JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1345/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce V. W., zastoupeného advokátkou, proti žalované D. H., zastoupené advokátem, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 110 C 115/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2005, č. j. 42 Co 367/2005-67, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2005, č. j. 42 Co 367/2005-67, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. března 2005, č. j. 110 C 115/2004-36, ve znění opravného usnesení ze dne 13. června 2005, č. j. 110 C 115/2004-53, zamítl žalobu na určení, že povinnost vyklidit „byt č. 20 v H. – Š., na ulici E. D. v domě č. p. 1168/1b“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), uložená žalované výrokem III. rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 26. listopadu 2002, č. j. 107 C 198/2002-29, není vázána na zajištění bytové náhrady. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil, že byla-li žalované rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 26. listopadu 2002, č. j. 107 C 198/2002-29, v souvislosti se zrušením práva společného nájmu bytu účastníků po rozvodu jejich manželství uložena povinnost předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na zajištění náhradního bytu, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu /a ve znění účinném do 30. března 2006/ - dále jen „obč. zák.“). Na změnu poměrů soud prvního stupně usoudil z následujících skutkových zjištění – matka žalované M. B. pobývá od ledna 2004 v domově důchodců, byť jí i nadále svědčí právo věcného břemene spočívající v doživotním užívání celých nemovitostí, tj. rodinného domu čp. 1079 v H. – H. S. (dále jen „dům v H. s.“) s pozemky, tedy nemovitostí, které jsou ve vlastnictví žalované; od ledna 2004 již s žalovanou nebydlí její dcera R. H., která – i se svým dítětem a druhem – žije od stejné doby v domě v H. S.; naopak od září 2003 s žalovanou v předmětném bytě o víkendech pobývá syn R. W., který studuje v B. a v předchozí době žil s otcem, jemuž byl jako nezletilý svěřen pro dobu po rozvodu manželství do výchovy. Poté soud prvního stupně zdůraznil, že i když M. B. dům v H. S. v lednu 2004 opustila v souvislosti s přechodem do domova důchodců, je i nadále oprávněna z věcného břemene doživotního užívání tohoto domu, a proto s bytem v něm se nacházejícím disponuje ona a nikoli žalovaná jako vlastnice domu, a pokračoval, že neměla-li M. B. žádné námitky proti užívání bytu v domě v H. S. rodinou R. H., je dům v H. S. obsazen. Nelze proto podle názoru soudu prvního stupně dovodit, že by trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. září 2005, č. j. 42 Co 367/2005-67, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (vyjma skutkových zjištění, že M. B. přenechala užívání bytu v domě v H. S. dceři žalované a že neměla námitky proti užívání tohoto domu dcerou žalované) a po doplnění dokazování v odvolacím řízení přečtením listinného důkazu (výpisu z katastru nemovitostí) vzal dále za prokázáno, že po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně uzavřela žalovaná dne 30. května 2005 se svou dcerou darovací smlouvu, podle níž dům v H. S. a další nemovitosti darovala dceři s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 1. června 2005. Poté se odvolací soud ztotožnil rovněž s právním závěrem, že ve srovnání s dobou, kdy bylo rozhodováno o zrušení práva společného nájmu bytu, došlo v daném případě ke změně poměrů. Následně se zabýval správností právního závěru, že trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady není v rozporu s dobrými mravy. Zde především dovodil, že lze-li v případech normovaných v ustanoveních § 711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/ obč. zák. postihnout výpovědí právo nájmu bytu, musí být tím spíše v obdobných situacích postižitelné pouhé časově omezené právo v bytě bydlet. V poměrech projednávané věci – na rozdíl od soudu prvního stupně – pak uzavřel, že v daném případě je trvání na zajištění bytové náhrady v rozporu s dobrými mravy. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že žalovaná se poté, co přestala užívat byt sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a podkrovní místnosti v domě v H. S. (byt srovnatelný s předmětným bytem) užívat (v důsledku umístění v domově důchodců) osoba vykonávající právo z věcného břemene, do domu bez vážných důvodů nenastěhovala a naopak se bezdůvodně vzdala vlastnického práva k tomuto domu tím, že jej darovala dceři. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. V dovolání namítla, že od 26. listopadu 2002 (od doby, kdy jí byla rozhodnutím soudu prvního stupně o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu uložena povinnost byt vyklidit po zajištění náhradního bytu) se žalobce nesnažil zajistit jí náhradní byt, že žalobce v předmětném bytě nebydlí již od roku 2000 a že v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu jej získal s přihlédnutím k tomu, že mu byl pro dobu po rozvodu manželství svěřen do výchovy tehdy nezletilý syn. Zdůraznila, že na domě v H. S. neustále vázne věcné břemeno v podobě doživotního užívání celých nemovitostí M. B., a že proto je nerozhodné, že M. B. je v současné době umístěna v domově důchodců; do domu se může vrátit, neboť bytem v něm se nacházejícím neustále z titulu věcného břemena disponuje. Z uvedených důvodů rovněž nesouhlasila ani s právními závěry, které odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Uvedla, že dům v H. S. darovala dceři se souhlasem M. B., že dcera se o M. B. před umístěním do domova důchodců starala, že v domě jsou pouze dva pokoje, kuchyň a půda (nikoli také podkrovní místnost, jak je uvedeno v napadeném rozsudku) a že ona samotná požádala magistrát města H. o přidělení bytu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, zdůraznil, že M. B. není schopna s ohledem na zhoršující se zdravotní stav s domem v H. S. disponovat, a – s přihlédnutím k obsahu vyjádření – navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. září 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad nebyla namítána a takové vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Byť dovolatelka existenci posléze uvedených vad namítla (odkazem na citované ustanovení), dospěl dovolací soud k závěru, že z obsahového hlediska lze její dovolací námitky podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda trvání na zajištění náhradního bytu pro žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, jestliže se žalovaná poté, co osoba vykonávající právo z věcného břemene přestala byt v domě v H. S. užívat (v důsledku umístění v domově důchodců), do tohoto svého domu bez vážných důvodů nenastěhovala a naopak se bezdůvodně vzdala vlastnického práva k domu tím, že jej darovala dceři.

Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 26. listopadu 2002, č. j. 107 C 198/2002-29, jímž byla v souvislosti se zrušením práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu žalované uložena povinnost byt vyklidit do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Obsahem tohoto vztahu je právo žalované v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobce výkon tohoto práva strpět (§ 712 odst. 6 věta první obč. zák.). Je zapotřebí zdůraznit, že toto právo není již právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §§ 685 a násl. obč. zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je časově omezené. Rovněž na výkon tohoto práva platí obecné ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.

Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle § 80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu). V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci; jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady.

Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních závěrů, že na domě v H. S. neustále vázne věcné břemeno v podobě doživotního užívání celých nemovitostí M. B. a že v daném případě došlo – z důvodů specifikovaných soudem prvního stupně – ke změně poměrů. Správnost závěru, že trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady je v rozporu s dobrými mravy, naopak byla v dovolání napadena, a to námitkou, že o rozpor s dobrými mravy nemůže jít, vázne-li na domě v H. S. neustále věcné břemeno v podobě doživotního užívání celých nemovitostí M. B., která z titulu věcného břemena bytem v něm se nacházejícím neustále disponuje bez ohledu na to, že je v současné době umístěna v domově důchodců.

Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě (§ 151n odst. 1 obč. zák.). Věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele (§ 151n odst. 2 obč. zák.).

Věcná břemena se vyznačují tím, že spočívají v omezení vlastníka nemovitosti buď k prospěšnému využívání nemovitosti jiného konkrétního vlastníka, anebo k prospěchu určité konkrétní fyzické nebo právnické osoby. Toto omezení je spjato se zatíženou nemovitostí tak, že se na jeho trvání nezmění nic ani výměnou vlastnického subjektu; zatížení přímo z povahy věci sleduje nemovitost, na které lpí. Práva z věcných břemen jsou omezená věcná užívací práva k cizí nemovité věci, jimž odpovídá závazek vlastníka ve prospěch jiného něco trpět, něčeho se zdržet anebo něco konat. Oprávnění odpovídající věcnému břemenu je věcným právem, a tedy zároveň právem absolutním se všemi atributy s tímto právem spojenými. Věcně oprávněný subjekt má absolutně chráněné právní postavení, které může uhájit proti každému žalobou obdobnou žalobě vlastnické (§ 126 obč. zák.). Vzhledem k této zvláštní povaze oprávnění či zatížení vyplývajících z věcného břemene je třeba, aby jejich existence byla každému zjevná; proto se uvedená práva zapisují do veřejně přístupných operátů katastru nemovitostí vedených katastrálními úřady.

Z uvedených tezí vychází rovněž rozhodovací praxe soudů. Tak ustálená soudní praxe např. dovodila, že prostory, jež oprávněná osoba užívá z titulu práva odpovídajícímu věcnému břemeni, nemohou být za trvání věcného břemena vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně (znovu) přenechány do užívání nájemní smlouvou, byť by šlo o smlouvu uzavřenou s nositelem práva odpovídajícího věcnému břemeni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98, uveřejněný pod č. 19 v sešitě č. 3 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že aktivní věcnou legitimaci v řízení o žalobě na vyklizení bytu proti třetí osobě neoprávněně byt užívající svědčí uživateli, kterému na základě zřízeného věcného břemena přísluší byt užívat, a nikoli vlastníku bytu; osoba oprávněná z věcného břemena spočívajícího v užívání bytu je oprávněna umožnit užívání bytu např. členům své rodiny (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001, uveřejněné pod C 931 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Podle ničím nezpochybněného právního závěru soudů obou stupňů vázne na domě v H. S. neustále věcné břemeno v podobě doživotního užívání celých nemovitostí M. B. Vzhledem ke shora uvedenému na tom nic nemění ani skutečnost, že na základě darovací smlouvy ze dne 30. května 2005 byl dům v H. S. (včetně dalších nemovitostí) převeden na dceru žalované, která v něm od ledna 2004 spolu se svým dítětem a druhem bydlí. M. B. jako oprávněná z věcného břemene má – opět ve smyslu tezí uvedených v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí – absolutně chráněné postavení, které může uhájit proti každému žalobou obdobnou žalobě vlastnické (§ 126 odst. 2 obč. zák.); je přitom nerozhodné, že je umístěna v domově důchodců a že má popřípadě závažné zdravotní postižení. S přihlédnutím k tomu se lze ztotožnit s názorem dovolatelky, že z titulu věcného břemena M. B. neustále disponuje s bytem (má právní důvod užívání bytu) nacházejícím se v domě v H. S. bez ohledu na to, že je v současné době umístěna v domově důchodců. Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že trvání na zajištění bytové náhrady je v daném případě v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) proto, že žalovaná se po umístění M. B. do domova důchodců do domu v H. S. bez vážných důvodů nenastěhovala, nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné. Je-li omezení vyplývající z věcného břemene spjato se zatíženou nemovitostí a na jeho trvání nic nemění ani změna v osobě vlastníka zatížené nemovitosti, je nerozhodné, že dovolatelka dům v H. S. (včetně dalších nemovitostí) darovala své dceři, která v něm v současné době bydlí. Za tohoto stavu nemohou obstát ani právní závěry, které odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.

Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalované, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. srpna 2006

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 08. August 2006