JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1250/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení obytné místnosti, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 175/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2002, č. j. 5 Co 2470/2002-54, ve znění usnesení ze dne 8. listopadu 2002, č. j. 5 Co 2470/2002-61, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Strakonicích (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. května 2002, č. j. 7 C 175/2001-37, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů od zajištění (náhradního) přístřeší „obytnou místnost č. 26 v domě čp. 805 ve S. (dále též jen „obytná místnost“, „místnost“, resp. „současný pokoj č. 26“), výrokem II. rozhodl o nákladech řízení účastníků a výrokem III. určil výši odměny pro zástupce žalovaného.

Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za prokázáno, že rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. listopadu 1996, č. j. 8 C 636/96-10, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 24 o velikosti 3+1 v domě čp. 862 ve S., že žalovaný tento byt dobrovolně nevyklidil a byl vyklizen exekučně, že spolu se členy své rodiny byl vyklizen do přístřeší v ubytovně ve S. (dále jen „ubytovna“), že při nastěhování do ubytovny podepsal dne 19. května 1999 přihlášku k přechodnému ubytování, že na základě ústně uzavřené dohody začal užívat pokoj původně označený číslem 26 ve druhém patře ubytovny (dále jen „původní pokoj č. 26“), že následně se přestěhoval do pokoje č. 2 v prvním patře ubytovny a že poté se nastěhoval do pokoje původně označeného číslem 15 a nyní číslem 26 ve druhém patře ubytovny (dále opět jen „současný pokoj č. 26“), v němž i v současné době bydlí. Poté rovněž zjistil, že žalovaný neplatil řádně nájemné a služby spojené s užíváním obytné místnosti, že dne 22. června 2000 mu byla doručena výpověď žalobce datovaná dnem 20. června 2000, že žalovaný jak původně v bytě tak také následně v obytných místnostech hromadil odpadky z kontejnerů a že v důsledku toho vznikal v místnostech silný zápach, objevoval se zde obtížný hmyz a tím byli dotčeni i ostatní obyvatelé žijící v ubytovně. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovanému svědčilo ve vztahu k obytné místnosti (současnému pokoji č. 26) právo nájmu obytné místnosti ve smyslu § 717 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době nastěhování žalovaného do ubytovny (dále jen „obč. zák.“), že toto právo zaniklo na základě výpovědi ze dne 20. června 2000 uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a že ode dne zániku práva nájmu užívá žalovaný obytnou místnost bez právního důvodu. Poté rovněž dovodil, že za situace, kdy žalovaný neplatí řádně nájemné, ničí majetek žalobce a obtěžuje okolo bydlící osoby zápachem a šířením hmyzu, nelze podmínit jeho vyklizení zajištěním náhradního ubytování (ve smyslu § 718 obč. zák.), a proto – s přihlédnutím k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. – vázal stanovenou vyklizovací povinnost na zajištění pouhého přístřeší.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. října 2002, č. j. 5 Co 2470/2002-54, ve znění usnesení ze dne 8. listopadu 2002, č. j. 5 Co 2470/2002-61, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o povinnosti žalovaného vyklidit obytnou místnost a ve výroku II. o nákladech řízení účastníků (výrok I.) a změnil jej ve výroku III. o odměně zástupce žalovaného (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a o povinnosti státu zaplatit zástupci žalovaného odměnu za odvolací řízení (výroky III. a IV.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, avšak – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že právo nájmu, které žalovanému svědčilo ve vztahu k původnímu pokoji č. 26, zaniklo na základě výpovědi žalobce ze dne 20. června 2000 uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a že současný pokoj č. 26 užívá žalovaný od počátku bez právního důvodu, neboť ve vztahu k němu mu právo nájmu obytné místnosti nikdy nevzniklo; podle názoru odvolacího soudu právě proto ani nepřipadá v úvahu aplikace ustanovení § 718 obč. zák. o bytové náhradě ve formě náhradního ubytování a náhradní ubytování by bylo lze žalovanému přisoudit pouze za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Bylo-li však prokázáno, že žalovaný neplatí nájemné a obytnou místnost užívá způsobem narušujícím dobré mravy, pokládal odvolací soud za správný rovněž výrok o bytové náhradě v podobě přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil dalším vlastním podáním. Již v pořadí prvním podáním napadl rozsudek odvolacího soudu toliko ve výroku potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě v podobě přístřeší; vznesl v něm tudíž námitky jen proti výroku o bytové náhradě v podobě přístřeší. Následně uvedená podání doplnil podáním sepsaným ustanoveným advokátem. V tomto podání opřel přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Namítl, že „uzavřel platnou nájemní smlouvu ve smyslu § 717 občanského zákoníku dne 19.5.1999 na dobu neurčitou v objektu žalobce ve S., tehdy čp. 804, tj. v zařízení určeném k trvalému bydlení“, a pokračoval, že vzhledem k ukončení práva nájmu výpovědí ze dne 20. června 2000 mu „přísluší podle § 718 občanského zákoníku jako bytová náhrada náhradní ubytování“. Dále uvedl, že ve vztahu k bytové náhradě bylo ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. aplikováno pouze ve prospěch žalobce a nebylo tudíž přihlédnuto k jeho zdravotnímu stavu, finančním možnostem a k tomu, že je osobou obtížně společensky přizpůsobivou. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a dovolaní žalovaného označil za nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že výtka nesprávného právního posouzení věci je ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť dovolatel – jak je patrno z obsahu jeho dovolání – zčásti opomíjí zjištěný skutkový stav a zčásti přichází s novým („vlastním“) skutkovým stavem věci. Obecně totiž namítl, že „uzavřel platnou nájemní smlouvu ve smyslu § 717 občanského zákoníku dne 19.5.1999 na dobu neurčitou v objektu žalobce ve S., tj. v zařízení určeném k trvalému bydlení“, že vzhledem k ukončení práva nájmu výpovědí ze dne 20. června 2000 mu „přísluší podle § 718 občanského zákoníku jako bytová náhrada náhradní ubytování“, a (záměrně) přehlédl, že při právním posouzení věci vycházel odvolací soud mimo jiné rovněž ze skutkových zjištění, že zpočátku užíval pokoj původně označený číslem 26 ve druhém patře ubytovny (dále opět jen „původní pokoj č. 26“), že následně se přestěhoval do pokoje č. 2 v prvním patře ubytovny a že poté se nastěhoval do pokoje původně označeného číslem 15 a nyní číslem 26 ve druhém patře ubytovny (dále opět jen „současný pokoj č. 26“), v němž i v současné době bydlí. Přitom otázkou vzniku (a zániku) práva nájmu obytné místnosti podle § 717 obč. zák. se odvolací soud zabýval a ve vztahu k původnímu pokoji č. 26 – ve shodě s tím, co obecně tvrdí dovolatel – rovněž dovodil, že zde mu svědčilo právo nájmu obytné místnosti podle § 717 obč. zák. (a že toto právo zaniklo na základě výpovědi žalobce ze dne 20. června 2000 uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty). Nelze však ztratit ze zřetele, že odvolací soud také dovodil, že ve vztahu k současnému pokoji č. 26, o jehož vyklizení v projednávané věci jde, žalovanému právo nájmu obytné místnosti (ve smyslu § 717 obč. zák.) nikdy nevzniklo, že proto jej užívá od počátku bez právního důvodu, že za této situace ani nepřipadá v úvahu aplikace ustanovení § 718 obč. zák. o bytové náhradě ve formě náhradního ubytování a že náhradní ubytování by bylo lze žalovanému přisoudit pouze za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud rovněž konstatuje, že ve vztahu k bytové náhradě navíc dovolatel v dovolání nastoluje zčásti nový, tedy „vlastní“ skutkový stav věci. Z uvedeného vyplývá, že dovolatel zčásti přehlíží zjištěný skutkový stav a zčásti přichází s novým („vlastním“) skutkovým stavem věci; ve skutečnosti tak brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti v dovolání zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že současný pokoj č. 26 užívá bez právního důvodu, a také závěru o formě bytové náhrady, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobce se ve vyjádření k dovolání výslovně vzdal práva na náhradu nákladů dovolacího řízení. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. prosince 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 01. December 2004