JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1199/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) P. P., b) Z. T., obou zast. advokátem, proti žalovaným 1) V. K., 2) R. K., oběma zast. advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 221/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005, čj. 15 Co 290/2005-54, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005, čj. 15 Co 290/2005-54, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 12. 2004, čj. 5 C 221/2004-34, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 10. 2005, čj. 15 Co 290/2005-54, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 12. 2004, čj. 5 C 221/2004-34, jímž tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 10, o velikosti 2+1, II. kategorie, ve 2. patře domu čp. 1197 v P., s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tří měsíční výpovědní lhůty a žalovaní budou povinni byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty a žalobcům uložil povinnost uhradit žalovaným náklady řízení před soudem prvního stupně; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani v právním posouzení věci, a pro stručnost odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Dále uvedl, že žalovaní užívají dva byty, ale v jejich situaci nelze na nich spravedlivě požadovat, aby užívali jeden byt, čemuž odpovídá odlišný model fungování jejich rodiny. Soud prvního stupně správně zjišťoval způsob užívání předmětného bytu žalovanými při existenci dvou bytů ve společném nájmu žalovaných a nepochybil, když dovodil, že uplatněný výpovědní důvod není dán, jestliže bylo prokázáno, že žalovaná se v bytě zdržuje občas a P. M., její dcera, se v bytě zdržuje trvale. Výpovědní důvod (§ 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. ve znění účinném do 30. 3. 2006 – dále jen „obč. zák.“) nemůže být naplněn za situace, kdy byt užívá trvale příslušník společné domácnosti (§ 115 obč. zák.), tj. P. M., která byt užívá, jak bylo prokázáno, způsobem, který odpovídá studentce vysoké školy.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť shledal, že je věcně správný, a to včetně výroku o nákladech řízení.

Dovoláním ze dne 22. 12. 2005 napadli žalobci rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.).

V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobci zejména uvedli, že odvolací soud řešil právní otázku, na níž je jeho rozhodnutí založeno, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a hmotným právem, a proto má dovoláním napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé jsou toho názoru, že výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. b) obč. zák a užívání či neužívání bytu je třeba posuzovat ve vztahu k nájemci a z hlediska tohoto ustanovení je irelevantní užívání bytu osobami s tzv. odvozeným právem bydlení (dcera žalované). K tomu dovolatelé odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž je vykládán pojem „neužívání bytu“ a „občasné užívání bytu“ (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1551/99, 26 Cdo 451/99, 26 Cdo 97/2001, 26 Cdo 529/2001), kde jsou uvedené pojmy vykládány ve vztahu k nájemci bytu; totéž platí i pro pojmy „vážné důvody“, popř. „závažné důvody“ (rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 252/96, 26 Cdo 457/98, 26 Cdo 1954/99, 26 Cdo 943/2001). Odvolací soud proto nesprávně aplikoval hmotné právo, neboť „neposoudil faktický vztah žalované k předmětnému bytu jako jeho neužívání“.

Dovolatelé dále odvolacímu soudu vytýkají, že skutková zjištění, zda žalovaní předmětný byt užívají, jsou zcela nedostatečná a rozporná. Jsou názoru, že z výpovědi svědků (B., B., P., P., B., V. a J. P.) – sousedů žalovaných a z dokladů o spotřebě elektrické energie v bytě jednoznačně vyplývá, že byt není žalovanými užíván, že žalovaní za dobu 1,5 roku byli v předmětném bytě jednou nebo dvakrát a do bytu si nenesli nákup, popř. neodnášeli odpadky nebo cokoli jiného, co by svědčilo o užívání bytu. Odvolací soud konstatoval, že žalovaný, předmětný byt neužívá vůbec a v případě užívání bytu žalovanou dospěl k nesprávnému názoru, že žalovaná užívá předmětný byt občas, což je podle dovolatelů nejasné a rozporné s provedenými důkazy.

Podle dovolatelů je dále nepřípadný odkaz na ust. § 3 odst. 1 obč. zák., jímž nelze obhájit závěr, že žalovaní užívají byt, neboť mezi žalovanými a jejich dětmi se nejedná o „obvyklý model manželství a rodiny“, ale o „soužití, které odpovídá vůli svobodných lidí“. Soudy dále úplně přehlížejí, že žalovaní jako manželé jsou povinni žít spolu (§ 18 zákona o rodině) a tuto povinnost porušují.

Dovolatelé jsou toho názoru, že odvolací soud nezaujal právní názor k tomu, zda jsou dány vážné důvody, pro něž žalovaní neužívají předmětný byt, event. závažné důvody, pro něž byt užívají pouze občas. Zatímco dovolatelé prokázali, že žalovaní byt neužívají, žalovaní naopak neprokázali, že je na jejich straně vážný důvod, pro nějž předmětný byt neužívají (popř. závažný důvod, s ohledem na nějž užívají byt občas) a dovolatelé odkázali na již uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu.

V odůvodnění dovolání dovolatelé dále uvedli, že odvolací soud, pokud ve svém rozhodnutí odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nesprávně převzal skutkové a právní závěry soudů učiněné v jiném řízení, zahájeném na základě žaloby ze dne 28. 6. 2002 (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 2. 2003, čj. 5 C 181/2002-45, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11.2003, čj. 15 Co 303/2003-65), byť se jednalo o stejné žalobce a žalované, ale nebyl dán totožný předmět řízení, neboť žaloba ze dne 21. 5. 2004 (na jejímž základě bylo zahájeno toto řízení) směřuje na jednání žalovaných v jiném období (od ledna 2003).

Dále dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dcera žalované užívá trvale předmětný byt (přičemž jsou toho názoru, že z hlediska výpovědního důvodu dle ust. § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. je způsob užívání bytu dcerou žalované nerozhodný) a jsou toho názoru, že byt užívá občas, popř. neužívá vůbec, což vyplývá z provedeného dokazování.

Dovolatelé dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaní a jejich dcera tvoří společnou domácnost, a domnívají se, že z hlediska uplatněného výpovědního důvodu je tato skutečnost nerozhodná. K pojmu společné domácnosti odkazují na ust. § 115 obč. zák. (a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 622/99), v němž je pojem společné domácnosti vymezen. Odvolacím soudem uváděný „neobvyklý model soužití žalovaných a jejich dětí“ dokládá, že žalovaní a jejich dcera netvoří domácnost.

Dovolatelé s ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání, jak to vyplývá z obsahu spisu, nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a dost. 3 o.s.ř.) popř. důvod, jímž lze vytýkat jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tj. z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaké mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.

V posuzovaném případě z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé především namítají, že v případě výpovědního důvodu dle ust. § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. je nutné posuzovat užívání či neužívání bytu pouze vzhledem k jeho nájemci a je nerozhodné, zda byt užívá osoba s odvozeným právem bydlení (rodinný příslušník – dcera).

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že uplatněný výpovědní důvod (§ 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák) není dán, pokud bylo prokázáno, že se žalovaná v předmětném bytě zdržuje občas a její dcera se v něm zdržuje trvale. Podobně i soud prvního stupně zaujal názor, že pokud byt užívá obvyklým způsobem dcera žalované (Petra Mikešová), která je příslušnicí společné domácnosti (§ 115 obč. zák.), nelze dovodit, že byt není užíván.

Podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu tehdy, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů anebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas.

Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. vyplývá, že naplnění tohoto výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce neužívá byt vůbec nebo ho užívá jen občas a pro tento stav nejsou dány vážné (závažné) důvody. Zda jsou naplněny zákonné podmínky tohoto výpovědního důvodu, soud posuzuje k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99). O neužívání, popř. občasné užívání bytu jde tehdy, je-li byt zcela nebo převážně opuštěn. Vážnými (závažnými) důvody neužívání (občasného užívání) bytu jsou pouze takové okolnosti, které brání nájemci, aby byt užíval (popř. aby ho užíval soustavně, nikoli pouze občas). Vážnost (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Z objektivního hlediska lze, za vážné (závažné) důvody, pro něž nájemce byt neužívá (užívá ho občas) pokládat např. ústavní léčení, zdravotní stav nájemce, výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází apod. (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2614/2005).

Obecně (z objektivního hlediska) lze dále mít za to, že vážnými (závažnými důvody), pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou důvody, které brání nájemci byt jinak bez dalšího užívání způsobilý užívat, resp. umožňují mu užívat takový byt pouze občas; za takové důvody však soudní praxe nepovažuje situaci, kdy nájemce, u něhož nejsou dány žádné důvody, které by mu ve výše uvedeném smyslu bránily byt užívat, byt neužívá jen proto, že v něm uspokojuje bytovou potřebu jiná osoba, byť nájemci blízká (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 195/2004, ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1347/2004, a ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 26 Cdo 361/2005).

Ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá, že žalovaný předmětný byt neužívá vůbec, žalovaná se v bytě zdržuje občas a dcera žalované byt užívá trvale (dovolatelé jsou toho názoru, že žalovaní byt neužívají, popř. ho užívají jen občas, pokud za občasné užívání lze označit jednu až dvě návštěvy ročně). Přitom podle nezpochybněného závěru soudů obou stupňů jsou žalovaní společnými nájemci předmětného bytu a dcera žalované užívá byt na základě rodinněprávního vztahu. Žalovaný se svým synem užívá a je společným nájemcem (spolu se žalovanou) druhého bytu.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) v daném případě neposuzoval naplnění výpovědního důvodu dle ust. § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. ve vztahu k nájemcům bytu (žalovaným), ale vycházel z toho, že byt trvale užívá jejich rodinný příslušník (dcera). Ze skutkových zjištění je dále zřejmé, že žalovaný jako společný nájemce neužívá byt vůbec a žalovaná jen občas a soudy obou stupně se vzhledem ke svému nesprávnému právnímu názoru již nezabývaly vážnými, popř. závažnými důvody neužívání, popř. občasného užívání předmětného bytu žalovanými.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že právní posouzení věci ohledně naplnění výpovědního důvodu dle ust. § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. nelze s ohledem na zjištěný skutkový stav pokládat za správné a úplné. Protože byl naplněn dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem a judikaturou dovolacího soudu je dána přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Nejvyšší soud podle ust. § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu, vzhledem k tomu, že není správné, zrušil, a protože důvody pro zrušení tohoto rozhodnutí platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude podle ust. § 243d odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci. Právní názor dovolacího soudu je závazný.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2006

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. October 2006