JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1488/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města F.-M., zastoupeného advokátem, proti žalované R. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 226/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. září 2005, č. j. 11 Co 530/2005-64, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.219,75 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č. j. 11 C 226/2003-15, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 12 o velikosti kuchyň a 1 pokoj, III. kategorie, nacházející se v 1. podlaží domu 1326 ve F.-M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. září 2005, č. j. 11 Co 530/2005-64, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na základě zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že nájemní vztah žalované k předmětnému bytu vzniklý na základě nájemní smlouvy ze dne 4. května 1999 na dobu určitou (od 15. května 1999 do 14. ledna 2000) a prodloužený (naposledy na dobu od 1. března 2003 do 31. května 2003) dodatky k nájemní smlouvě označenými č. 1 až č. 7 sice zanikl ke dni 31. května 2003, avšak v důsledku nepodání žaloby na vyklizení bytu se nájemní smlouva obnovila za týchž podmínek – na tři měsíce – do 31. srpna 2003 (§ 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 – dále jen „obč. zák.“). Dále dovodil, že byla-li poté žaloba na vyklizení předmětného bytu podána dne 22. září 2003 (ve lhůtě třiceti dnů), skončil nájemní poměr uplynutím doby, na níž byl ve smyslu § 676 odst. 2 obč. zák. obnoven, tj. 31. srpna 2003, a uzavřel, že od 1. září 2003 užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. – potvrdil. Současně – s poukazem na ustanovení § 712 obč. zák. – konstatoval, že šlo-li o nájemní poměr na dobu určitou, občanský zákoník neumožňuje vázat vyklizení bytu na bytovou náhradu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná – nezastoupena advokátem – dovolání, které následně doplnila podáním ze dne 10. dubna 2006 sepsaným ustanoveným advokátem. Jde-li o uplatněné dovolací důvody, výslovně odkázala na ustanovení 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání zrekapitulovala průběh řízení v projednávané věci a obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, nesouhlasila s výrokem o vyklizení bytu a v této souvislosti zejména zdůraznila svoji nepříznivou sociální situaci. Namítla, že soudy obou stupňů „nepřihlédly k její tíživé životní situaci a péči o tři nezletilé děti“ a ani k tomu, že se do této situace „dostala ne vlastní vinou“. Podle názoru dovolatelky postupoval žalobce „očividně v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku, kdy s ní cíleně a opakovaně prodlužoval (nájemní) smlouvu … na dobu určitou … s cílem odejmout jí zákonné právo na bydlení“. Současně namítla, že soudy obou stupňů uvedly v odůvodnění svých rozsudků u předmětného bytu „neúplně a nepřesně adresu k vyklizení“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. září 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek týkajících se údajné „neúplné a nepřesné adresy k vyklizení“). Dovolatelka však přehlédla, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), tj. k vadě, na níž zřejmě dovolatelka uvedenou námitkou míří, (a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno (pouze) na právních závěrech, že od 1. září 2003 užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu a že za této situace je namístě žalobě na vyklizení bytu ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. vyhovět. Odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se tedy nezabýval posouzením, zda v daném případě nejde ze strany žalobce o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Neučinil-li odvolací soud žádný právní závěr s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (tudíž ani nedovodil, že v daném případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu citovaného ustanovení), nemůže se dovolací soud takovou otázkou zabývat; jinak řečeno nelze v dovolacím řízení přezkoumávat neexistující právní závěr.

Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu; ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje.

Při rozhodování o žalobě na vyklizení předmětného bytu vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné rovněž ze skutkových zjištění, že dne 4. května 1999 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemkyní uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou (od 15. května 1999 do 14. ledna 2000), že následnými dodatky byl nájemní poměr prodlužován až do 31. května 2003, že naposledy byl nájemní poměr obnoven (podle § 676 odst. 2 obč. zák.) na dobu do 31. srpna 2003 a že žaloba na vyklizení bytu byla podána dne 22. září 2003. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že po uplynutí sjednané a poté obnovené doby nájmu užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 194,75 Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 7. července 2006

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 07. July 2006