JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1332/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně obce D. T., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 14 C 168/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. února 2004, č.j. 19 Co 36/2004-41, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 9. 2003, č.j. 14 C 168/2003-11, uložil žalovanému vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 2, sestávající z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství, nacházející se v prvním nadzemním podlaží domu č. p. 81 v D. T. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně je vlastnicí domu, ve kterém se předmětný byt nachází, že dne 29. 6. 1998 účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu tohoto bytu (dále „předmětná nájemní smlouva“ nebo „smlouva“) na dobu určitou (do 30. 6. 2000), která obsahovala ujednání o tom, že při plnění nájemních povinností bude smlouva prodloužena, že dle dodatku k předmětné nájemní smlouvě ze dne 29. 6. 2001 byl nájemní vztah prodloužen do 30. 6. 2003 a že po uvedeném datu nedošlo pro nesouhlas žalobkyně k dohodě o prodloužení doby nájmu, neboť žalovaný neplatil po určitou dobu nájemné. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalovaného, že užívá byt na základě smlouvy z roku 1986, neboť v řízení nebyla prokázána existence jiné smlouvy, na jejímž základě by byl žalovaný oprávněn byt užívat. Rovněž tak neshledal důvodnou námitku neplatnosti předmětné nájemní smlouvy vznesenou žalovaným, když dovodil, že jím tvrzené důvody neplatnosti pro podvod a omyl nebyly (přesto, že žalovaný byl poučen o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní) prokázány. Na základě toho dovodil, že žalovaný užívá předmětný byt od 1. 7. 2003 bez právního důvodu, neboť jeho nájemní vztah zanikl podle § 710 odst. 2 obč.zák uplynutím doby, na níž byl nájem sjednán.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 2. 2004, č.j. 19 Co 36/2004-41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Konstatoval, že tvrzení žalovaného o podvodném jednání ze strany žalobkyně nebylo prokázáno, rovněž tak ani jeho tvrzení o tom, že byl uveden žalobkyní v omyl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (nezastoupen advokátem) dovolání, doplněné k výzvě soudu prostřednictvím advokáta. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; za otázku zásadního právního významu označil otázku, zda „neustálé opakované prodlužování nájemní smlouvy na dobu určitou a vlastní nájemní smlouva s klauzulí, že bude automaticky prodlužována, nelze hodnotit tak, že skutečný projev vůle stran nesměřuje k zániku nájemního poměru uplynutím doby, ale k skutečně myšlené době neurčité“. Dovolatel má zato, že opakované a navazující uzavírání nájemních smluv na dobu určitou svědčí o skutečném úmyslu stran neomezovat nájemní poměr uplynutím doby a že skutečná vůle stran směřovala k uzavření nájemního vztahu na dobu neurčitou. Na základě toho odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká nesprávnost jeho závěru o zániku nájemního vztahu uplynutím doby, neboť nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu je nutno považovat za nájemní poměr na dobu neurčitou. Namítá rovněž, že sjednání doby určité je absolutně neplatné, neboť žalobce tak činil „s průhledným úmyslem obcházet zákon – obcházet ochranu nájmu ve smyslu ust. § 711 obč.zák.“. Dále dovolatel popisuje průběh svého užívacího vztahu k předmětnému bytu, uvádí, že se stal nájemcem bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti jeho bývalou manželkou, poukazuje na okolnosti, z nichž dovozuje spekulativní jednání obce při hospodaření s byty a na průběh řízení před odvolacím soudem, při němž mu nebylo umožněno vyjádřit se k věci a prokázat svá tvrzení. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; v dalším podání učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávaní věci dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (a tím i přípustnost dovolání) s otázkou, zda „neustálé opakované prodlužování nájemní smlouvy na dobu určitou a vlastní nájemní smlouva s klauzulí, že bude automaticky prodlužována, nelze hodnotit tak, že skutečný projev vůle stran nesměřuje k zániku nájemního poměru uplynutím doby, ale k skutečně myšlené době neurčité“.

Označená otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv proti právnímu posouzení věci.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003). Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků nájemní smlouvy, je proto otázkou skutkovou.

Zpochybňuje-li tedy dovolatel závěr odvolacího soudu o zániku nájemního vztahu žalovaného uplynutím doby, na níž byla doba nájmu v předmětné nájemní smlouvě (resp. v dodatku k ní) sjednána, poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků smlouvy a jak měla být jejich vůle interpretována, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.

Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Charakter skutkové námitky mají i námitky dovozující úmysl žalobkyně obcházet zákon uzavřením nájemní smlouvy na dobu určitou, resp. námitky proti jejímu postupu při nakládání s byty. Dovolací soud rovněž tak nemohl přihlédnout ke skutkovým tvrzením, z nichž dovolatel dovozuje existenci svého nájemního práva, neboť v průběhu řízení před soudy obou stupňů nebyla prokázána existence jiného právního důvodu užívání předmětného bytu žalovaným, než toho, který se opíral o předmětnou nájemní smlouvu.

Pokud pak dovolatel namítá, že mu byla postupem soudu znemožněna realizace jeho procesních práv, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalovanému právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2004

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 22. October 2004