JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1120/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 141/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. prosince 2003, č. j. 11 Co 357/2003-70, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. června 2002, č. j. 14 C 141/2001-27, uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do dvou měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 22 o velikosti 2+1, první kategorie, v osmém podlaží domu č. p. 988 v L.“. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 15. října 2002, č. j. 47 Co 458/2002-41, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění zrušujícího rozhodnutí uvedl, že dne 18. června 2002 vyhlásil soud prvního stupně rozsudek, jímž uložil žalovanému povinnost vyklidit byt 1+1, avšak v písemném vyhotovení rozsudku byla žalovanému uložena vyklizovací povinnost z bytu 2+1. V důsledku toho pokládal napadený rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost (§ 221 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“).

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. března 2003, č. j. 14 C 141/2001-49, vyhověl (upřesněné) žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do dvou měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 22 o velikosti 1+1, I. kategorie, v osmém podlaží domu č. p. 988 v L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a “předmětný dům“, resp. „dům“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 4. prosince 2003, č. j. 11 Co 357/2003-70, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že v předmětném bytě žila jako jeho nájemkyně M. D., která zemřela dne 29. dubna 1999 bez zanechání závěti, a že dědictví po ní nabyla pozůstalá sestra R. Č. Poté rovněž zjistily, že M. D. byla pratetou žalovaného, že žalovaný za pratetou do předmětného bytu docházel v době, kdy potřebovala pomoc, že v bytě také někdy přespával, že jinak přespával v bytě u svých rodičů, které jeho prateta rovněž navštěvovala, že pratetě žalovaného pomáhala také jeho matka a ostatní rodinní příslušníci, že žalovaný přispíval na společnou domácnost svým rodičům a že osobní věci měl v obou bytech. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na žalovaného nepřešlo právo nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí M. D. (dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že nebyl naplněn – v důsledku absence znaků trvalosti soužití a spotřebního společenství – předpoklad žití žalovaného s nájemkyní ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před její smrtí a současně ani předpoklad péče o společnou domácnost zemřelé nájemkyně či odkázanost výživou na nájemkyni. Protože žalovaný za této situace užívá předmětný byt bez právního důvodu, žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. – v konečném důsledku vyhověl. V otázce bytové náhrady pro žalovaného odvolací soud především dovodil, že vlastnické právo žalobce bylo omezeno již tím, že ke splnění vyklizovací povinnosti stanovil soud prvního stupně žalovanému delší (delší než patnáctidenní) lhůtu k vyklizení. Dále rovněž dovodil, že v posuzované věci nejde ani o výjimečný případ, kdy lze vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez právního důvodu podmínit za použití § 3 odst. 1 obč. zák. zajištěním bytové náhrady. Vyšel přitom ze skutkového závěru, že žalovaný si byl vědom toho, že nemá platný titul k bydlení v předmětném bytě, byla-li jeho nájemkyní původně M. D., po jejíž smrti na něj právo nájmu bytu nepřešlo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení věci. V dovolání zdůraznil, že v bytě bydlel po velmi dlouhou dobu s původní nájemkyní M. D., že zdravotní stav M. D. byl dlouhodobě velmi špatný, že byla odkázána na pomoc druhé osoby, že on jí zajišťoval veškeré potřebné věci včetně nákupů tak, aby nemusela být umístěna do sociálního zařízení, že mezi ním a M. D. bylo velmi silné citové pouto, že on ji považoval za babičku a ona jej za svého vnuka, že předmětný byt chtěla na něj převést již za svého života, že veškeré poplatky spojené s nájmem bytu platil ze svého a že tak činil i po smrti původní nájemkyně bytu. Je přesvědčen, že v daném případě došlo k přechodu nájmu bytu, neboť z uvedených okolností podle něj vyplývá, že skutečně pečoval o společnou domácnost zemřelé nájemkyně a žil s ní ve společné domácnosti alespoň po dobu tří let před její smrtí. Podle jeho názoru nelze předpoklad žití ve společné domácnosti s nájemcem aspoň po dobu tří let před jeho smrtí vykládat tak, že jde o každodenní povinnost společného bydlení s nájemcem, nýbrž rozhodující jsou v tomto směru potřeby nájemce, jeho zdravotní stav, přání a dohoda obou stran. Dále uvedl, že považovala-li jej M. D. za svého vnuka a přála-li si, aby předmětný byt získal do svého užívání, měl to odvolací soud vzít v úvahu při aplikaci ustanovení § 3 obč. zák. a vázat jeho vyklizovací povinnost z bytu – v případě, že nedošlo k přechodu nájmu – na zajištění náhradního bytu. Neučinil-li tak, je podle názoru dovolatele přinejmenším v této otázce jeho rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným) rozsudkem nerozhodl soud prvního stupně jinak než ve svém předcházejícím (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně a je – v těchto souvislostech – nerozhodné, že byt, jehož se týká vyklizovací povinnost žalovaného, byl označen v prvním (zrušeném) rozsudku jako byt „2+1“ a ve druhém (potvrzeném) rozsudku jako byt „1+1“.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že předpoklad „žití s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí“ nebyl v daném případě naplněn mimo jiné proto, že zde schází znak trvalosti soužití, a dále rovněž na závěru, že v posuzované věci nejde o výjimečný případ, kdy lze vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez právního důvodu podmínit za použití § 3 odst. 1 obč. zák. zajištěním bytové náhrady. Žalobce správnost uvedených právních závěrů v dovolání napadl. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.

Podle ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, od něhož se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1723/97, ze dne 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, ze dne 26. července 2000, sp. zn. 26 Cdo 1857/99, ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99) je pojem „společné domácnosti“ (§ 706 odst. 1 obč. zák.) vykládán ve smyslu ustanovení § 115 obč. zák., podle něhož společnou domácnost tvoří ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že soužití osoby, na níž má právo nájmu přejít, s nájemcem bytu, musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu. Z uvedeného vyplývá, že podle ustálené soudní praxe společnou domácnost vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, že soužití se považuje za trvalé, jsou-li zde objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu, a že společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat (srov. rovněž rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 1978, sp. zn. 17 Co 189/78 – viz Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983 /Sborník IV/, strana 538 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 – viz rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s. r. o.).

V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Při rozhodování o žalobě na vyklizení předmětného bytu vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – rovněž ze skutkových zjištění, že žalovaný za M. D. (za svou pratetou) do předmětného bytu docházel v době, kdy potřebovala pomoc, že v bytě také někdy přespával, že jinak přespával v bytě u svých rodičů, které jeho prateta rovněž navštěvovala, že pratetě žalovaného pomáhala také jeho matka a ostatní rodinní příslušníci, že žalovaný přispíval na společnou domácnost svým rodičům a že osobní věci měl v obou bytech, a dále také ze skutkového závěru, že žalovaný si byl vědom toho, že nemá platný titul k bydlení v předmětném bytě, byla-li jeho nájemkyní původně M. D., po jejíž smrti na něj právo nájmu bytu nepřešlo. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu věci (jehož správnost – jak již bylo vyloženo – nelze v daném případě podrobit dovolacímu přezkumu) odvolací soud dovodil, že v daném případě nebyl naplněn předpoklad „žití s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí“, tj. podmínka existence trvalého společného soužití nájemkyně a žalovaného ve společné domácnosti, a – mimo jiné – na tomto základě uzavřel, že na žalovaného smrtí nájemkyně právo nájmu předmětného bytu nepřešlo, neodchýlil se od výše uvedené judikatury. Odvolací soud se od ustálené soudní praxe neodchýlil ani v tom, že vyklizovací povinnost žalovaného z bytu nepodmínil zajištěním bytové náhrady. Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v těchto ohledech výrazem standardní soudní praxe.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. listopadu 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 03. November 2004