JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1581/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a/ J. K. a b/ B. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ A. P. a 2/ J. P., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 247/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 25 Co 463/2007-137, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.500,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne

28. února 2007, č. j. 16 C 247/2006-81, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit společně a nerozdílně do 31. května 2007 „byt ve 2. n. p. rodinného domu žalobců č. p. 114 na pozemku st. p. č. 134 v katastrálním území V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl

o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 25 Co 463/2007-137, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že předmětný dům mají žalobci ve společném jmění manželů, že žalovaná je dcerou žalobce, že v domě od narození vyrůstala a léta ho se souhlasem žalobce a původně své matky V. K. (a později i žalobkyně) užívala – následně i se svou rodinou, že žalovaní jsou manželé a vychovávající dvě nezletilé děti ve věku 11 a 6 let, že po zhoršení vztahů mezi účastníky řízení žalobci s dalším bydlením žalovaných v předmětném bytě nesouhlasili, že dopisem ze dne 4. listopadu 2005 je vyzvali k jeho vyklizení do konce června 2006, že od října 2006 žalovaní v bytě nebydlí a mají v něm umístěny pouze své věci a že dříve podmiňovali vystěhování z bytu majetkovým vypořádáním úprav, které v předmětném domě uskutečnili. Dále zjistil, že žalovaná je vlastnicí pozemku parc. č. 1299 a domu č. p. 659 v katastrálním území a obci M. K. (dále jen „dům č. p. 659“), že dům č. p. 659 je zatížen věcným břemenem doživotního užívání svědčícím V. N. a J. N. (prarodičům žalované ze strany její zemřelé matky jako dárcům těchto nemovitostí), že je značně vzdálen od místa výkonu zaměstnání žalovaných i od základní školy, kterou navštěvují jejich děti, že z hlediska stavebně-technického je navíc nevyhovující k bydlení na lidsky důstojné úrovni, že žalovaní řeší bytovou potřebu provizorním způsobem a nemají objektivní možnost zajistit si bydlení jinak. Vzal rovněž za prokázané, že v rámci vypořádání dědictví po zemřelé matce se žalovaná vzdala spoluvlastnického podílu ve výši ideální 1/6 předmětného domu ve prospěch žalobce a že žalovaní investovali řádově statisíce korun do zvelebení předmětného bytu.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že v daném případě svědčil žalovaným odvozený právní důvod bydlení opírající se o souhlas žalobců jako vlastníků domu s užíváním bytu žalovanými, že po odvolání uvedeného souhlasu žalovaným nesvědčí žádný právní titul bydlení v předmětném bytě a že se proto žalobci po právu domáhají vyklizení předmětného bytu podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Poté – shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že je na místě omezit výkon práva žalobců na bezpodmínečné vyklizení bytu za použití § 3 odst. 1 obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalovaným stanovil delší než zákonnou (patnáctidenní) lhůtu k vyklizení, odvolací soud – s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000, a ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 26 Cdo 2619/2006 – dovodil, že v daném případě je třeba postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák. vyklizení podmínit zajištěním bytové náhrady, neboť jak okolnosti na straně žalovaných tak poměry žalobců odůvodňují závěr, že výkon práva žalobců na bezpodmínečné vyklizení předmětného bytu je v rozporu s dobrými mravy. Přitom na straně žalovaných zohlednil v jejich prospěch to, že v předmětném domě žalovaná od narození vyrůstala, že se souhlasem svých rodičů a později i žalobkyně dům léta užívala (následně i se svou rodinou), že do zvelebení domu investovali se souhlasem žalobce a jeho dřívější a později i současné manželky (žalobkyně) řádově statisíce korun, že v dědickém řízení po své zemřelé matce se žalovaná vzdala ve prospěch žalobce svého dědického podílu, že na straně žalovaných jde o rodinu s nezletilými dětmi a že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – nemají objektivní možnost zajistit si bydlení jinak. Proto jejich vyklizovací povinnost vázal na zajištění náhradního bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání vyjádřili nesouhlas s názorem, že v dané věci je třeba vázat vyklizení na zajištění náhradního bytu. Měli za to, že neobstojí žádný z důvodů, o které odvolací soud opřel svoji úvahu (podle § 3 odst. 1 obč. zák.), a že rovněž nesprávně právně zhodnotil relevantní skutečnosti. V této souvislosti zdůraznili, že i když žalovaná je dcerou žalobce a v domě vyrůstala a později v něm se svolením rodičů žila, není důvodu ukládat rodiči povinnost zajistit nové bydlení dítěti, které je schopno se samostatně živit a které má i vlastní rodinu. Namítli, že odvolací soud navíc nerespektoval ani faktické vztahy mezi žalovanou a žalobcem a v této souvislosti poznamenali, že nelze hovořit o dobrých mravech, jestliže „dcera otci projevuje nelásku“. Vyjádřili názor, že investice vložené žalovanými do předmětného domu jsou pohledávkou, jejíž vypořádání nemá žádnou spojitost s vyklizením předmětného bytu, a že rovněž okolnost, že se žalovaná vzdala ve prospěch žalobce dědického podílu ve výši 1/6 předmětného domu se týká majetkových vztahů mezi účastníky a nelze je vyhodnotit jako okolnost prospívající žalovaným při úvaze o bytové náhradě. Zdůraznili, že odvolací soud zcela přehlédl, že žalovaní užívají předmětný byt pouze „jako skladiště“. Považovali za absurdní povinnost zajistit žalovaným náhradní byt, neboť žalovaní se z předmětného domu dobrovolně odstěhovali, od svého odchodu se nedomáhali opětovného umožnění bydlení v domě a v současnosti mají zajištěno bydlení v bytě na adrese H. K., T. 821, a to na základě nájemní smlouvy. Nadto uvedli, že žalovaní jsou vlastníky pozemku p. č. 401/31 v katastrálním území H., na kterém staví vlastní dům, což dokládali výpisem z katastru nemovitostí a fotodokumentací stavby. S ohledem na uvedené navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání především uvedli, že jim žalobci dosud neuhradili investici vloženou do předmětného bytu, že byt nelze nazvat skladištěm, neboť se z něj neodstěhovali, nýbrž „pouze na doporučení lékaře – psychiatra – odešli na nezbytně nutnou dobu přebývat v rámci zachování duševního zdraví svého a svých nezletilých dětí do přijatelnějších podmínek“, že byt byl v jejich nepřítomnosti násilím otevřen a byly v něm provedeny stavební úpravy a že v současnosti předmětný byt užívá třetí osoba. Poznamenali, že nebyli odkázáni na bydlení v domě žalobců, ale bydlení v předmětném domě budovali ve snaze zajistit oporu rodičům v důchodovém věku. Přiznali, že jsou vlastníky pozemkové parcely, na které mají zájem zajistit si nové bydlení, avšak dosud bydlí provizorně u známých, přátel a příbuzných. Odmítli tvrzení žalobců, že mají zajištěno bydlení na základě řádné nájemní smlouvy, neboť v bytě na adrese uváděné žalobci bydlí za pomoci známých, přičemž zmíněný byt jeho vlastník prodává. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné, resp. zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů

(§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko

z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že byť odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby měnil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, ve skutečnosti ho změnil pouze ve výroku o bytové náhradě, tj. ve výroku, proti němuž dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž směřuje. Přípustnost dovolání proti tomuto měnícímu výroku vyplývá

z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). I když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde o případ, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku týkajícího se vyklizení nemovitosti už proto, že tento výrok nebyl – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – ve skutečnosti napaden. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě pro žalované). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání – brojili proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení, zda výkon práva žalobců na vyklizení předmětného bytu lze s přihlédnutím k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. omezit tak, že vyklizovací povinnost žalovaných bude vázána na zajištění náhradního bytu.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/

a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. dovolatelé odvolacímu soudu ve skutečnosti vytkli, že při posuzování otázky bytové náhrady pro žalované nepřihlédl k tomu, že žalovaní jsou vlastníky pozemku parc. č. 401/31 v katastrálním území H., na kterém staví vlastní dům, a že na základě uzavřené nájemní smlouvy mají zajištěno bydlení v bytě na adrese H. K., T. 821. Zde je však zapotřebí konstatovat, že z důkazů provedených v řízení před soudy obou stupňů tyto okolnosti nevyšly najevo. V napadeném rozsudku z nich proto odvolací soud nevycházel a ani vycházet nemohl, a to už proto, že dovolatelé je tvrdili až v dovolání. Tím ovšem v dovolání uplatnili tzv. „skutkové novoty“, avšak přehlédli, že v dovolacím řízení jsou takovéto novoty nepřípustné (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.). Za této situace nelze odvolacímu soudu – prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. – úspěšně vytýkat, že k takto až v dovolání tvrzeným okolnostem nepřihlédl (nemohl přihlédnout). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že vyklizovací povinnost žalovaných z bytu lze – vzhledem ke zjištěným skutečnostem – vázat za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících

z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv

a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Ustálená soudní praxe dovodila, že v případech, kdy jde o odvozený právní důvod bydlení opírající se o souhlas nájemce bytu či vlastníka domu s užíváním bytu určitou osobou (jako tomu bylo v souzené věci), zaniká takovýto právní důvod bydlení odvoláním souhlasu nájemce, resp. vlastníka s jeho dalším bydlením (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2002, sp. zn. 26 Cdo 718/2002, uveřejněné pod C 1252 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 1009/2004). Povinnost takovéto osoby k vyklizení nelze vázat za použití analogie (§ 853 obč. zák.) na zajištění bytové náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, a ze dne 29. května 2002, sp. zn. 28 Cdo 492/2002, uveřejněné pod C 320 a C 1267 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3 a svazek 18). V soudní praxi však nebyl zaznamenán odklon od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil.

K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne

27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněném pod C 269 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59

v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění posléze zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezpodmínečné vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce

v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými

a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Přitom ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000 /rozhodnutí, na něž odkázal rovněž odvolací soud/ a ze dne 13. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 1425/2007 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 25. září 2008, sp. zn. III. ÚS 1369/08/). Od uvedené judikatury se dovolací soud neodklání ani v posuzovaném případě.

Dovolací soud zastává názor, že při posouzení otázky, zda vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez právního důvodu lze za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. vázat na zajištění bytové náhrady, odvolací soud vycházel z uvedené judikatury, pokud připustil výjimečnou možnost vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady za použití citovaného ustanovení. Přitom přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a řádně se s nimi vypořádal. Při úvaze, zda v tomto konkrétním případě lze vyklizovací povinnost žalovaných z předmětného bytu vázat za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady, vyšel správně z okolností prospívajících žalované, popřípadě oběma žalovaným (žalovaná v předmětném domě od narození vyrůstala a léta ho užívala k bydlení, později i s žalovaným a nezletilými dětmi pocházejícími z jejich manželství, žalovaná sice vlastní dům č. p. 659, avšak ten nelze – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – užívat k bydlení, v dědickém řízení po zemřelé matce se žalovaná vzdala spoluvlastnického podílu ve výši ideální 1/6 předmětného domu ve prospěch žalobce a žalovaní investovali řádově statisíce korun do zvelebení předmětného bytu a tím i domu). Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám lze sice dovolatelům přisvědčit v názoru, že povinnost k vyklizení nemovitostí není vázána na splnění povinnosti vydat bezdůvodné obohacení v podobě zhodnocení nemovitostí (že tedy nejde o synallagmatické závazky ve smyslu § 560 věty první obč. zák.). Uvedený závěr je ostatně v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, uveřejněný pod č. 13

v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud však zastává názor, že její zohlednění je namístě při úvaze, zda lze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se ochrana jejich vlastnického práva podmínila zajištěním bytové náhrady pro žalované (potřeba přihlédnout ke zhodnocení nemovitosti ze strany vyklizovaných osob je o to naléhavější v případech, v nichž vydání bezdůvodného obohacení nebude právně vynutitelné). Jestliže totiž žalobce a matka žalované (a později dokonce i žalobkyně) souhlasili s investicemi do předmětného domu ze strany žalovaných, mohli se žalovaní důvodně domnívat, že s jejich bydlením v domě budou (tentokrát již oba žalobci) i nadále souhlasit. Jinak řečeno mohli důvodně žít v přesvědčení, že jim bude i nadále svědčit odvozený právní důvod bydlení v předmětném bytě (proto také do bytu a tím i do domu v zájmu jeho zvelebení investovali). Odvolací soud se tedy nedopustil žádného pochybení, jestliže při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. přiznal rozhodující význam okolnostem shora uvedeným (tedy oprávněně přihlédl rovněž k investicím vloženým ze strany žalovaných do předmětného domu). S odvolacím soudem tak lze souhlasit v názoru, že za této situace lze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se ochrana jejich práva takto podmínila. Nelze tudíž odvolacímu soudu úspěšně vytýkat nesprávnost závěru, že zjištěné okolnosti případu a poměry účastníků odůvodňují vázat vyklizení žalovaných na zajištění bytové náhrady. Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dva krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. května 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 20. May 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás