JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1785/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně J. Č., zastoupené advokátem, proti žalované M. V., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 40/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2005, č.j. 16 Co 22/2005-86, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 5. 2002, č.j. 21 C 40/2001-51, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 20, sestávajícímu z kuchyně, jedné místnosti a příslušenství ve 2. patře domu čp. 1492 na parc. č. 2312 v k.ú. P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, č.j. 16 Co 22/2005-86 (poté, co jeho rozsudek ze dne 1. 10. 2002, č.j. 29 Co 320/2002-66, byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, č.j. 26 Cdo 1811/2003-74, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal – shodně se soudem prvního stupně – za zjištěno, že žalobkyně je (ze 4/5) podílovou spoluvlastnicí předmětného domu, že dne 26. 1. 1993 uzavřela žalovaná s MUDr. K. Č. (zástupcem spoluvlastníků domu) smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že v roce 1995 se do bytu nastěhoval bratr žalované L. V., který s ní začal vést společnou domácnost, že žalobkyně opakovaně vyzývala žalovanou a jejího bratra k uzavření smlouvy o podnájmu s tím, že jinak by jim oběma byly činěny problémy, že dne 15. 5. 1997 podepsal bratr žalované – vystupující jako podnájemce a současně jako zástupce nájemce (tj. žalované) – smlouvu o podnájmu (dále jen „smlouva o podnájmu“), na základě níž platí žalovaná žalobkyni tzv. „podnájemné“ (stanovené původně částkou 100,- Kč měsíčně, postupně zvyšovanou na částku 127,- Kč měsíčně), a že vždy platila nájemné a zálohy na služby ve výši, která jí byla stanovena v evidenčních listech. Protože posléze uvedené skutkové zjištění nebylo žalobkyní v odvolání zpochybněno, dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) - neplacení nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu, opírající se o tvrzení, že žalovaná v období od ledna 1997 do ledna 2001 neplatila řádně zálohy na služby, neboť platila o jednu osobu méně, než odpovídalo skutečnosti. Žalovaná sice mohla porušit ohlašovací povinnost, ale z této skutečnosti nelze dovodit, že by dlužila na nájemném či zálohách za služby ve smyslu uvedeného ustanovení; tvrzený nedoplatek záloh na službách mohla žalobkyně řešit ve vyúčtování služeb za příslušné období. Odvolací soud dále přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že smlouva o podnájmu je podle § 37 obč. zák. absolutně neplatná, neboť nebyla uzavřena svobodně, ale pod nátlakem ze strany žalobkyně; i kdyby však byla platná, náležela by platba za podnájem žalované (nájemkyni), nikoliv žalobkyni (pronajímatelce). Částku, o kterou se takto žalobkyně na úkor žalované bezdůvodně obohatila, je pak možno započíst na případné nedoplatky na zálohy za služby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. není dán, a namítá, že v dané věci je zcela evidentní, že žalovaná dlužila za služby spojené s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, a to jednoznačně z důvodů na její straně. Odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávnost jeho závěru o neplatnosti smlouvy o podnájmu a namítá, že z její strany nešlo o žádné donucení vůči žalované. Dovolatelka má za to, že smlouva je platná, a že právní úprava regulace nájemného nebrání dohodě pronajímatele a nájemce o poplatku za udělení souhlasu s podnájmem; nejedná se proto o platby za podnájem, které by náležely nájemci (žalované), a nelze je tudíž započíst na úhradu za služby spojené s užíváním bytu. Na základě toho dovozuje, že odvolací soud nesprávně interpretoval a aplikoval ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) a ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci dovolatelka neoznačuje právní otázku, s níž by mělo být spojeno posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jak je patrno z obsahu dovolání, je její nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o nenaplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v podstatě založen na námitkách zpochybňujících skutkový základ dané věci – tj. zda žalovaná nezaplatila nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce; ve skutečnosti tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Rovněž tak její námitka proti závěru odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy ze dne 15. 5. 1997 podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek svobody vůle, je svým charakterem námitkou skutkovou, týkající se okolností, za nichž byla tato smlouva uzavřena.

Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3, § 142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalobkyni.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 30. November 2006