjištění skutkového stavu“, a že napadené rozhodnutí spočívá „v nesprávném právním posouzení věci“. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil hledisko zájmu nezletilého dítěte, a že se opírá o znalecký posudek, který byl vypracován v jiném sporu před dvěma lety. Namítá, že i když v předmětném bytě s nezletilým synem nebydlí, nemá k bydlení v domě svých rodičů žádný právní důvod, a je na něho ze strany majitelů domu činěn nátlak, aby se vystěhoval. Poukazuje též na to, že starší syn zůstal v bytě bydlet pouze z toho důvodu, že očekává, že se žalovaný do bytu i s nezletilým synem vrátí a chce zde spolu s nimi sdílet společnou domácnost; žalobkyně tak zůstane v podstatě sama, zatímco žalovaný spolu se svojí rodinou nemá vlastní byt. Odvolací soud (uvádí se dále v dovolání) nevzal v úvahu hledisko, který z účastníků se více zasloužil o získání předmětného bytu, jež svědčí ve prospěch žalovaného. Na výzvu soudu formuloval otázku zásadního právního významu, pro kterou by měl být napadený rozsudek přezkoumán, tak, “zda soud při rozhodování o dalším nájmu rozvedených manželů musí kromě kriteria zájmu nezletilých dětí přihlížet i zkoumat další okolnosti případu, jako například zdravotní stav manželů, jak se který zasloužil o získání bytu, účelné využití bytu, popřípadě i k tomu, zda u osob, které zůstanou v bytě bydlet, jsou předpoklady ke klidnému a spořádanému soužití, zda nezletilé dítě se svým rodičem má zajištěno bydlení“. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že žalovaný, byť v dovolání namítá nesprávné právní posouzení a neúplnost skutkových zjištění, polemizuje s hodnocením důkazů, což přísluší soudům prvního a druhého stupně. Protože otázka, která je předmětem sporu v dané věci, byla již judikaturou opakovaně řešena, navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu v souzené věci byl vydán dne 24. 2. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží i z úřední povinnosti, dovoláním namítány nejsou a ani z obsahu spisu se nepodávají. Dovolání není přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, a nikoliv měnícím. Přípustnost dovolání není dána ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stejně, jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, tj. zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, jeho výlučnou nájemkyní určil žalobkyni a žalovanému uložil byt vyklidit; pokud jde o změnu ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného, není tato (jak vyplývá z odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu) důsledkem vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Nejsou dány ani podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 239 odst. 1 o. s. ř., jelikož odvolací soud výrokem rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., o něž je dovolatel (dle obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o. s. ř.) opírá. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nýbrž až zjištěním, že rozhodnutí odvolací soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů, (tj. dovolacího soudu a soudů odvolacích) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

V dané věci odvolací soud řešil pro rozhodnutí podstatnou právní otázku vymezení hledisek pro určení dalšího nájemce bytu podle ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák., došlo-li ke zrušení práva společného nájmu bytu manžely.

Podle ustanovení § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák., nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu družstevního bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství manželů v družstvu. Podle ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák soud při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.

Jak bylo opakovaně konstatováno v rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27 – dále též jen „R 27/1999“), patří ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. k normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Vedle hledisek výslovně uvedených v ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. k nimž je soud povinen vždy přihlédnout a vypořádat se s nimi, podle ustáleného výkladu zastávaného v soudní praxi, přihlíží soud i k dalším právně významným hlediskům, zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, k jejich zdravotnímu stavu, k zásluhám o získání společného bytu, k účelnosti využití bytu, jakož i k tomu, zda u osob, které zůstanou v bytě bydlet, jsou předpoklady ke klidnému a spořádanému soužití, apod. (srov. již citované R 27/1999, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 12/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 21, ročník 1998, pod pořadovým číslem 153). Soudní praxe je jednotná i v názoru, že není vyloučeno, aby ona další hlediska pro rozhodování podle § 705 odst. 3 obč. zák. převážila nad hledisky, která zákon v citovaném ustanovení uvádí. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o dalším nájmu bytu za situace, kdy účastníci mají nezletilé dítě, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 278/96, dále např. rozsudek ze dne 27.3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1064/97, a rozsudek ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 26 Cdo 914/2001). Hledisko zájmu nezletilých dětí se přitom nemusí nutně projevit tak, že dalším nájemcem bytu bude určen ten z rozvedených manželů, který má ve výchově nezletilé dítě.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelem vymezená otázka není otázkou zásadního právního významu ve smyslu výše uvedeného, neboť se nejedná o otázku, která by dosud nebyla judikaturou vyšších soudů vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. Odvolací soud v dané věci přitom vymezil hypotézu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. v souladu s konstantní judikaturou. Z toho, jak se obecně správná právní východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy která ze zkoumaných hledisek měl soud v daném případě – se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu – za převažující), na zásadní právní význam rozhodnutí (jež se pojí právě s obecným přesahem do soudní praxe) usuzovat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2001, pod pořadovým číslem 6).

Ostatní námitky dovolatele směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu nejsou způsobilé (jak bylo uvedeno výše) založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. za situace, kdy žalovaný (dovolatel) po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, a žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis tohoto vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb., dále jen „vyhláška“), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 4. 4. 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.). Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500.- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů ve výši 75.- Kč (srov. § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 21. srpna 2002

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 21. August 2002