JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 170/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Stavebního bytového družstva P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 17 C 269/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2004, č.j. 53 Co 238/2004-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá práva na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 2. 2004, č.j. 17 C 269/2002-29, uložil žalovanému vyklidit byt č. 1979/48, I. kategorie, o velikosti 2+kk, v 8. podlaží domu č.p. 1979 v M. ulici v P. v k.ú. S. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) do 15 dnů od zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, č.j. 53 Co 238/2004-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; současně rozhodl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 Mgr. T. M. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu, že dne 12. 7. 1993 uzavřel smlouvu o nájmu bytu se žalovaným, který se stal členem žalujícího družstva (dále též „družstvo“) na základě dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 28. 6. 1993, že žalovaný neplatil nájemné po dobu delší než tři měsíce (ke dni 31. 12. 2003 dlužil žalobci částku přesahující 438.000,-Kč), že rozhodnutím představenstva družstva ze dne 4. 11. 1999 byl z družstva po předchozí výstraze vyloučen, že nepodal proti tomuto rozhodnutí, které mu bylo doručeno dne 13. 4. 2000, řádný opravný prostředek (odvolání k členské schůzi), že dne 27. 4. 2000 podal žalobu na určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2003, č.j. 31 Cm 355/2000-41, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2003, č.j. 14 Cmo 251/2003-56, byla žaloba zamítnuta a že žalovaný podal proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání. Odvolací soud shledal správným právní posouzení věci soudem prvního stupně, který dovodil, že v řízení o vyklizení bytu soud nepřezkoumává platnost vyloučení z družstva, ale zkoumá pouze, zda vyloučený člen družstva uplatnil právo podle § 231 odst. 3 a 4 obch. zák., jakož i jeho závěr, že žalovanému zaniklo členství v družstvu ke dni 13. 4. 2000; v důsledku toho mu podle § 714 obč.zák. zanikl nájem předmětného bytu a žalovaný se po tomto datu zdržuje v bytě bez právního důvodu. Neshledal opodstatněnými odvolací námitky žalovaného zpochybňující zánik jeho členství v družstvu, přičemž poukázal na to, že tato otázka byla již vyřešena pravomocným soudním rozhodnutím v řízení o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva; okolnost, že žalovaný podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, nepovažoval z tohoto hlediska za právně významnou. Odvolací soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně, pokud vázal podle § 712 odst. 5 věty první obč.zák. povinnost žalovaného k vyklizení na zajištění přístřeší. Dále se zabýval námitkou podjatosti soudkyně Mgr. T. M. vznesenou žalovaným a neshledal ji důvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uvádí, že napadený rozsudek je založen na nesprávném skutkovém zjištění, že není – s účinností od 13. 4. 2000 – členem družstva, když uvedeného dne měl převzít oznámení o rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení z družstva; namítá, že toto skutkové zjištění je v rozporu se skutečností, neboť rozhodnutí mu nebylo oznámeno družstvem, nýbrž advokátem, který nepředložil žádný doklad o zmocnění. Za otázky zásadního právního významu, v jejichž řešení spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí označuje otázky:

1) zda je pro nalézací soud v řízení o vyklizení bytu zavazující zamítavý rozsudek soudu s jiným předmětem řízení (o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení z družstva) vydaný mezi týmiž účastníky, když důvodem pro zamítnutí žaloby je jen nedodržení lhůty člena k odvolání proti rozhodnutí představenstva k členské schůzi bez jakéhokoliv poučení člena o místu a délce trvání odvolací lhůty,

2) zda je účinné doručení oznámení o vyloučení člena z bytového družstva prostřednictvím advokáta, který nepředložil ani fotokopii plné moci družstva,

3) zda je rozhodnutí představenstva bytového družstva o vyloučení člena z družstva právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák. či nikoliv,

4) jaké jsou hmotně právní náležitosti rozhodnutí o vyloučení člena z bytového družstva, zejména zda je rozhodnutí bez jakéhokoliv poučení člena (laika) o odvolání proti rozhodnutí představenstva družstva v rozporu s ustanovením § 37 obč. zák. či s dobrými mravy,

5) zda rozhodnutí členské schůze (shromáždění delegátů) o odvolání člena družstva proti rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva zhojuje absolutní neplatnost rozhodnutí představenstva družstva,

6) zda novelizované ustanovení § 231 odst. 5. obch. zákoníku, stanovící prekluzivní lhůtu k podání odvolání člena družstva proti rozhodnutí o vyloučení, lze vztáhnout i na rozhodnutí družstva vydaná do 31. 12. 2000.

Dovolatel dále uvádí, že zásadní pochybení rozsudku soudu II. stupně spatřuje v tom, že rozsudek vychází z nesprávného skutkového zjištění o důvodech zamítnutí žaloby o neplatnosti usnesení představenstva družstva o jeho vyloučení z družstva, namítá, že oznámení o vyloučení z družstva je jako hmotně právní úkon právně neúčinné, a že nebylo přerušeno řízení o vyklizení do rozhodnutí o dovolání ve věci týkající se jeho členství v družstvu. Rovněž tak namítá, že rozsudek odvolacího soudu (soudu prvního stupně) vychází z nesprávného právního názoru, že vyloučení člena z bytového družstva není právním úkonem, a že řeší v rozporu s hmotným právem následující otázky: otázku absolutního vyloučení žaloby na neplatnost vyloučení z družstva, nepodal-li člen odvolání k členské schůzi, otázku oprávněnosti zástupce družstva k odeslání (doručení) rozhodnutí o vyloučení z družstva, otázku absence poučení o možnosti opravného prostředku v rozhodnutí o vyloučení z družstva, jakož i otázku zpětné účinnosti zákona č. 370/2000 Sb. Dovolatel předkládá argumenty, z nichž dovozuje nesprávnost právního posouzení uvedených otázek, a odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že neposoudil jeho žalobu ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 31 Cm 355/2000 i jako odvolání proti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení z družstva. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 1. 3. 2006 dovolatel (aniž by byl při tomto úkonu zastoupen advokátem) požádal, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a předložil listiny (včetně kopií soudních rozhodnutí) týkající se jeho vyloučení z družstva.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosvadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 21. června 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Napadené rozhodnutí je založeno na právním závěru, že členství žalovaného v družstvu zaniklo ke dni 13. 4. 2000, že k témuž dni mu ve smyslu § 714 obč. zák. zanikl i nájem bytu a že poté již byt užívá bez právního důvodu; z obsahu dovolání se přitom podává, že žalovaný s tímto závěrem nesouhlasí.

Ustálená soudní praxe dovodila, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 231 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „obch. zák.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp.zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v časopise Soudní judikatura 5/2001, dále např. rozsudek ze dne 24. 2. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2331/2003, a usnesení ze dne 30. 3. 2005, sp.zn. 26 Cdo 836/2004).

Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu je – za situace, kdy v řízení nebylo tvrzeno (tím méně prokázáno), že by žalovaný podal proti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení z družstva odvolání k členské schůzi, tj. že by využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 231 odst. 3 obch.zák. – v souladu s ustálenou judikaturou, a dovolání nelze pro řešení této otázky shledat podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

Pokud dovolatel namítá nesprávnost skutkového zjištění o doručení rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva, nemůže takováto námitka, jak již bylo výše zmíněno, být taktéž z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. právně relevantní. Ostatně dovolatel netvrdí, že by uvedeného dne rozhodnutí nepřevzal, takže okolnost, že mu bylo oznámeno prostřednictvím advokáta, který nedoložil plnou moc k zastupování družstva, nemůže ničeho změnit na závěru, že mu rozhodnutí bylo fakticky doručeno, tj. že se dostalo do sféry jeho dispozice.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemohou založit ani otázky označené v dovolání jako otázky zásadního právního významu (výše uvedené ad 1/ až 6/).

Pokud jde o otázku ad 1), je třeba předeslat, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uveřejněném pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, vyjádřil právní názor, že přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. (míněno zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000) je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Uvedený právní názor sdílí dovolací soud i v dané věci při výkladu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2001.

Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozsudku sp.zn. 29 Cdo 2259/99, rovněž dovodil (s odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000), že jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obch.zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Nevyužil-li žalovaný oprávnění vyplývající z uvedených ustanovení, a domáhal-li se v soudním řízení určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o jeho vyloučení z družstva, tj. postupoval-li způsobem, který nemá v zákoně oporu, nelze dovodit, že by řešení otázky ad 1) bylo významné pro posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu o zániku členství žalovaného v družstvu (pro právní postavení žalovaného v dané věci).

S otázkami označenými výše ad 2) až 6) pak nelze spojovat přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. z toho důvodu, že na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Uvedený závěr lze vztáhnout i na další otázky, které podle názoru dovolatele řešil odvolací soud (soud prvního stupně) v rozporu s hmotným právem, neboť nebyly (dle obsahu odůvodnění napadeného rozsudku i rozsudku soudu prvního stupně) předmětem právního posouzení v dané věci.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Nejvyšší soud nehledal důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o.s.ř. a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejich náhradu by měl právo vůči žalovanému.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 24. March 2006