JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 1080/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně L. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovanému B. Š., o zrušení společného členství v družstvu a společného nájmu ke garáži, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 72/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2005, č. j. 21 Co 406/2005-43, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 25. července 2005, č. j. 14 C 72/2005-37, v důsledku zpětvzetí žaloby řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a žalobkyni vrátil soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč (výrok III.).

K odvolání žalobkyně proti nákladovému výroku (výroku II.) citovaného usnesení Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. října 2005, č. j. 21 Co 406/2005-43, změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám její zástupkyně; zároveň mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 325,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení opět k rukám její zástupkyně.

Žalovaný – nezastoupen advokátem – dne 13. prosince 2005 odvolacímu soudu doručil podání, doplněné podáním doručeným Vrchnímu soudu v Praze dne 20. prosince 2005 a podáním doručeným dne 27. ledna 2006 soudu prvního stupně, které lze podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) považovat za dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu. Z důvodů v něm uvedených vyjádřil nesouhlas s povinností zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Pro posouzení přípustnosti dovolání, jehož rozsahem je dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř. vázán, je rozhodující, že dovolání směřuje pouze proti výrokům o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení (a to nejen v tomto případě, nýbrž i v případě, kdy je součástí výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že napadený nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. V posuzovaném případě bylo věcí samou „zrušení společného členství v družstvu a společného nájmu ke garáži“.

Přípustnost dovolání však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.). Přitom vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace. Přitom s přihlédnutím k ustanovení § 241b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. bylo nerozhodné, že dovolatel nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2006

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. May 2006