JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1228/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města K. H., zastoupeného advokátem, proti žalované N. R., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 236/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2005, č.j. 28 Co 513/2004-23, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 1. 2005, č.j. 28 Co 513/2004-23, potvrdil rozsudek ze dne 4. 10. 2004, č.j. 5 C 236/2004-10, kterým Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) uložil žalované povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 6, IV. kategorie, sestávající ze dvou pokojů a kuchyňského koutu, ve druhém podlaží domu č.p. 454 v K. H. v Č. ulici (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce (vlastník domu, v němž se předmětný byt nachází) uzavřel dne 28. 1. 2004 se žalovanou smlouvu o nájmu na dobu určitou, a to pouze tří měsíců (od 1. 2. 2004 do 30. 4. 2004), že žalovaná byt užívala i po uplynutí této doby, aniž by proti tomu žalobce zakročil žalobou u soudu, že dopisem ze dne 26. 7. 2004 sdělil žalované, že nájem skončí ke dni 31. 7. 2004 a vyzval ji k vyklizení bytu do 10. 8. 2004, že žalovaná tak neučinila, a proto žalobce podal dne 24. 8. 2004 žalobu na vyklizení. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že nájemní vztah žalované skončil ke dni 31. 7. 2004 (poté, co se podle § 676 odst. 2 obč. zák. nájemní smlouva obnovila o tři měsíce), že od uvedeného data užívá byt bez právního důvodu a že její povinnost k vyklizení nelze vázat na zajištění bytové náhrady. S přihlédnutím k námitkám žalované (že má tři nezletilé děti a že žalobcem jí nabízený byt v M. s. je pro ni nevhodný) se odvolací soud zabýval i tím, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a dospěl k závěru, že mu nelze odepřít ochranu jeho vlastnického práva. Poukázal na to, že nájem bytu byl sjednán na velmi krátkou dobu, že žalobce dal žalované výslovně na vědomí, že nebude platnost nájemní smlouvy prodlužovat, a proto se měla žalovaná po dobu trvání nájmu sama starat o zajištění jiného bydlení; za této situace nemůže řešit svůj bytový problém na úkor žalobce tak, že i po ukončení nájmu v bytě protiprávně setrvává. Odvolací soud dále dovodil, že žalobce tím, že žalované dokonce nabídl možnost nájmu jiného bytu, splnil i svou povinnost dle ust. § 3 odst. 2 obč. zák., podle něhož i orgány místní samosprávy mají dbát na to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory byly odstraněny především dohodou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (nezastoupena advokátem) dovolání, které posléze doplnila prostřednictvím advokáta, který jí byl ustanoven soudem. Přípustnost dovolání odůvodnila podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to zejména nezohledněním zájmů jejích nezletilých dětí, jež by tím, že přijme žalobcem nabízený byt, trpěly ve velmi závadovém prostředí, což by negativně ovlivnilo jejich duševní a mravní vývoj, což je v rozporu s mezinárodní úmluvou o právech dětí, kterou je ČR vázána.“ Uvádí, že předmětný byt nevyklidila po uplynutí dohodnuté doby proto, že je matkou tří nezletilých dětí a nepodařilo se jí zajistit jiné bydlení, a že žalobcem nabízený byt (opakovaně) odmítla kvůli bezpečnosti svých dětí, neboť v domě, v němž je umístěn, dochází k častým rvačkám, obyvatelé domu se opíjí a hrubě narušují soužití v domě a bydlení v domě nedoporučila ani sociální pracovnice ani škola. Je si vědoma toho, že pronajímatel nemá povinnost přidělit jí nový byt, zpravidla však jiným nájemcům smlouvy prodloužil, pokud si plnili řádně své povinnosti nebo někteří dokonce dostali byt vyšší kategorie, případně si mohli vybrat z minimálně dvou bytů; žádá proto soud, aby její případ znovu projednal a uváděné skutečnosti zohlednil. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 11. ledna 2005, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) či nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnila.

V projednávané věci dovolatelka výslovně neformuluje právní otázku, se kterou by spojovala zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání vyplývá, že odvolacímu soudu vytýká, že při právním posouzení věci nezohlednil jí namítané okolnosti; byť tak formálně činí prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ve skutečnosti, tj. posuzováno z hlediska konkrétního obsahu těchto námitek, fakticky uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje; v případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že užívá-li někdo byt (místnosti) bez právního důvodu, nelze ani prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu na vyklizení, neboť táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva (srov. rozsudek ze dne 29. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001, usnesení ze dne 17. 12. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2319/2003, a rozsudek ze dne 17. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2686/2003).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (k tomu viz např. rozsudek ze dne 30. 9. 1998, sp.zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003) rovněž dovodila, na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace.

V projednávané věci se odvolací soud – v souladu s citovanou judikaturou – zabýval posouzením věci z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák., když vzal v úvahu jak zjištěné skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce (tj. zejména, že předmětný byt byl žalované pronajat na dobu určitou, a to navíc na velmi krátkou dobu, že jí bylo od počátku známo, že jde o bydlení dočasného charakteru, že jí byl pronajímatelem nabídnut náhradní byt, který odmítla), tak i ty, jež prospívaly žalované (tj. její sociální a rodinnou situaci), neshledal však, že by výkon práva žalobce domáhat se vyklizení žalované byl v rozporu s dobrými mravy, ani že její povinnost k vyklizení by měla být vázána na zajištění bytové náhrady. Otázka, jakou váhu přisoudil podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci jednotlivým relevantním hlediskům, a která z nich považoval v jejich vzájemné souvislosti za převažující, již zásadní právní význam nemá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 192/2004).

Se zřetelem k tomu nelze než učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2006

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 26. September 2006