JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1819/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně K., a. s., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. V. B. a 2) Ing. P. B., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 169/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. února 2004, č. j. 19 Co 384/2002-80, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. září 2002, č. j. 51 C 169/2001-60, zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k „bytu č. 6 o velikosti 1+1 s příslušenstvím o celkové podlahové ploše 36,4 m2, sestávajícího z kuchyně, pokoje, předsíně, WC, sprchového koutu a spíže, umístěného ve 2. podlaží v domě č. 1596/1 na ul. K. č. or. 24 v k. ú. S., částS . B., obec B. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), kterou dal žalobce žalovaným s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce násl. po právní moci rozsudku a žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do 15ti dnů po zajištění přístřeší“. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl též o náhradě nákladů řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. února 2004, č. j. 19 Co 384/2002-80, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že v předmětném bytě žila jako jeho tehdejší uživatelka nejprve žalovaná a později – po uzavření manželství – oba žalovaní, že následně se žalovaný odstěhoval do rodinného domu svých rodičů v D. K., že v tomto domě žije trvale a v předmětném bytě se vůbec nezdržuje, že žalovaná bydlí v předmětném bytě, že od září 1991 s ní v bytě bydlí syn P. B., že žalovaná se v rodinném domě v D. K. nezdržuje, nemá tam žádné osobní věci a společnou domácnost s žalovaným nevede. Poté rovněž zjistily, že ve věci sp. zn. 36 C 56/98 Městského soudu v Brně byla proti žalované podána žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 1999, sp. zn. 36 C 56/98, bylo k výpovědi z nájmu bytu žalované přivoleno, že k odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. září 2001, sp. zn. 20 Co 163/2000, změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a že dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo jako opožděně podané odmítnuto usnesením Městského soudu v Brně ze dne 15. července 2002, č. j. 36 Co 56/98-89. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že žalovaným jako manželům svědčilo právo společného nájmu bytu, že toto právo následně zaniklo v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným (§ 707 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době opuštění společné domácnosti žalovaným – dále jen „obč. zák.“), že jedinou nájemkyní předmětného bytu se tak stala žalovaná a že za této situace není žalovaný v dané věci pasivně věcně legitimován a proto je zapotřebí žalobu vůči němu zamítnout. Poté rovněž dovodily, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. není v daném případě naplněn; vyšly přitom především ze skutkových zjištění, že v bytě bydlí žalovaná a od září 1991 s ní zde bydlí také syn P. B.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Jde-li o uplatněné dovolací důvody, odkázala na ustanovení „§ 241a odst. 2“ o.s.ř. V dovolání především uvedla, že ve věci sp. zn. 36 C 56/98 Městského soudu v Brně Krajský soud v Brně ve svém měnícím rozsudku ze dne 18. září 2001, sp. zn. 20 Co 163/2000, dovodil, že ve vztahu k žalované byl výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. naplněn, avšak uzavřel, že žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu přesto nelze vyhovět. Dovodil totiž, že právo společného nájmu předmětného bytu účastníkům i nadále svědčí (nezaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti žalovaným, jak v této věci dovodil Městský soud v Brně) a že za této situace musí být žaloba směřující jen proti žalované (nikoli také proti žalovanému) z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace zamítnuta. Poté rovněž uvedla, že v projednávané věci dospěl odvolací soud k jiným závěrům ohledně otázky zániku společného nájmu bytu manžely a s tím související otázky pasivní věcné legitimace, a namítla, že toto právní posouzení věci pokládá za nesprávné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání sice nesouhlasili s právním závěrem týkajícím se zániku práva společného nájmu bytu trvalým opuštěním společné domácnosti ze strany žalovaného, avšak zároveň uvedli, že tento závěr nemůže v konečném důsledku ovlivnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nebyl-li naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Dodali, že mají-li manželé v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu postavení nerozlučných společníků, postačí, když výpovědní důvod není naplněn na straně jednoho z nich. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému rozsudku může být podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.

V posuzovaném případě odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku shodně se soudem prvního stupně předně dovodil, že žalovaným jako manželům svědčilo právo společného nájmu bytu, že toto právo následně zaniklo v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným (§ 707 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.), že jedinou nájemkyní předmětného bytu se tak stala žalovaná a že za této situace není žalovaný v dané věci pasivně věcně legitimován a proto je zapotřebí žalobu vůči němu zamítnout. Poté – opět stejně jako soud prvního stupně – rovněž dovodil, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. není v daném případě naplněn, neboť v bytě bydlí žalovaná a od září 1991 s ní zde bydlí také syn P. B. Protože správnost právního závěru uvedeného na druhém místě nebyla dovoláním zpochybněna, je nerozhodné, zda další (první) právní závěr může popřípadě činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Je tomu tak proto, že z pohledu druhého právního závěru nemůže jít o rozhodnutí zásadně právně významné už proto, že správnost tohoto závěru nebyla dovoláním ani zpochybněna.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.140,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 3. listopadu 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 03. November 2004