JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1876/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně m. č. P. 17, zastoupené advokátem proti žalované D. K., zastoupené advokátem o určení, že povinnost žalované k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 84/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2004, č. j. 62 Co 211/2004-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 12. 2003, č.j. 13 C 84/2003-43, určil, že povinnost žalované k vyklizení a odevzdání bytu č. 31 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v 10. poschodí domu č.p. 1236 v Ř. (dále jen „předmětný byt“), stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 8. 1999, sp.zn. 13 C 54/1999, není vázána na zajištění náhradního bytu ani náhradního ubytování. Žalovanou dále zavázal k tomu, aby po skončení nájemního poměru předmětný byt vyklidila a vyklizený odevzdala žalobkyni do 15 dnů od poskytnutí přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 8. 1999, sp.zn. 13 C 54/1999, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), protože žalovaná dlouhodobě neplatila nájemné ani úhradu za služby spojené s užíváním bytu. Povinnost žalované vyklidit byt byla vázána za zajištění náhradního ubytování, protože se nacházela v nepříznivé sociální, zdravotní a finanční situaci a jednalo se o samoživitelku s nezletilým synem. Soud prvního stupně měl za prokázané, že ani po skončení nájmu dne 31. 1. 2000 žalovaná nezaplatila dlužné nájemné a dále pokračovala v užívání předmětného bytu bez jakékoli úhrady. Současně vyšlo v řízení najevo, že její syn dosáhl v lednu 2002 zletilosti a byl schopen vykonávat zaměstnání. Soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že žalovaná byla invalidní důchodkyní, která potřebovala pomoc při obstarávání pochůzek a nákupů, neboť se pohybovala o berlích, kromě invalidního důchodu byla nemajetná a se synem neměli jinou možnost bydlení. Za změnu okolností ve smyslu analogického užití § 163 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) soud prvního stupně spatřoval novou osobní a finanční situaci žalované, která se již nenacházela v postavení matky samoživitelky pečující o nezletilé dítě, které nemělo vlastní příjem. Žalovaná se synem však neuhradili nic na původním dluhu a nezačali platit (byť částečně) ani za další užívání předmětného bytu. Protože uvedené skutečnosti výjimečné povahy, které vedly soud v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu k tomu, že žalované přiznal právo na náhradní ubytování, se změnily, zabýval se soud prvního stupně tím, zda výkon práva žalobkyně neodporoval dobrým mravům, neboť žalovaná byla i nadále odkázána pouze na příjem z plného invalidního důchodu. Podle soudu prvního stupně však nešlo přehlédnout, že ani za situace, kdy se syn žalované stal výdělečně činným členem domácnosti a spoluuživatelem předmětného bytu, žalovaná neučinila nic, aby napravila to, že od roku 1993 jí vznikl dluh na nájemném v částce převyšující 1.000.000,- Kč, a proto žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 9. 2004, č.j. 62 Co 211/2004-71, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala určení, že povinnost žalované k vyklizení bytu již není vázána na zajištění náhradního bytu, a rovněž v tom, že žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni po skončení nájemního poměru, jinak jej v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. I podle názoru odvolacího soudu byla žalované poskytnuta dostatečně dlouhá doba, aby své závazky začala plnit alespoň v rozsahu odpovídajícím její osobní, finanční a sociální situaci, která byla po celou dobu soudem i žalobkyní zohledňována. Proto se odvolací soud ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně ohledně dobrých mravů, neboť žalovaná neprojevila žádnou snahu věc řešit a stále se spoléhala na benevolentní chování žalobkyně. Z těchto důvodů již nemohla být povinnost žalované byt vyklidit vázána na zajištění jakékoli bytové náhrady, protože pro to nebyly splněny podmínky. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta, neboť žalobní návrh neměl oporu v rozhodnutí o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kde nebylo o náhradním bytu nic uvedeno, a současně nebylo možné vázat vyklizení na skončení nájemního poměru, který již zanikl, ale pouze stanovit lhůtu k vyklizení patnácti dnů od zajištění přístřeší.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalovaná v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a v něm uplatněný dovolací důvod podřazuje § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává v tom, že odvolací soud posuzuje otázku podstatných změn okolností na straně dovolatelky v rozporu s hmotným právem, konkrétně ustanovením § 3 odst. 1 a § 712 obč. zák. Podle názoru dovolatelky se její finanční situace nezlepšila, i nadále totiž pobírá plný invalidní důchod a její byť zletilý syn bývá opakovaně nezaměstnaný, přičemž jeho psychický stav vyžaduje její péči, a proto nezbývá peněz na úhradu dluhu i nájemného. Žalovaná dále namítá, že sama žalobkyně nejednala včas a s péčí řádného hospodáře, když jí nenabídla výměnu bytu za menší nebo bytovou náhradu určenou jí rozhodnutím soudu o přivolení k výpovědi z nájmu, jinak by se žalovaná nezadlužila v rozsahu cca 1.000.000,- Kč. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout pro opožděnost, případně zamítnout, neboť věc byla posouzena podle standardní judikatury, a nesouhlasí s tvrzením, že zavinila vysoké dluhy žalované.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodem 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

V projednávané věci dovolatelka výslovně neformulovala právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Z obsahu dovolání se však podává, že nesouhlasí s právním posouzením zjištěného skutkového stavu z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 a § 712 odst. 5 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále opět jen „obč. zák.“). Dovolací soud však dospěl k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem je – v mezích dovoláním uplatněných námitek – v souladu s ustálenou judikaturou.

V rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 45 (dále též “R 45/2000”), Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud - podle § 80 písm. c/ o.s.ř. - určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo dříve rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění této bytové náhrady. Podstatou takového řízení je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, případně rozhodnout o změně formy bytové náhrady.

Soudní praxe (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2741/2000, ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001, nebo ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2213/2002) se ustálila na závěru, že při posuzování změny poměrů na straně vyklizované osoby, rozhodné pro přiznání nižší formy bytové náhrady (odepření bytové náhrady), není bez významu okolnost, že tato osoba, jíž byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost vyklidit byt po zajištění určené bytové náhrady, neplatí po právní moci tohoto rozhodnutí nájemné či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Jestliže podle občanského zákoníku lze za neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce postihnout výpovědí právo nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., navíc – bez dalšího – pouze s vázaností na zajištění přístřeší (srov. § 712 odst. 2 a 5 obč. zák.), musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení přiznané rozhodnutím o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla – na rozdíl od nájemce – nijak postižitelná.

Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná v dané věci dluží na nájemném a službách spojených s užíváním bytu za dobu delší než 10 let, odvolací soud posoudil otázku změny poměrů na straně žalované jako vyklizované osoby v souladu s hmotným právem (§ 3 odst. 1, § 712 odst. 5 obč. zák.) i rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Takovému rozhodnutí není na překážku, že bývalý nájemce je i nadále v nepříznivé sociální situaci, jež byla vzata v úvahu při původním rozhodování o bytové náhradě; okolnost, že nadále neplatí nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu je naopak třeba zohlednit při posouzení otázky, zda lze na pronajímateli spravedlivě požadovat, aby i nadále trpěl užívání bytu bývalým nájemcem, aniž by za to obdržel adekvátní náhradu.

K námitce, že žalobkyně nezajistila žalované soudním rozhodnutím určenou bytovou náhradu, lze poukázat na to, že je-li soudním rozhodnutím uložena povinnost k vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady, nejde o uložení povinnosti zajistit bytovou náhradu ve vlastním slova smyslu, neboť ten, v jehož prospěch byla povinnost vyklidit byt uložena, nabytého titulu využít může, ale nemusí; zajištění stanovené bytové náhrady je toliko splněním podmínky, na níž závisí jeho úspěch v řízení o výkon rozhodnutí, nikoliv tím, čeho by se na něm povinný mohl domáhat (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 14).

Pokud žalovaná dovozuje přípustnost dovolání poukazem na rozpor napadeného rozhodnutí s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. (nebo přesněji řečeno zpochybněním závěru, že další trvání na zajištění náhradního ubytování by bylo výkonem práva žalované v rozporu s dobrými mravy), je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené dvakrát o 50% podle § 15 a § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. června 2006

JUDr. Robert W a l t r , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 29. June 2006