JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1821/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města T., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) N. J., a 2) K. J., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 9 C 333/2003, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 26 Co 432/2004-43, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 4. 2004, č.j. 9 C 333/2003-17, přivolil v výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 2, o velikosti 4+1 s příslušenstvím, ve II. podlaží domu č.p. 159 v ulici Na S. v T. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní vztah žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil jim byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (v tehdy platném znění) je naplněn, neboť žalovaní (nájemci předmětného bytu) nezaplatili žalobci (pronajímateli) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (červenec 2002, březen, červen a srpen 2003), přičemž v době podání žaloby dlužili z toho důvodu částku 8.964,-Kč. Protože žalovaní netvrdili ani neprokazovali okolnosti významné pro rozhodnutí o formě bytové náhrady, vázal soud prvního stupně jejich povinnost k vyklizení toliko na zajištění přístřeší.

K odvolání žalované 1) Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 11. 2004, č.j. 26 Cdo 432/2004-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že s ohledem na povahu řízení v dané věci (§ 120 odst. 2 o.s.ř.) vyzval žalované, aby nejpozději u odvolacího jednání předložili doklady o svém zdravotním stavu, o tom, že s nimi v bytě bydlí nezletilé dítě, jakož i o tom, zda zaplatili (alespoň zčásti) dluh na nájemném; současně je poučil, že zůstanou-li nečinní, bude o odvolání rozhodnuto na základě dosavadního obsahu spisu. Žalovaní se k jednání před odvolacím soudem, nařízenému na 23. 11. 2004, bez předchozí omluvy nedostavili (předvolání jim bylo doručeno 3. 11. 2004), ani nepředložili žádné důkazy ke svým tvrzením, uváděným v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud proto jednal v jejich nepřítomnosti. Konstatoval, že za situace, kdy v odvolání nebyly zpochybněny skutkové ani právní závěry soudu prvního stupně, bylo na žalovaných, aby využili možnosti úplné apelace a doložili důkazy k tvrzení, které by mohly vést ke změně prvoinstančního rozsudku v otázce bytové náhrady, případně k zamítnutí žaloby podle § 3 odst. 1 obč.zák. Protože však zůstali nečinní a jejich tvrzení nebyla sama o sobě způsobilá zvrátit správnost právního závěru soudu prvního stupně o naplnění uplatněného výpovědního důvodu a o formě bytové náhrady, nezbylo, než jeho rozsudek jako věcně správný potvrdit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal 2. žalovaný (nezastoupen advokátem) dovolání, které doplnil prostřednictvím soudem ustanoveného advokáta. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod vymezil námitkou, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu (a současně i zásadní právní význam napadeného rozhodnutí) spatřuje v tom, že soud v rozporu s ustanovením § 120 odst. 2 o.s.ř. neprovedl i jiné, než účastníky navržené důkazy k možnosti posouzení, zda žaloba neměla být s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. zamítnuta, či zda žalovaným neměla být přiznána vyšší forma bytové náhrady než přístřeší, a to za situace, kdy ze spisu vyplývá, že takové důvody jsou dány a žalovaní nejsou schopni s ohledem na své možnosti a zdravotní stav plnit povinnost tvrzení a důkazní povinnost. Uvádí dále, že pokud odvolací soud na nečinnost žalovaných rezignoval, postupoval v rozporu s ustanovením § 120 odst. 2 o.s.ř. a tím, že jednal v nepřítomnosti žalované, odňal jí možnost jednat před soudem. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a dodal, že proti rozhodnutí soudů obou stupňů je současně podávána žaloba pro zmatečnost.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2006, sp.zn. 29 Odo 791/2003).

Z obsahového hlediska tvrzení dovolatele, že 1. žalované (tedy nikoliv dovolateli) byla odňata možnost jednat před soudem, vystihuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v § 229 odst. 3 o.s.ř.

Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.) a samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp.zn. 21 Cdo 496/2005).

K účinné ochraně práv účastníků těmito vadami postižených slouží (tam, kde přípustnost dovolání není nebo nemusí být dána ani při uplatnění způsobilého dovolacího důvodu) jiný mimořádný opravný prostředek, totiž žaloba pro zmatečnost (srov. § 229 a násl. o.s.ř.), která ostatně, jak uvádí dovolatel, byla rovněž uplatněna.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání v dané věci není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolateli.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 18. October 2006