JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 169/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) Ing. M. B. a b) K. B., zastoupených advokátkou, proti žalované M. S., zastoupené advokátem, o vyklizení obytné místnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 468/2002, o dovolání žalované proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. ledna 2004, č. j. 18 C 468/2002-64, a Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 21 Co 430/2004-100, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. ledna 2004, č. j. 18 C 468/2002-64, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu

2004, č. j. 21 Co 430/2004-100, se odmítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. ledna 2004, č. j. 18 C 468/2002-64, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizenou odevzdat žalobcům do patnácti dnů od právní moci rozsudku „obytnou místnost pohledem od domovního schodiště vlevo v 1. patře domu č. p. 1924 v kat. území S. pod adresou P., P. 220“ (dále jen „předmětná místnost“, resp. „místnost“, a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 21 Co 430/2004-100, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů) vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobci jsou současnými podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že dům byl postaven a zkolaudován jako jeden z dvojdomů na rozděleném pozemku s jednou bytovou jednotkou nacházející se v přízemí a v prvním patře, že v přízemí se nacházela kuchyně, spíže, WC, hala a dva pokoje a v prvním patře byly tři místnosti, hala, lázeň a komora, že v tomto bytě původně bydlela A. N. se svým synem, že žalovaná jako rozvedená spolu s dcerou se nastěhovala ke své matce a sestře, které v té době obývaly dvě místnosti v prvním patře předmětného domu, že ve třetí místnosti prvního patra domu tehdy bydlel Ing. V., že matka a sestra žalované a Ing. V. měli k dispozici společnou koupelnu a WC v prvním patře domu, že když v roce 1957 matka a sestra žalované zemřely, požádala žalovaná tehdejšího vlastníka domu E. N. o souhlas s dalším bydlením, že po úmrtí E. N. „obdržela žalovaná a Ing. V. nové smlouvy o užívání bytu uzavřené s OPBH“, že žalovaná s dcerou i poté užívala v prvním patře domu dvě místnosti (pokoj a kuchyň) a Ing. V. jednu další místnost a koupelna a WC byly společné, že v dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 30. října 1964 byly jí užívané místnosti označeny jako byt č. 5 o pokoji a kuchyni s příslušenstvím mimo byt a že místnost užívaná Ing. V. byla v dohodě o odevzdání a převzetí bytu uzavřené mezi OPBH a Ing. V. označena jako byt č. 6 o velikosti 0+1 s příslušenstvím mimo byt určeným ke společnému užívání s bytem č. 5. Dále rovněž zjistily, že na základě stavebního povolení ze dne 25. května 1993 byla povolena rekonstrukce předmětného domu s tím, že po jejím dokončení měl dům obsahovat v suterénu dvě kanceláře, sociální zařízení, kuchyňku, sklep, šatnu a komoru, v přízemí bytovou jednotku sestávající ze dvou pokojů, kuchyně, WC, lázně, předsíně, haly a komory, v prvním patře bytovou jednotku sestávající s předsíně, kuchyně, dvou pokojů, lázně, WC a komory a v podkroví dvě pracovny, sušárnu, komoru a sociální zařízení. Poté zjistily, že po provedené rekonstrukci v rozsahu stavebních úprav v suterénu a v přízemí domu bylo dne 10. ledna 1994 vydáno kolaudační rozhodnutí, že podle něj kolaudovaná stavba obsahovala v suterénu vstup, předsíň, komoru, chodbu, dvě kanceláře, kuchyň, sociální zařízení, sklep, prádelnu, WC a šatnu a v přízemí halu, předsíň, dva pokoje, kuchyň, lázeň, WC a komoru, a že rekonstrukce prvního patra (v němž vlastníci počítali se zřízením samostatné bytové jednotky) a podkroví byla přerušena v důsledku obsazení těchto prostor nájemníky a úmrtí původní vlastnice domu. Nakonec zjistily, že po smrti Ing. V. v roce 1997 si žalovaná – jako jeho závětní dědička – ponechala s vědomím žalobců klíče od předmětné místnosti a že od žalobců následně obdržela nový výměr nájemného, a to jak z místností, které dosud užívala, tak i z předmětné místnosti. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že předmětná místnost nemá charakter samostatného bytu, neboť nebyla jako samostatný byt kolaudována, že žalovaná nemá žádný právní důvod k jejímu užívání a naopak ji užívá bez právního důvodu, a pokračoval, že za této situace se žalobci právem domáhají ochrany svého vlastnického práva ve smyslu § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), tj. vyklizení místnosti žalovanou. Současně shodně se soudem prvního stupně dovodil, že užívá-li žalovaná „na stejném podlaží místnosti přiměřené jejím bytovým potřebám“, nejde o výkon vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání, následně doplněné upřesňujícím podáním doručeným soudu prvního stupně dne 10. května 2005. V dovolání uvedla, že předmětná místnost nebyla kolaudována jako byt, že proto nemohla být Ing. V. jako byt ani přidělena a že za této situace je součástí jejího bytu. Dále uvedla, že za života Ing. V. došlo k administrativnímu rozdělení bytu v prvním patře, ve kterém – po jeho rozdělení – oba bydleli, a že později došlo ke sloučení předmětné místnosti s jejím bytem. V této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že „žalobci po sloučení místnosti po panu V. s místnostmi pronajatými žalované sloučili administrativně rozdělený byt, obnovili právní stav a zvýšili nájemné o jednu třídu a tím dosáhli většího prospěchu a vlastního užitku“. Z těchto důvodů tak podle jejího názoru nedošlo „k jejich poškození vlastnického práva, ale ke zvýšení užitku z tohoto práva plynoucího“. Dovolatelka zdůraznila, že „žalobce prohlásil, že místnost pro sebe, ani pro svoji dceru nepotřebuje s tím, že ji může užívat, dal souhlas k pronájmu, požadoval nájemné“. Dále uvedla, že „byt je v dezolátním stavu“, jelikož „žalobci provedli úpravy ve všech prostorách domu, mimo uvedený byt“, a pokračovala, že „s ohledem na závady v bytě“ pobývá současně i u své dcery, která zatím pracuje v USA, ale „po skončení zaměstnání v USA se bude vracet do ČR ke své matce, kde má trvalé bydliště a jiný byt nemá“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvedli, že žalovaná v dovolání nevymezila otázku zásadního právního významu. Mají zato, že dovolání v této věci není přípustné, a proto navrhli, aby bylo odmítnuto.

V doplňujícím podání doručeném dovolacímu soudu dne 13. prosince 2005 požádala dovolatelka o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. – dále jen „o.s.ř.“). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. ledna 2004, č. j. 18 C 468/2002-64, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podala). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. ledna 2004, č. j. 18 C 468/2002-64, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.).

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. listopadu 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění významná pro posouzení věci podle § 126 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k případným nově uváděným okolnostem je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.); jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot.

Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěrů, které v dané věci přijaly soudy obou stupňů s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Návrh na odklad vykonatelnosti neshledal dovolací soud důvodným, a proto o něm – v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí – nerozhodoval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.140,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 25. května 2006

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 25. May 2006