JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1565/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně I. P., zastoupené advokátkou, proti žalované A. N., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 18 C 14/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2004, č.j. 55 Co 313/2004-77, takto:

I. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2004, č.j. 55 Co 313/2004-77, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. dubna 2004, č.j. 18 C 14/2003-60, o povinnosti žalované vyklidit byt č. 1, I. kategorie, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně, předsíně a základního příslušenství, tj. z koupelny a záchodu se základním vybavením, nacházející se v přízemí domu č.p. 565/47, P., tak, že žalovaná je povinna tento byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší, se zamítá.

II. Jinak se dovolání žalované odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č.j. 18 C 14/2003-60, výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 1, I. kategorie, sestávajícímu z jednoho pokoje, kuchyně, předsíně a základního příslušenství, tj. z koupelny a záchodu se základním vybavením, nacházejícímu se v přízemí domu č.p. 565/47, P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty (výrok II.) a žalované uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu (výrok III.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Na základě zjištění, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) neplatí žalobkyni (vlastnici předmětného domu) od listopadu 2001 nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, dospěl k závěru, že je dán uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve znění účinném do 30. 3. 2006, dále jen „obč.zák.“), a proto žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl. Konstatoval, že při rozhodování nemohl zohlednit obranu žalované opírající se o tvrzení, že jí žalobkyně přes opakované výzvy nepředložila vyúčtování záloh na služby, neboť povinnost platit nájemné je základní povinností žalované jako nájemkyně bytu a nemůže tímto způsobem řešit svoje spory s pronajímatelkou. Povinnost žalované k vyklizení bytu vázal na zajištění náhradního bytu, a to na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., byť v dané věci nebyly splněny podmínky stanovené v § 712 odst. 5 obč.zák. Vzal přitom v úvahu vysoký věk žalované (86 let), okolnost, že v bytě bydlí celý svůj život, jakož i to, že žalobkyně nesplnila svoji povinnost předložit vyúčtování služeb, což bylo důvodem jednání žalované.

K odvolání žalobkyně směřujícímu proti výrokům o bytové náhradě a o nákladech řízení Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 10. 2004, č.j. 55 Co 313/2004-77, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výroku III. jej změnil tak, že žalovaná je povinna byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích (§ 212 písm. d/ o.s.ř.) a ztotožnil se s jeho právním posouzením ohledně naplnění uplatněného výpovědního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že povinnost žalované k vyklizení bytu nelze vázat na zajištění náhradního bytu ani na základě aplikace § 3 odst. 1 obč.zák., neboť ustanovení § 712 odst. 5 věta druhá obč.zák. je ustanovením kogentním a v případě nesplnění v něm uvedených podmínek (rodina s nezletilými dětmi, důvody zvláštního zřetele hodné) nepřichází v úvahu jiná forma bytové náhrady než přístřeší. Podle názoru odvolacího soudu lze otázku dobrých mravů zvažovat toliko v rámci úvahy, zda výkon práva žalobkyně dát žalované výpověď z nájmu bytu není v rozporu s § 3 odst. 1 obč.zák. O takovýto případ se však v souzené věci nejedná, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, žalovaná neplní základní povinnost nájemce již několik let; zmocněnec žalované pak při jednání odvolacího soudu uvedl, že žalovaná nezačala stále narůstající vysoký dluh splácet ani po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu je jeho dobytnost s ohledem na vysoký věk žalované a její majetkové poměry značně problematická, a i přes sociální aspekty daného případu nelze platební nekázeň žalované odůvodnit nedoručením vyúčtování služeb žalobkyní, neboť mohla platit alespoň regulované nájemné v předepsané výši, která jí byla známa.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Poukazuje na to, že odvolací soud vyjádřil názor, že otázku dobrých mravů lze v dané věci zvažovat z toho hlediska, zda výkon práva pronajímatele není v rozporu s dobrými mravy a zda není na místě odepřít ochranu jeho práva a žalobu zamítnout; vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a takovýto rozpor neshledal, přičemž věk žalované zohlednil jen v souvislostí s dobytností jejího dluhu. Dovolatelka má za to, že odvolací soud (soud prvního stupně) nesprávně posoudil věc z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Připouští, že neplatila nájemné, avšak je třeba vzít v úvahu, že se tak stalo pro důvody na straně žalobkyně, která jí nepředložila řádné vyúčtování záloh na služby a činila jí různá příkoří, včetně vyhrožování. Domnívala se, že postupným snižováním plateb a následně jejich zastavením donutí žalobkyni, aby splnila svoji povinnost, a proto by jí neměly být zjištěné okolnosti kladeny k tíži. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přístřeší, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu, že vady obligatorně posuzované nebyly ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v dovolání namítány (a z obsahu spisu se nepodávají), mohl dovolací soud přezkoumávat správnost tohoto výroku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné, toliko z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatelka však proti uvedenému výroku žádný z dovolacích důvodů neuplatňuje, a proto nezbylo než dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítnout.

Ve výroku o přivolení k výpovědi a ve výroku o výpovědní lhůtě se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně).

Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by mohlo být přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na tom, že odvolací soud (soud prvního stupně) tím, že nevzal v úvahu okolnosti namítané dovolatelkou, nehodnotil její právní postavení s přihlédnutím k ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36, ročník 1996, a pod č. 43, ročník 1999, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, a ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 375/2001) zabýval otázkou, zda lze - s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - vyhovět žalobě pronajímatelky na přivolení k výpovědi z nájmu bytu i v případě, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn, a dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem případu není zamítnutí žaloby namístě. Pokud pak dovolatelka závěr odvolacího soudu zpochybňuje poukazem na okolnosti uváděné v dovolání (a přikládá jim jiný význam než odvolací soud), je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3, § 142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalované.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 25. October 2006