JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1391/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně A., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 117/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 20 Co 313/2005-74, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 20 Co 313/2005-74, potvrdil rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 9. října 2003, č. j. 22 C 117/2002-19, jímž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt „č. 6 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, který se nachází ve III. patře domu v P. 1, D. č. p. 720 č. or. 46“, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci byly splněny všechny kvalifikované předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném v době rozhodování soudu prvního stupně (dále též jen „o.s.ř.“). Žalovaný, jemuž bylo k nařízenému jednání u soudu prvního stupně (na den 9. října 2003) řádně doručeno předvolání uložením na poště (§ 46 odst. 4 občanského soudního řádu ve znění účinném v době doručování předvolání k jednání) dne 17. července 2003, se totiž k tomuto jednání bez včasné omluvy nedostavil, žalobce vydání rozsudku pro zmeškání navrhl a žaloba (která byla žalovanému doručena rovněž uložením na poště dne 15. listopadu 2002) obsahovala skutkové okolnosti, na jejichž základě mohl soud prvního stupně žalobě zcela vyhovět (rozhodnout v neprospěch žalovaného). Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – neuvěřil tvrzení žalovaného, že se v době doručování nezdržoval na adrese svého trvalého bydliště, neboť byl v době od 5. do 27. července 2003 účastníkem pobytového zájezdu v T., a to proto, že toto tvrzení bylo v rozporu se sdělením likvidátorky D. s.r.o., koncernové společnosti v likvidaci, (tj. bývalé cestovní kanceláře, která měla předmětný zájezd organizovat) L. S. Mimo to žalovaný nenabídl žádné objektivní důkazní prostředky ke svým tvrzením o pobytu v zahraničí v rozhodné době (např. cestovní smlouvu, doklad o zaplacení zájezdu v uvedeném termínu, potvrzení o dopravě, návrh na výslech spolucestující osoby, cestovní pas s vyznačeným tureckým vízem pro tento pobyt, potvrzení ubytovacího zařízení o pobytu žalovaného apod.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný nejprve blanketní dovolání, které následně doplnil podáními doručenými soudu prvního stupně dne 24. ledna 2006 a 31. ledna 2006. Přípustnost svého dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. V dovolání brojil proti závěru odvolacího soudu o splnění podmínky řádného doručení předvolání k jednání u soudu prvního stupně na 9. října 2003 jako předpokladu pro vydání rozsudku pro zmeškání (ve smyslu § 153b odst. 1 o.s.ř.). Namítl, že odvolací soud „zcela pominul návrhy žalovaného na doplnění dokazování, porušil zásadu rovnosti stran před soudem“. V této souvislosti soudům obou stupňů vytkl, že „nebyl slyšen“ jako účastník řízení, že nebyli vyslechnuti jím navržené svědkyně K. V. a J. V., a namítl, že „odvolací soud se vůbec nezabýval odvolacími námitkami ani návrhy na doplnění dokazování“. Dovolatel má za to, že prostřednictvím těchto důkazů mohl „doložit svá tvrzení o omluvitelném důvodu zmeškání“. Podle názoru dovolatele bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť „byl proveden výslech svědka – soudního doručovatele, kdy žalovaný ani jeho právní zástupkyně nebyli o tomto výslechu uvědomeni a neměli možnost klást tomuto svědkovi otázky“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. listopadu 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – dovolatel především zpochybnil skutková zjištění, z nichž odvolací soud (a také soud prvního stupně) vycházel při úvaze o naplněnosti předpokladů (doručení žaloby a předvolání k jednání) pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b odst. 1 o.s.ř. Svou kritiku právního závěru odvolacího soudu o splnění podmínky řádného doručení žaloby a předvolání k jednání jako předpokladu pro vydání rozsudku pro zmeškání tak založil výlučně na přezkoumání skutkových zjištění, na nichž tento závěr spočívá. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady rovněž dovolatelem namítané, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Dovolatel tedy ve skutečnosti zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozoval nesprávnost závěru o naplnění předpokladů (doručení žaloby a předvolání k jednání) pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 1 o.s.ř.; navíc uplatnil rovněž vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud – s přihlédnutím ke shora uvedenému – konstatuje, že tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. srpna 2006

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 17. August 2006