JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1280/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J. L. a 2) S. L., zastoupeným advokátem, o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 179/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003, č. j. 25 Co 404/2003-52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. května 2003, č. j. 14 C 179/2002-27, zamítl žalobu na určení, že povinnost uložená žalovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. dubna 1994, č. j. 11 C 240/93-13, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. září 1994, č. j. 29 Co 310/94-26, vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu „byt v domě č. p. 503, v P., M. 56, který se skládá ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), není vázána na přidělení náhradního bytu a že žalovaní jsou povinni tento byt vyklidit a žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Městský soudu v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. prosince 2003, č. j. 25 Co 404/2003-52, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. dubna 1994, č. j. 11 C 240/93-13, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. září 1994, č. j. 29 Co 310/94-26, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu žalovaným z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), že v návaznosti na to jim byla stanovena povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu a že žalovaní se k tomuto žalobnímu požadavku stavěli vstřícně a byli ochotni předmětný byt vyklidit za předpokladu zajištění přiměřeného náhradního bytu v nejbližším okolí dosavadního bydliště. Dále zjistily, že po vydání citovaných rozhodnutí zemřel spoluvlastník předmětného domu J. B. (ve shora označené věci první žalobce), v jehož prospěch a ve prospěch jeho nejbližší rodiny bylo postupně přivoleno k výpovědím z nájmu bytů v předmětném domě, že tím odpadl důvod, pro který bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu žalovaných, neboť dcera J. B. podmiňovala přestěhování do předmětného bytu bydlením svých rodičů v předmětném domě, a že za této situace nedošlo ani k vyklizení manželů M. a k nastěhování J. B. do bytu jimi užívaného. Poté vzaly také za zjištěno, že žalovaní mají v předmětném bytě své věci a že v současné době v bytě bydlí syn žalované O. L., který se do něj nastěhoval v souvislosti s nástupem na civilní vojenskou službu ještě v době, kdy žalovaní byt denně užívali. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – vzal též za prokázáno, že v současné době se žalovaný po stejně dlouhou dobu zdržuje v předmětném bytě a v bytě nacházejícím se v nemovitosti v J., jejímž je spoluvlastníkem (dále jen „byt v J.“), že žalovaná se v souvislosti se svými pracovními aktivitami převážně zdržuje v bytě v J. a do předmětného bytu dojíždí jen minimálně, že každý z žalovaných je pracovně vázán na jinou lokalitu a že bydlení jen v jednom bytě by pro ně bylo spojeno s nemalými problémy s denním dojížděním a se (zvýšenými) náklady s tím souvisejícími. Soudy obou stupňů dovodily, že byl-li žalovaným nájem bytu vypovězen a v návaznosti na to jim byla stanovena povinnost k jeho vyklizení po zajištění přiměřeného náhradního bytu, pak určení, že jejich vyklizovací povinnost není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by zajišťování přiměřeného náhradního bytu pro žalované bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Následně uzavřely, že ze zjištěného skutkového stavu nelze na zmíněnou změnu poměrů usoudit, a proto žalobu zamítly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Podle názoru dovolatelky je nepochybné, že „žalovaní mají více bytů a žalobkyně by musela být úspěšná ve sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.“ V dovolání také namítla, že „závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaní v bytě bydlí, je nesprávný, nemá oporu v provedeném dokazování“, že ze svědeckých výpovědí (S. N. a O. L.) jasně vyplynulo, že žalovaní v domě nebydlí a z bytu se odstěhovali, že další svědci (svědek M. a svědkyně R.) zjevně vypovídali nepravdu, že není pravda, že žalovaný se ve stejném rozsahu zdržuje v P. a v J., a že žalovaní vlastnili nemovitost v J. již v roce 1993, kdy bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu. Dovolatelka odvolacímu soudu také vytkla, že „v rozporu se zjištěným skutkovým stavem soudem prvního stupně provedl právní posouzení odchylně z vlastního podnětu“. Dále namítla, že syn žalované O. L. nežil s žalovanými ve společné domácnosti, že žalovaná jej ani neměla ve své výchově, že k pobytu u žalovaných se přihlásil účelově a že žalovaní a syn žalované mají mnohem větší práva než ona jako vlastník předmětného domu. Má rovněž za to, že jí nelze přičítat k tíži neposkytnutí přiměřeného náhradního bytu žalovaným a ani to, že odpadl výpovědní důvod. V této souvislosti uvedla, že stát nutí vlastníky domů získávat náhradní byty „pouze za úplatu rovnající se koupi nového bytu …“. Z obsahu dovolání vyplývá návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání není přípustné. Žalobkyně totiž podle jejich názoru v dovolání uplatňuje dovolací důvod mířící ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci, tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., „jehož uplatnění je však u dovolání podaného podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zákonem výslovně vyloučeno“. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není nijak obsahově konkretizován. Žalobkyně netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a nabízí „vlastní“ (odlišný) skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost právního závěru, že v daném případě nedošlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku by zajišťování přiměřeného náhradního bytu pro žalované bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovení § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 3. listopadu 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 03. November 2004