JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1261/2015

Vyúčtování záloh na plnění a následná kontrola poskytovaná s užíváním bytu

Právní věty

  1. Má-li být nájemci bytu umožněna účinná kontrola správnosti vyúčtování služeb, lze mít za splněnou povinnost pronajímatele seznámit ho s doklady, o které se vyúčtování opírá, pouze tehdy, předložil-li mu komplexní soubor veškerých (kompletních) listin týkajících se všech vyúčtovaných služeb a pokrývajících celé zúčtovací období.

  2. V žalobě, jíž se nájemce bytu domáhá po pronajímateli předložení dokladů, ze kterých vycházel při vyúčtování záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu, (a také v následném vyhovujícím rozsudku) nemusí být tyto doklady označeny jednotlivě, nýbrž postačí, jsou-li vymezeny úhrnně údaji, jež umožňují identifikovat soubor uvedených dokladů „jako celek“.

  3. Tomuto požadavku v posuzované věci žalobce dostál již tím, že nezaměnitelně vymezil příslušná vyúčtování, jichž se požadovaný soubor dokladů týká, a to údaji o typu dotčených právních úkonů, o zúčtovacích obdobích, na něž se vztahují, a o bytu, s jehož užíváním bylo spojeno čerpání vyúčtovaných služeb.

26 Cdo 1261/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce S. S., zastoupeného obecnou zmocněnkyní Ing. J. M., proti žalovanému Bytovému družstvu Dostálových 1208 v likvidaci, se sídlem v Praze 9, Manželů Dostálových 1208, IČO: 26190834, zastoupenému Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 2097/10, o stanovení povinnosti seznámit žalobce s podklady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 55/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2014, č. j. 11 Co 299/2014-155, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (nájemce „bytu o velikosti 3+1 ve 4. nadzemním podlaží domu v P. 9 – K.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „dům“) se změněnou žalobou domáhal „určení“, že žalovaný (pronajímatel bytu) je povinen „předložit“ mu doklady, na jejichž základě mu vyúčtoval náklady na služby poskytované s užíváním předmětného bytu za léta 2009, 2010, 2011 a 2012 (dále též jen „vyúčtování služeb za léta 2009 až 2012“).

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. února 2014, č. j. 6 C 55/2013-111, uložil žalovanému povinnost (do třiceti dnů od právní moci rozsudku) „seznámit“ žalobce s podklady, z nichž vychází vyúčtování služeb za léta 2009 až 2012, a to zejména s tam uvedenými fakturami a dalšími doklady (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. října 2014, č. j. 11 Co 299/2014-155, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve (vyhovujícím) výroku I. tak, že uložil žalovanému povinnost (do třiceti dnů od právní moci rozsudku) „předložit“ žalobci doklady, z nichž vychází vyúčtování služeb za léta 2009 až 2012 (výrok I. – dále též jen „měnící výrok“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II. – dále též jen „nákladový výrok“).

Z provedených důkazů zjistil shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. V letech 2009 až 2012 žalovaný (pronajímatel předmětného bytu) poskytoval žalobci (nájemci bytu) plnění spojená s užíváním bytu, přičemž žalobce poskytoval na náklady s tím spojené žalovanému zálohy, jež mu žalovaný jednou ročně vyúčtoval. Žalobce opakovaně žádal žalovaného o možnost nahlédnout do listin, na jejichž podkladě byly vyúčtovány náklady na služby za uvedená léta, avšak žalovaný těmto žádostem do současné doby nevyhověl. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – především dovodil, že závazkový vztah, který je předmětem daného řízení, se v rozhodné době řídil (s výjimkou nákladů na vytápění a nákladů na teplou užitkovou vodu upravených v § 7 vyhlášky ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb.) ustanoveními občanského zákoníku, jež upravují právní vztah obsahem i účelem nejbližší (§ 853 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“), jimiž jsou v tomto případě ustanovení o příkazní smlouvě (§ 724 a násl. obč. zák.) a z nich zejména § 727 obč. zák. V návaznosti na to konstatoval, že pro nájemní vztah k bytu z citovaných ustanovení vyplývá, že platí-li nájemce úhrady za služby tzv. zálohově, je pronajímatel povinen náklady z toho vyplývající po určité době vyúčtovat a podat nájemci zprávu, jak při vyúčtování postupoval. Této povinnosti pak odpovídá právo nájemce seznámit se s doklady, z nichž vyúčtování vychází, které lze blíže vymezit jako právo na předložení „komplexního, věcně a časově souvisejícího souboru listin týkajícího se vyúčtování“, a to za podmínek, jež nájemci umožní reálně se s příslušnými doklady seznámit, řádně si je prostudovat a učinit si z nich výpisy a opisy; jsou-li mu doklady předloženy v kopiích, musí mu být umožněno též jejich porovnání s originály. V této souvislosti podotkl, že soudu prvního stupně nelze úspěšně vytýkat, že odkázal na nepřiléhavou judikaturu, dovolával-li se v této souvislosti rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 26. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004, z 18. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 492/2005, z 25. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2058/2005, a z 15. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 2819/2008. Podle jeho názoru jak v těchto věcech tak také v souzené věci šlo o umožnění „realizace práva žalobce na informace“ a je nerozhodné, že v citovaných rozhodnutích se uvedená otázka řešila v poměrech hospodaření se společnou věcí a v projednávané věci je zapotřebí ji řešit v poměrech nájmu bytu. Žalobce (nájemce předmětného bytu) se proto oprávněně domáhá předložení příslušných dokladů, nevyhověl-li žalovaný (pronajímatel bytu) jeho žádostem vztahujícím se k možnosti nahlédnout do listin, na jejichž podkladě byly vyúčtovány náklady na služby za léta 2009 až 2012. Za této situace považoval za neopodstatněnou výtku o šikanózním výkonu práva, jakož i (další) námitky, které žalovaný učinil s odkazem na právní úpravu obsaženou v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Podle jeho názoru však neobstojí ani námitka, že žalobce náležitě nevymezil, čeho se podanou žalobou domáhá, jestliže nespecifikoval, jaké konkrétní doklady mu má žalovaný předložit. Měl za to, že žalobce nemusí v žalobě specifikovat každý jednotlivý doklad, nýbrž postačí, jsou-li v ní vymezeny dostatečně určitě a srozumitelně, a to tak, aby rozhodnutí, jímž soud žalobě vyhoví, bylo materiálně vykonatelné (zde zmínil usnesení Nejvyššího soudu z 12. srpna 2014, sp. zn. 26 Cdo 544/2013). Dodal, že tomuto požadavku vyhovuje i vymezení, které žalobce použil v projednávané věci, tj. že jde o doklady za určité časové období (léta 2009 až 2012) a vztahující se k události, jíž se týkají (vyúčtování nákladů na služby související s užíváním předmětného bytu). Proto – z hlediska materiální vykonatelnosti rozsudku – pokládal za nadbytečný demonstrativní výčet, jenž uvedl ve vyhovujícím výroku I. svého rozsudku soud prvního stupně. Současně shledal, že i když není v rozporu s charakterem uplatněného nároku skutečnost, že citovaným výrokem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost „seznámit“ žalobce s příslušnými doklady, pokládal z jazykového hlediska termín „předložit“ za výstižnější z hlediska obsahu žalobcova nároku. Z vyložených příčin změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že uložil žalovanému povinnost předložit žalobci doklady, z nichž vychází vyúčtování služeb za léta 2009 až 2012, bez toho, že by je jakkoli (byť jen demonstrativně) vypočetl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především nesouhlasil s názorem, že žalobce náležitě vymezil, čeho se podanou žalobou domáhá. Zde namítl, že „… pokud žalobce nebyl schopen v okamžiku podání žaloby přesně vyspecifikovat, které listiny nárokuje předložit, pak toto bylo možné zhojit nejpozději v průběhu řízení před soudem I. stupně, kdy… nechal veškeré jím držené podklady založit do spisu. Žalobce tak mohl vyspecifikovat, které listiny nad rámec založeného žádá předložit, příp. které ze založených listin podle jeho názoru nejsou založeny v originále a v tomto smyslu učinit návrh na změnu žaloby. To se nikdy nestalo“. Neurčitost vymezení dokladů vyplývá i z toho, že při jednání před odvolacím soudem projevil žalobce úmysl vzít žalobu částečně zpět (neboť „dle jeho slov část podkladů již obdržel“), avšak vzhledem k uplatněnému žalobního návrhu nebyl schopen zformulovat, jakou část žaloby bere zpět. Podle dovolatelova mínění je tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem neurčitosti žalobního návrhu. Dodal, že bude-li navíc zachováno „obecné znění petitu“, vzniknou mezi účastníky v budoucnu zcela jistě spory o to, zda byla uložená povinnost splněna zcela nebo jen zčásti či nebyla splněna vůbec. Podle jeho názoru přitom „není… vůbec jasné, kdo bude celou věc posuzovat, kdo určí, zda předložené listiny jsou kompletní, zda se jedná o originály atd. Bude to posuzovat některá ze stran? Nebo to bude posuzovat příp. exekutor? Pokud exekutor dospěje k názoru, že povinnost nebyla zcela splněna a začne … ukládat pokuty za nesplnění, přestože … nebude objektivně žádnými dalšími dokumenty disponovat, kde takové řízení skončí?“. Současně poukázal i na to, že je nejasná v žalobě použitá terminologie, což dovozoval z toho, že soud prvního stupně mu uložil povinnost „seznámit“ žalobce s příslušnými doklady, třebaže žalobní petit zněl na povinnost je „předložit“. Kromě toho byť šlo o určovací žalobu, byla mu uložena povinnost na plnění. Z vyložených důvodů měl za to, že ve skutečnosti je v rozporu s názory Nejvyššího soudu vyjádřenými v usnesení z 12. srpna 2014, sp. zn. „22 Cdo 544/2013“ (správně 26 Cdo 544/2013), právní názor, že žalobce náležitě vymezil, čeho se podanou žalobou domáhá. Podle jeho mínění soudy obou stupňů nesprávně vycházely také z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 49/2004, sp. zn. 22 Cdo 492/2005, sp. zn. 22 Cdo 2058/2005 a sp. zn. 22 Cdo 2819/2008, neboť „… zde neřešíme vztahy mezi spoluvlastníky, ale vztahy mezi nájemcem a pronajímatelem bytu“. Dále rovněž namítl, že již splnil povinnost, kterou mu uložil odvolací soud napadeným rozsudkem, neboť v průběhu řízení do spisu založil všechny doklady, kterými disponuje a ze kterých vycházejí příslušná vyúčtování služeb; navíc žalobce po něm požaduje i údaje o počtu osob v jednotlivých bytech a naměřené hodnoty spotřeby za jednotlivé byty, ačkoli tyto údaje nejsou pro kontrolu správnosti vyúčtování služeb potřebné. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že se dostatečně nevypořádal s jeho námitkou, že soud prvního stupně uvedl jako jediný pramen práva, o nějž opřel své rozhodnutí, vyhlášku Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., jež se týká jen části merita věci, a vyslovil názor, že v rámci posouzení věci podle zákona č. 235/2004 Sb. nesprávně rozhodl „spor, zda elektronicky doručované doklady je možné považovat za originály“, a to mimo jiné proto, že – stejně jako soud prvního stupně – nevyhověl jeho návrhu na „výslech příslušných svědků“, kteří měli objasnit, komu a jakým způsobem byly doručovány jednotlivé faktury od dodavatelů služeb. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o.s.ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Dovolací soud sice nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovolání podává proti napadenému rozsudku „v rozsahu všech jeho výroků“, tj. jakoby i proti jeho nákladovému výroku. Ve vztahu k uvedenému výroku však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani v tomto směru nevymezil důvody dovolání. Dovolací soud proto zastává názor, že ve skutečnosti správnost nákladového výroku nenapadl a jeho dovolání směřuje pouze proti měnícímu výroku napadeného rozsudku.

Ve vztahu k měnícímu výroku dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o.s.ř. pro řešení otázky, zda v žalobě, jíž se nájemce bytu domáhá po pronajímateli předložení dokladů, z nichž vycházel při vyúčtování záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu, a posléze v rozsudku, jímž se takové žalobě vyhovuje, musí být označen každý jednotlivý doklad nebo postačí, jsou-li vymezeny úhrnně údaji, jež umožňují identifikovat soubor těchto dokladů „jako celek“. V tomto ohledu totiž napadené rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno, závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v této specifické podobě nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud (jednoznačně) vyřešena. Naproti tomu nedovodil přípustnost dovolání pro řešení ostatních (právních) otázek nastolených v dovolání, neboť ve vztahu k nim dovolatel řádně nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V této souvislosti totiž nelze opomenout, že může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Posléze uvedené vady dovolatel v dovolání uplatnil především dovolací námitkou vztahující se k neprovedení tam zmíněných důkazů. Zde je však namístě připomenout, že z hlediska ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu – s přihlédnutím k charakteru uplatněné dovolací námitky – však v posuzovaném případě nejde. Závěr, že dovolatel dosud nesplnil svoji povinnost předložit žalobci doklady, z nichž vychází vyúčtování služeb za léta 2009 až 2012, totiž odvolací soud (soud prvního stupně) přijal na základě více samostatných důvodů, přičemž uvedená dovolací námitka se týká jen jednoho z nich. Jestliže však dovoláním nebyly účinně zpochybněny všechny důvody, na nichž odvolací soud uvedený závěr založil, není ani zapotřebí zabývat se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o oprávněnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. Zbývá dodat, že odvolacímu soudu nelze ani úspěšně vytýkat, že se dostatečně nevypořádal s dovolací námitkou, že soud prvního stupně uvedl ve svém rozhodnutí jako jediný pramen práva vyhlášku ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., avšak ta se týká jen části merita věci. Jednak je uvedená výtka natolik obecná, že právě pro její obecnost nelze její opodstatněnost v dovolacím řízení zodpovědně přezkoumat (není totiž patrné, v čem dovolatel spatřuje „nedostatečnost“ vyřízení své námitky). Kromě toho však nelze ani opomenout, že soud prvního stupně – stejně jako odvolací soud – posoudil (byť analogicky) dotčený právní vztah především podle ustanovení občanského zákoníku o příkazní smlouvě (§ 724 a násl. obč. zák.) a z nich zejména podle § 727 obč. zák., a nikoli „jen“ podle citované vyhlášky, jak se dovolatel snaží v dovolání podsouvat.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (tj. od 1. ledna 2014), i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (o něž v tomto řízení jde) se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Ve smyslu § 688 obč. zák. nájemci bytu vzniká na základě nájemní smlouvy vedle práva užívat byt i právo užívat společné prostory a zařízení domu, jakož i požívat plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno. Těmto právům odpovídá jeho povinnost platit vedle nájemného (v užším smyslu) též úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu – tzv. úhrady za služby (§ 696 obč. zák.). V praxi obvykle nájemce hradí náklady na čerpané služby podle jejich skutečné spotřeby za určitou dobu (zpravidla dvanácti měsíců), avšak po tuto dobu (hovoří se o tzv. zúčtovacím období) není známo, jaká bude celková cena čerpaných služeb. Aby pronajímatel nemusel během celého zúčtovacího období nést náklady za dodávky služeb sám, sjednávají účastníci nájemního poměru v nájemní smlouvě zpravidla povinnost nájemce platit pronajímateli pravidelné (obvykle měsíční) zálohy na úhrady za služby. Protože úhrada služeb prostřednictvím zálohového plnění je úhradou předběžnou a nikoli konečnou (definitivní), je uvedenému způsobu placení úhrad imanentní potřeba provést po skončení stanoveného (zúčtovacího) období výpočet skutečných nákladů čerpaných služeb a porovnat ho s úhrnem poskytnutých záloh. Tento postup se nazývá vyúčtování služeb, přičemž v závislosti na jeho výsledku se hovoří buď o přeplatku na službách nebo o nedoplatku za služby. Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. července 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. února 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněné pod C 2170 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z toho, že vyúčtování služeb musí být řádné, lze dovodit, že nájemce má právo seznámit se s doklady, o něž se vyúčtování opírá; jinak by totiž neměl žádný právní prostředek k tomu, aby mohl řádnost vyúčtování popřípadě zpochybnit. Za této situace nelze nájemci bytu upřít právo žádat po pronajímateli předložení dokladů, z nichž vycházelo příslušné vyúčtování služeb, kteréžto právo lze uplatnit u soudu v případě, že pronajímatel jeho žádosti nevyhoví. Pro nedostatek výslovné zákonné úpravy se na takto postavený závazkový vztah analogicky aplikuje ustanovení § 727 obč. zák. (§ 853 obč. zák.). Pro způsob předložení dokladů nelze stanovit podrobná a vyčerpávající pravidla, avšak vždy je třeba postupovat tak, aby byla umožněna účinná kontrola správnosti vyúčtování. Právo seznámit se s doklady proto nelze chápat formálně jako právo na předložení dokladů za jakýchkoliv podmínek. Pronajímatel bytu splní povinnost předložit nájemci doklady, z nichž vycházel při vyúčtování služeb, tehdy, jestliže je předloží za podmínek umožňujících je řádně prostudovat, resp. pořídit si opisy či kopie. Může též předložit kopie dokladů (a náklady na jejich pořízení zahrnout do vyúčtování); v tomto případě však musí umožnit porovnání kopií s originály dokladů. Pro tyto teze lze nalézt oporu mimo jiné i v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 26. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004 (uveřejněném pod C 3226 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), z 25. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2058/2005 (uveřejněném pod C 4453, 4454 a 4455 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), a z 15. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 2819/2008 (uveřejněném pod C 7752 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), tj. v rozhodnutích, na něž odkázaly soudy nižších stupňů. Byť se uvedená rozhodnutí týkají hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí, je namístě z nich vycházet též v poměrech posuzovaného případu, neboť řeší stejnou mezeru v zákoně, jakou v rozhodné době vykazovala i úprava nájemního poměru k bytu (regulaci práv a povinností účastníků uvedeného právního vztahu týkající se vyúčtování služeb poskytovaných s užíváním bytu, jež byla obsažena v cenových výměrech Ministerstva financí č. 1/2010 a č. 1/2012, nelze v dané věci aplikovat z příčin vyjádřených v právní větě, s níž byl publikován na str. 237 ve svazku č. 28 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nález Ústavního soudu České republiky z 20. listopadu 2002, sp. zn. Pl. ÚS 8/02 /citovaný nález byl uveřejněn rovněž pod č. 528/2002 Sb./).

Má-li být nájemci umožněna „účinná“ kontrola správnosti vyúčtování služeb, lze mít za splněnou povinnost pronajímatele seznámit ho s doklady, o které se vyúčtování opírá, pouze tehdy, předložil-li mu komplexní soubor veškerých (kompletních) listin týkajících se všech vyúčtovaných služeb a pokrývajících celé zúčtovací období. Účinnou kontrolu správnosti vyúčtování totiž může zmařit nepřítomnost byť jen jedné z těchto listin (či její části), neboť v takovém případě není zřejmé, jak se údaje v ní obsažené projevily (měly projevit) ve vyúčtování. Objektem práva nájemce na předložení dokladů, o které se opírá příslušné vyúčtování služeb, je tedy soubor daných dokladů „jako celek“, a nikoli jednotlivé listiny, jimiž je tvořen. Ostatně zmíněná „komplexnost“ není kvalita jednotlivých dokladů, kterou propůjčují souboru, do nějž náleží, nýbrž vlastnost samotného souboru, jež vyplývá (až) ze vzájemných vazeb mezi těmito doklady (vzájemně propojenými částmi celku). Okolnost, že objektem nároku na předložení dokladů, z nichž vychází příslušné vyúčtování služeb, je celý soubor těchto dokladů, a nikoli skladebné části, jimiž je tvořen (jednotlivé listiny), pak nutně musí nalézt odpovídající výraz též při soudním uplatnění dotčeného nároku. Vzhledem k popsanému charakteru uplatněného nároku tudíž nezbývá než připustit, že v žalobě, jíž se nájemce bytu domáhá po pronajímateli předložení dokladů, ze kterých vycházel při vyúčtování záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu, (a také v následném vyhovujícím rozsudku) nemusí být tyto doklady označeny jednotlivě, nýbrž postačí, jsou-li vymezeny úhrnně údaji, jež umožňují identifikovat soubor uvedených dokladů „jako celek“. Tomuto požadavku žalobce dostál již tím, že nezaměnitelně vymezil příslušná vyúčtování, jichž se požadovaný soubor dokladů týká, a to údaji o typu dotčených právních úkonů (nikoli „událostí“, jak chybně uvedl odvolací soud), o zúčtovacích obdobích, na něž se vztahují, a o bytu, s jehož užíváním bylo spojeno čerpání vyúčtovaných služeb. Zbývá dodat, že není-li – opět s přihlédnutím k charakteru uplatněného nároku – možné částečné (s)plnění povinnosti pronajímatele seznámit nájemce s doklady, ze kterých vycházel při vyúčtování služeb (předložením neúplného souboru požadovaných dokladů), nepřichází v úvahu ani částečné zpětvzetí žaloby, jíž se nájemce po pronajímateli domáhá splnění uvedené povinnosti.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že jde-li v dané věci o žalobu na předložení souboru dokladů (jako specifického objektu práv a povinností), z nichž vycházejí konkrétní vyúčtování plnění spojených s užíváním určitého (pronajatého) bytu, nelze přisvědčit dovolatelovu názoru, že by neurčitost takovéto žaloby způsobovalo neoznačení jednotlivých dokladů sloužících jako podklad pro příslušná vyúčtování služeb; ostatně tyto doklady žalobce v zásadě ani přesně označit nemůže, neboť o nich zpravidla není podrobněji informován (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu z 18. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 492/2005, uveřejněné pod C 3383 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Na uvedeném právním závěru nemůže nic změnit ani dovolací námitka týkající se nejasností při posuzování budoucího splnění povinnosti uložené napadeným rozsudkem. Tato námitka totiž nemá žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k úvaze o určitosti žalobního návrhu (tzv. petitu), resp. materiální vykonatelnosti rozsudku, jímž soud tomuto návrhu vyhověl.

Z uvedeného vyplývá, že z pohledu otázky otevřené dovolacímu přezkumu napadený rozsudek obstojí. Za této situace dovolací soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o.s.ř.).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. května 2016

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu

Vydáno: 24. May 2016
Vloženo: 23. August 2016