JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 114/2015

Vyklizení nemovitosti, Bytová náhrada

Právní věty

  1. Osoba, která zůstane bydlet v domě, k němuž na základě rozhodnutí soudu o vypořádání podílového spoluvlastnictví přestane mít podíl, není zásadně povinna dům vyklidit bez zajištění bytové náhrady; její nárok na bytovou náhradu je nutno analogicky (§ 853 40/1964 Sb.) posoudit podle ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé zák. č. 40/1964 Sb.

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně A. T., L., zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovanému T. P., J., zastoupenému JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci X – Františkově, Vysoká 149/4, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 137/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. srpna 2014, č. j. 36 Co 92/2014-52, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. srpna 2014, č. j. 36 Co 92/2014-52, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Liberci dne 18. 4. 2013 se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit rodinný dům na stavební parcele č. 475 v části obce J., stavební parcelu č. 475, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 98 m2, parcelu č. 1006, trvalý travní porost o výměře 70 m2, parcelu č. 1007, trvalý travní porost o výměře 670 m2, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, na LV č. 366, v části obce J., k. ú. J., obec J., okres Liberec (dále jen „nemovitosti“). Svou žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě kupní smlouvy ze dne 28. 4. 2003, vložené do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 28. 4. 2003, a podle rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 4. 2012, č. j. 12 C 387/2009-57, jež nabyl právní moci dne 20. 6. 2012, je výlučnou vlastnicí nemovitostí, které však obývá žalovaný, aniž by mu k jejich užívání svědčil jakýkoliv právní titul, čímž jí brání ve výkonu vlastnického práva.
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 11. 2013, č. j. 29 C 137/2013-33, uložil žalovanému povinnost vyklidit nemovitosti do 15 dnů od zajištění náhradního bytu a dále rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 4. 2012, č. j. 12 C 387/2009-57, jež nabyl právní moci dne 20. 6. 2012, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem a nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, které bylo uloženo zaplatit částku 1.445.000 Kč jako vypořádací podíl na účet majetkové podstaty žalovaného (usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 12. 2010, č. j. KSLB 57 INS 11975/2010-A-12, byl zjištěn úpadek žalovaného a povoleno jeho řešení oddlužením) do dvou měsíců od právní moci rozsudku, že žalobkyně tuto povinnost nesplnila a že nemovitosti užívá k bydlení žalovaný, jenž je bez dolních končetin odkázán na invalidní vozík. S odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že žalovanému již nesvědčí právní titul k užívání nemovitostí, proto žalobě na vyklizení sice vyhověl, ale s přihlédnutím k jeho těžkému zdravotnímu hendikepu povinnost k vyklizení vázal na podmínku zajištění náhradního bytu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. 8. 2014, č. j. 36 Co 92/2014-52, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o vyklizení nemovitostí (pro tentokrát) zamítá (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud dovodil, že dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který je podle jeho přechodných ustanovení (§ 3028 odst. 2) třeba na danou věc aplikovat, když v tomto případě je předmětem řízení ochrana vlastnického práva žalobkyně jako práva věcného. Shledal, že ustanovení § 2 odst. 3 a § 3 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je obdobou ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které soud prvního stupně správně použil, avšak nový občanský zákoník zcela opustil institut bytových náhrad a nově tedy již nelze vázat vyklizení bytu či nemovitosti na zajištění bytové náhrady. V důsledku toho uzavřel, že žalovaný užívá předmětné nemovitosti, ačkoliv právní titul k jejich užívání již dříve pozbyl, avšak je třeba přihlédnout k tomu, že žalobkyně mu dosud ničeho neuhradila na vypořádací podíl, a dále též k jeho sociálním a zdravotním poměrům a žalobu na vyklizení (pro tentokrát) zamítnout.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovozovala ve smyslu § 237 občanského soudního řádu z toho, že odvolací soud se při aplikaci ustanovení týkající se dobrých mravů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Namítala, že vyklizení nemovitostí nebylo v rozporu s dobrými mravy, žalovaný sice nemůže užívat jiný než bezbariérový objekt, avšak souhlasil se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a s jejich přikázáním do jejího vlastnictví. Naopak považovala za rozporné s dobrými mravy, že svým chováním brání výkonu jejího vlastnického práva. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že žalobkyně podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky (podmínění povinnosti k vyklizení bytu zajištěním bytové náhrady v případech, kdy vyklizovaný užíval byt na základě neodvozeného právního důvodu bydlení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady nebyly v dovolání namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Projednávanou věc je třeba posuzovat s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.), neboť žalovaný užívá nemovitosti bez právního důvodu od 21. 6. 2012 a tímto dnem také vznikla jeho povinnost je vyklidit i jeho případné právo na bytovou náhradu.

Bývalý Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněném pod č. 35/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že při pozbytí práva užívat byt (dům) z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto bytu (domu) se uplatní analogie zákona a použijí se ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§ 853 obč. zák.), tedy ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§ 712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Uvedený právní názor je výrazem dlouhodobě ustálené soudní praxe, která od něj nezaznamenala odklon (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 35/96, uveřejněný pod č. 61/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1351/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3020/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3599/2009).

Vyplývá-li nárok na bytovou náhradu žalovanému z analogického použití ustanovení § 712 obč. zák., nepřichází v úvahu postup podle § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k výkonu práva žalobce, tj. omezení vlastnického práva stávajícího vlastníka tím, že povinnost k vyklizení bude vázána na zajištění bytové náhrady. Aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. se však lze zabývat v rámci posouzení otázky, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované tímto ustanovením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1990/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3599/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4429/2014).

Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že žalovaný, který zůstal bydlet v domě, jenž na základě rozhodnutí soudu o vypořádání podílového spoluvlastnictví připadl žalobkyni, není zásadně povinen dům vyklidit bez zajištění bytové náhrady; jeho nárok na bytovou náhradu je nutno analogicky (§ 853 obč. zák.) posoudit podle ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Primární formou bytové náhrady pro vyklizovaného je náhradní byt; jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že vyklizovaný má právo jen na náhradní ubytování. Odepření práva na bytovou náhradu přichází v úvahu toliko na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, lze-li na základě konkrétních okolností (jak na straně vlastníka, tak i vyklizovaného) usoudit na to, že právo na bytovou náhradu je v rozporu s dobrými mravy.

Protože odvolací soud posoudil věc podle občanského zákoníku v nesprávném znění, a nezabýval se tak věcí z výše naznačených hledisek vyplývajících z ustálené judikatury, spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. října 2015

JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu

Vydáno: 20. October 2015
Vloženo: 14. January 2016

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč