JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1109/2009

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce S. Č., proti žalovanému R.P.G. B., s.r.o., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 34 C 294/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. září 2008, č.j. 42 Co 468/2008-41, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 3. 2008, č.j. 34 C 249/2007-23, určil, že výpověď žalovaného z nájmu bytu č. 24 v domě č.p. 2826/28 na ulici J. v O. – Z. (dále „předmětný byt“ resp. „byt“), kterou dal žalobci dne 26. 9. 2007, je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 9. 2008, č.j. 42 Co 468/2008-41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobce užívá předmětný byt na základě rozhodnutí o přidělení podnikového bytu ze dne 18. 6. 1982 a následně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu, že nájemné z bytu činilo od 1. 7. 2006 částku 4.260,- Kč měsíčně a od 1. 7. 2007 částku 4.420,- Kč měsíčně, že žalobce platil nájemné formou trvalého příkazu u banky, že v březnu 2007 zrušil z důvodu změny výše nájemného trvalý příkaz na částku 4.260,- Kč a zadal nový trvalý příkaz na částku 4.330,- Kč, že banka provedla pouze zrušení původního příkazu, ale neprováděla platby na základě příkazu nového, čímž mu vznikl dluh na nájemném, který činil ke dni 31. 8. 2007 částku 15.902,- Kč, že dne 2. 10. 2007 zadal bance příkaz k převodu částky 24.742,- Kč na účet žalovaného, že od listopadu 2007 je nájemné hrazeno řádně, a že dne 3. 10. 2007 byla žalobci doručena výpověď z nájmu bytu, daná žalovaným z důvodu neplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále též „úhrada za služby“) ve výši odpovídající nejméně trojnásobku měsíčního nájemného. Zatímco soud prvního stupně shledal výpověď neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), odvolací soud dospěl k závěru, že výpověď je vedle toho absolutně neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč.zák. Dovodil, že právní názor, z něhož vycházela dřívější soudní praxe při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006, podle něhož pronajímatel – za předpokladu, že skutkově vymezil daný výpovědní důvod – nemusel uvádět konkrétní měsíce, za které nebylo nájemné zaplaceno, již není za současné právní úpravy použitelný. Uvedl, že v případě výpovědi pronajímatele dané z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč.zák. je nutné, aby byl tento výpovědní důvod vymezen naprosto přesně, a to uvedením konkrétních měsíců, za které údajně nebylo nájemné placeno, a to i proto, aby nájemce mohl řádně vést řízení

o určení neplatnosti výpovědi (zejména zpochybňovat údaje v ní uváděné). V dané věci byl výpovědní důvod vymezen tak, že ve výpovědi byla pouze vyčíslena dlužná částka 15.902,- Kč ke dni 31. 8. 2007 při měsíční výši platby 4.420,- Kč. Takovéto vymezení výpovědního důvodu je neurčité, a proto je výpověď podle § 37 odst. 1 obč.zák. neplatná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť jednak řeší otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a jednak „řeší otázku v rozporu s hmotným právem“. Vyjadřuje přesvědčení, že není na místě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. a poukazuje na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce dlužil ke dni vyhotovení i ke dni doručení výpovědi částku, která překračovala trojnásobek měsíčního předpisu nájemného a úhrady za služby, a že mu v zájmu mimosoudního řešení sporu navrhl uzavření nové nájemní smlouvy. Dovolatel má za to, že okolnost, že dluh na nájemném vznikl zaviněním banky, nemůže mít vliv na platnost výpovědi a na vztah mezi účastníky, a že napadené rozhodnutí je vůči němu v rozporu s dobrými mravy. Dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že výpověď je neplatná pro neurčitost, a uvádí, že vymezení výpovědního důvodu je zcela určité. V této souvislosti poukazuje na to, že aplikace dosud používaného výkladu je možná i ve vztahu k ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) obč.zák. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. září 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.

Dovolání není v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož se dovolatel dovolává.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Dovolatel neformuloval výslovně právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Se zřetelem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) je patrno, že vyjadřuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu (na nichž napadené rozhodnutí spočívá), že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro neurčitost.

Pokud jde o otázku posouzení platnosti výpovědi pronajímatele z nájmu bytu z hlediska dobrých mravů, Nejvyšší soud opakovaně (srov. jeho usnesení ze dne 24. 8. 2009, sp.zn. 26 Cdo 4908/2007, rozsudek ze dne 23. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1592/2008) zaujal právní názor, který sdílí i v dané věci, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným, adresovaným právním úkonem, který musí – vedle náležitostí stanovených v § 711 odst. 3 obč.zák. – vyhovovat též obecným náležitostem právních úkonů vyplývajícím z ustanovení § 34 a násl. obč.zák., tj. mimo jiné nesmí odporovat zákonu, ani zákon obcházet a nesmí být ani v rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč.zák.). Otázku, zda výpověď pronajímatele je v souladu s dobrými mravy, posuzuje soud v řízení o žalobě na určení neplatnosti výpovědi, podané nájemcem v souladu s ustanovením § 711 odst. 5 obč.zák. Z odůvodnění rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 4908/2007 dále vyplývá, že i za současné právní úpravy je využitelný právní názor, že hodnocení okolností, významných pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, rozsudek ze dne 9. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 180/2004 a usnesení ze dne 9. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 43/2006).

Z uvedeného je zřejmé, že pro posouzení otázky, zda je Výpověď v rozporu s dobrými mravy, nelze v dané věci shledat dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

Naproti tomu pokud jde o otázku určitosti výpovědi pronajímatele z nájmu bytu dané z důvodu hrubého porušení povinnosti vyplývajících z nájmu bytu nájemcem, spočívajícího v nezaplacení nájemného a úhrad za služby (§ 711 odst 1 a 2 písm. b/ obč.zák.), je dovolací soud toho názoru, že jde o otázku zásadního právního významu podle § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu výslovně řešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); obligatorně posuzované vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ve smyslu ustanovení § 710 odst. 1 obč.zák. nájem bytu zanikne (mimo jiné) písemnou výpovědí. Jak již bylo uvedeno výše, musí výpověď vyhovovat i obecným náležitostem právního úkonu, předepsaným zejména ustanovením § 37 a § 39 obč.zák., tj. i požadavku určitosti.

Podle § 711 odst. 1 a 2 písm. b) obč.zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu.

Dřívější judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 1999, sp.zn. 26 Cdo 2259/98, dále např. rozsudky ze dne 15. 11. 1999, sp.zn. 26 Cdo 2472/98, ze dne 6. 4. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2663/2004, a ze dne 29. 6. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2014/2005) zastávala ve vztahu k obdobně formulovanému výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále „obč.zák. před novelou“) názor, že požadavku určitosti výpovědi (§ 37 odst. 1 obč.zák.) neodporuje, je-li v ní tento výpovědní důvod vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají, např.

i tak, že "nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší než tři měsíce", aniž by přitom pronajímatel uvedl konkrétní měsíce, za něž nájemné nebylo zaplaceno. K výpovědi může ovšem soud přivolit pouze za předpokladu, jestliže ke dni doručení výpovědi nájemci byl takto skutkově vymezený důvod skutečně naplněn a pronajímatel v řízení

o přivolení k výpovědi prokáže svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď odůvodněna.

Uvedený právní názor byl přijat za právního stavu, kdy pronajímatel mohl vypovědět nájem bytu pouze s přivolením soudu, a to i v případě výpovědi z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. před novelou. V průběhu řízení o přivolení k výpovědi, které mělo charakter řízení nesporného ve smyslu ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. (který si zachovává sice i nyní, avšak toliko v řízení o přivolení k výpovědi dané z důvodů podle § 711a obč.zák.), byla dána pronajímateli možnost, aby svá skutková tvrzení o existenci výpovědního důvodu prokázal, a nájemci prostor pro jeho procesní obranu.

Naproti tomu po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. je již situace zásadně odlišná. Pronajímatel nyní může – v případech zákonem stanovených – vypovědět nájem bytu, aniž by k tomu potřeboval rozhodnutí soudu. Ukončení nájemního vztahu k bytu je tak v uvedených případech v dispozici jeho subjektů a ingerence soudu je omezena na rozhodování o případném návrhu nájemce na určení neplatnosti výpovědi (§ 711 odst. 5 obč.zák.). S tím jsou pochopitelně spojeny i vyšší požadavky na náležitosti výpovědi pronajímatele (viz § 711 odst. 3 obč.zák.), a to i s přihlédnutím k právním důsledkům, jež zákon s jeho jednostranným projevem vůle – k němuž již nemusí přistoupit další právní skutečnost v podobě pravomocného rozhodnutí soudu o přivolení k výpovědi – spojuje, tj. zánik nájemního vztahu k bytu.

Ve vztahu k určitosti výpovědi pronajímatele (§ 37 odst. 1 obč.zák.) dané z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. b) obč.zák., spočívajícího v neplacení nájemného

a úhrad za služby, je třeba, aby pronajímatel dostatečně určitě skutkově vymezil uplatněný výpovědní důvod tak, aby z ní bylo patrno, z čeho dovozuje jeho naplnění; nestačí tedy, aby např. pouze uvedl, že „nájemce nezaplatil nájemné a úhrady za služby ve výši odpovídající trojnásobku těchto měsíčních plateb“, nebo že „dluží na uvedených platbách konkrétní částku“, uvedenou ve výpovědi, ale je třeba, aby specifikoval, z čeho se tato částka sestává (nejlépe tak, že uvede, za které konkrétní měsíce a kolik nájemce nezaplatil).

Uvedený požadavek určitosti výpovědi pronajímatele je odůvodněn i tím, že nájemce musí v případné žalobě na neplatnost výpovědi podle 711 odst. 5 obč.zák. (na jejíž podání má zákonnou lhůtu 60-ti dnů) uvést, v čem spatřuje neplatnost této výpovědi – neexistenci uplatněného výpovědního důvodu, tj. vylíčit rozhodující skutečnosti, jimiž se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a to v takovém rozsahu, aby umožňoval jednoznačnou individualizaci skutku, tj. nemožnost jeho záměny s jiným skutkem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp.zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 290/2002, a ze dne 21. 5 1996, sp.zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 4/1998). K tomu, aby nájemce dostál shora uvedeným požadavkům na vylíčení rozhodných skutečností, nepostačí v žádném případě uvést, že částku uvedenou ve výpovědi nedluží.

Jestliže tedy v projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že výpověď žalovaného je podle § 37 odst. 1 obč.zák. neurčitá, je-li v ní vymezen výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 a 2 písm. b) obč.zák. tak, že byla pouze vyčíslena dlužná částka 15.902,- Kč ke dni 31. 8. 2007 při měsíční výši platby 4.420,- Kč, je jeho právní posouzení věci správné.

Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo vůči neúspěšnému dovolateli.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2009

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 25. November 2009