JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1822/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobců A) A. Z., B) A. K., a C) J. Z., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) L. H., a 2) J. Š., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 19/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2000, č.j. 20 Co 674/99-46, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2000, č.j. 20 Co 674/99-46

a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. října 1999, č.j. 24 C 19/98-33, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud I. stupně) rozsudkem ze dne 6.10.1999, č.j. 24 C 19/98-33, uložil žalovaným povinnost vyklidit „byt označený č. 3 sestávající ze 2 místností, předsíně, koupelny, WC, nacházející se v přízemí domu č.p. 663 v P., P. 8, N. M.", vyklizený ho odevzdat žalobcům do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že na základě plné moci ze dne 13.10.1995, jež odkazuje na předchozí plnou moc ze dne 11.2.1992 a plnou moc ze dne 30.3.1992, měl zmocněnec JUDr. K. oprávnění uzavírat za žalobkyni A. Z. nájemní smlouvy, avšak pouze po předchozím souhlasu zmocnitelky. Pokud tento souhlas žalovaným nebyl předložen ani jinak prokázán, muselo jim být zřejmé, že právní zástupce zmocnitelky překračuje meze svého oprávnění. Dospěl tak k závěru, že ve smyslu § 32 odst. 2 obč. zák. nemůže takový právní úkon zmocnitelku zavazovat, neboť zmocněnec nejednal v mezích svého zmocnění, přičemž tato skutečnost musela být žalovaným známa. Uzavření sporné nájemní smlouvy zmocněncem tak nelze považovat za úkon, kterým vznikla práva a povinnosti přímo zmocnitelce, proto ani nemohlo dojít ke vzniku nájemního vztahu mezi žalobkyní A. Z. a žalovanými. Za tohoto stavu užívají žalovaní byt bez právního důvodu a jsou proto povinni jej vyklidit.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20.3.2000, č.j. 20 Co 674/99-46, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud doplnil dokazování listinnými důkazy, jejichž provedení navrhli v odvolání žalovaní, a z dopisu A. Z. (žalobkyně A) ze dne 16.7.1997 zjistil, že dr. K. „vytýká dosud nepronajatý byt v přízemí" a žádá, aby byl tento byt pronajat s tím, že chce vidět budoucího nájemníka. Z jejího dalšího dopisu ze dne 4.8.1997 učinil zjištění, že následně dr. K. vytýká, že ji neinformoval o pronájmu přízemního bytu, přičemž poukazuje na smlouvu, dle níž má povinnost jí každého nového nájemníka představit. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně potud, že zmocněnec A. Z. při uzavírání nájemní smlouvy ze dne 18.7.1997 překročil meze svého oprávnění vyplývajícího z plné moci ze dne 11.2.1992 ve znění jejích dodatků ze dne 30.3.1992 a 13.10.1995, neboť nebyla prokázána existence předběžného souhlasu A. Z. s pronájmem bytu žalovaným za sjednané nájemné. Na základě skutkových zjištění učiněných z výsledků doplněného dokazování však dovodil, že za dané situace se uplatní § 33 odst. 1 obč. zák., dle něhož, překročí-li zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel vázán, jen pokud toto překročení schválil; neoznámí-li zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, platí, že překročení schválil. Protože nebylo tvrzeno ani prokázáno, že A. Z. někdy s žalovanými jednala a výslovně jim sama nebo prostřednictvím jiného vyjádřila svůj nesouhlas s uzavřením nájemní smlouvy, když vědomost o pronájmu sporného bytu nabyla již v srpnu 1997 (což vyplývá z jejího dopisu ze dne 4.8.1997), dospěl k závěru, že platí nevyvratitelná právní domněnka souhlasu A. Z. s uzavřením sporné nájemní smlouvy, a že žalovaní užívají předmětný byt právem, na základě řádně uzavřené nájemní smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci z důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolacímu soudu předně vytýkají, že v rámci svého řízení provedl důkazy, které nesprávně vyhodnotil, když vzal za prokázané, že prvá žalobkyně již v srpnu 1997 věděla (což vyplynulo z jejího dopisu ze dne 4.8.1997), že došlo k pronájmu sporného bytu, ale svůj nesouhlas s tímto pronájmem uplatnila až prostřednictvím dopisu právní zástupkyně ze dne 3.11.1997, čímž nesplnila podmínku uplatnit svůj nesouhlas s tímto úkonem, kterým zmocněnec přesáhl zmocnění, bez zbytečného odkladu. Z dopisu prvé žalobkyně ze dne 4.8.1997 v žádném případě nelze dovodit, že by věděla komu, od kdy a za jakých podmínek byl případně byt pronajat, aby tak vůbec mohla začít konkrétní osobě projevovat svůj nesouhlas s právním úkonem svého zmocněnce, jímž došlo k překročení zmocnění, ale pouze, že se na základě pohledu „skrz okno" domnívala, že mohlo dojít k pronájmu sporného bytu s tím, že se dožadovala informací od dr. K. (svého zmocněnce). Prvá žalobkyně přitom ve své účastnické výpovědi uvedla, že ona sama se o osobě nájemce dozvěděla až v polovině října 1997. Dovolatelé mají za to, že jednání ohledně nesouhlasu s předmětnou nájemní smlouvou z důvodu překročení zmocnění probíhalo mezi právní zástupkyní žalobců (JUDr. E. V.) a žalovanými již 12.9.1997 a 27.10.1997, což vyplynulo z dopisu právní zástupkyně všech žalobců, a tedy i prvé žalobkyně, ze dne 3.11.1997. Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud nesprávně aplikoval nevyvratitelnou domněnku, že prvá žalobkyně dodatečně schválila úkon zmocněnce, kterým překročil své zmocnění, když svůj nesouhlas neuplatnila bez zbytečného odkladu. Namítli, že se žalovaní této domněnky sami nedovolávali, a ani nepopřeli, že jim bylo sděleno prostřednictvím právní zástupkyně prvé žalobkyně, že nájemní smlouva je neplatná, protože zmocněnec k jejímu uzavření neměl předchozí souhlas zmocnitelky. Dovolatelé navrhli zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání zastávají názor, že dr. K. jako zmocněnec jednal při uzavírání nájemní smlouvy v souladu s ustanovením § 32 odst. 2 obč. zák., t.j. v mezích plné moci ze dne 13.10.1995, když „ obsah dohody ze dne 25.11.1996, která byla uzavřena mezi A. Z. a JUDr. J. K. nevyplývá z plné moci udělené A. Z. JUDr. J. K. a nemá tak vliv na platnost uzavřené nájemní smlouvy." Dále uvedli, že pokud by dovolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud odvolací, t.j., že zmocněnec A. Z. překročil při uzavírání nájemní smlouvy meze svého oprávnění, ztotožňují se plně se závěrem odvolacího soudu, že se uplatní § 33 odst. 1 obč. zák., neboť A. Z. svůj nesouhlas nevyjádřila bez zbytečného odkladu, ale až v dopise právní zástupkyně ze dne 3.11.1997. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. před l. lednem 2001, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. března 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o. s. ř.").

Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, a osobami k tomu oprávněnými (žalobci), řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé - napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, byt’ z jiných důvodů, než které uplatnili žalobci.

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), a v případě přípustného dovolání, rovněž k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a to i když dovolatel jejich existenci prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a) a b) o. s. ř. nenamítl. Zatímco vady způsobující zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu se z obsahu spisu nepodávají, je řízení postiženo vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud jako soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně a správnost právního posouzení věci, k němuž na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu I. stupně předcházelo (srov. § 212 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Je-li rozhodnutí soudu I. stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu I. stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci nebo jestliže po doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§ 220 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu I. stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu I. stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, kdy doplnění dokazování nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) nebo kdy se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (kdy výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. Tímto postupem by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně a rozhodnutí odvolacího soudu na těchto skutkových zjištěních založené by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16.12.1992 jako součást ústavního pořádku České republiky (uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.), a zasahuje do práva na soudní ochranu, zaručeného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 24.9.1998, sp.zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, ročník 1998, svazek 12 - III. díl, pod pořadovým číslem 106, jakož i na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11.12.1997, sp.zn. IV. ÚS 218/95 (srov. Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 9, Praha, C.H. Beck 1998, str. 381), a na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.10.1998, sp.zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 41.

Je-li proto ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud I. stupně (například proto, že účastník uplatnil rozhodné skutečnosti až v odvolacím řízení), nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu I. stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu I. stupně k dalšímu řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, pod pořadovým číslem 30).

V projednávané věci soud I. stupně shledal žalobu na vyklizení z bytu důvodnou, když dospěl k závěru, že nájemní smlouva, uzavřená za prvou žalobkyni dr. K. a žalovanými dne 18.7.1997, je právním úkonem, který „nemůže zmocnitele zavazovat právě proto, že zmocněnec evidentně nejednal v intencích daných mu zmocnitelem. Tato skutečnost musela být vzhledem k obsahu plné moci ze dne 13.10.1995 žalovaným známa." Vzal za prokázáno, že žalovaní znali obsah plných mocí, z nichž vyplynulo, že dr. K. měl jako zmocněnec prvé žalobkyně oprávnění jejím jménem pronajímat uvolněné byty, ale pouze po předchozím souhlasu zmocnitelky. Jestliže tedy „žalovaným tento souhlas nebyl předložen ani jinak prokázán, muselo jim být zřejmé, že zmocněnec překračuje meze svého oprávnění". Vyšel přitom ze skutkových zjištění, učiněných zejména z výpovědi prvé žalobkyně, která popřela existenci souhlasu a uvedla, že se o uzavření nájemní smlouvy dozvěděla až v polovině října 1997, z plné moci ze dne 13.10.1995, která výslovně odkazuje na předchozí plnou moc ze dne 11.2.1992 a plnou moc ze dne 30.3.1992, a dále výpovědí žalovaných, z nichž vyplynulo, že s obsahem těchto plných mocí byli seznámeni, neboť „jim je dr. K. ukázal". Na rozdíl od soudu I. stupně zaujal odvolací soud právní názor, že sporná nájemní smlouva uzavřená dne 18.7.1997 je platným právním úkonem, na základě něhož vznikl řádný nájemní poměr. K tomuto závěru dospěl odvolací soud poté, co doplnil dokazování soudu I. stupně nově předloženými listinnými důkazy (dopisy A. Z. dr. K. ze dne 16.7.1997 a 4.8.1997), jehož výsledkem - zejména pokud jde o dopis ze dne 4.8.1997 - byla nově učiněná skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivnila právní posouzení věci. Z obsahu dopisu A. Z. ze dne 4.8.1997 totiž odvolací soud dovodil, že zmocnitelka měla vědomost o pronájmu předmětného bytu již v srpnu 1997, ovšem „v řízení nebylo žalobci prokázáno ani tvrzeno", že by vůči žalovaným uplatňovala bez zbytečného odkladu svůj nesouhlas s uzavřením nájemní smlouvy z důvodu překročení mezí zmocněncova oprávnění (§ 33 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu I. stupně, vycházeje přitom z důkazů, které sám podle ustanovení § 213 odst.2 o. s. ř. provedl. Z uvedeného je zřejmé, že založil své rozhodnutí o změně rozsudku soudu I. stupně na skutkových zjištěních učiněných z důkazu, který soud I. stupně neprovedl (a ani nemohl provést) již z toho důvodu, že mu nebyl žádnou ze stran sporu předložen. Jestliže tedy odvolací soud, na rozdíl od soudu I. stupně, považoval skutková zjištění učiněná soudem I. stupně za nedostatečná pro právní posouzení věci, a bylo-li k jejich doplnění zapotřebí provést další důkazy, které z výše uvedených důvodů neměly být provedeny až v odvolacím řízení, nebyly splněny podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu I. stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek z důvodů uvedených v § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nepostupoval-li tímto způsobem a poté, kdy sám doplnil dokazování, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl, přičemž své rozhodnutí opřel o skutková zjištění vyplývající z jím provedených důkazů, odepřel žalobcům možnost nechat správnost dalších skutkových zjištění (a správnost na nich postavených právních závěrů) přezkoumat na základě odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně odvolacím soudem. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelů, podřazenými § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu I. stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud I. stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. července 2001

JUDr. Michal M i k l á š, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 26. July 2001